Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Sbohem Ephrame(příběh)

24. března 2009 v 18:29 | Irma |  Povídky- jednorázovky

Sbohem Ephrame:









Vždycky mi připadalo lepší žít ve svých snech a představách, než žít skutečný život.



Často jsem tedy utíkala do svého vysněného světa. Mohla jsem tam být kým jsem chtěla a mohla jsem být s kýmkoliv jsem si usmyslila.



Od jedné doby se ale, na pár let, stal hrdinou mých snů jeden muž. Říkejme mu třeba Ephram. Jeho pravé jméno nechci prozrazovat z dále nespecifikovaných důvodů.


Prožili jsme spolu tolik dobrodružství, překonali kolik věcí a přesto se milovali. Jenže moje city přesáhly ten vysněný svět a já pocítila k Ephramovi lásku, ačkoliv byl už dávno pryč.



Čas běžel a představy a sny se mi staly jedinou možností, jak ukojit touhu po Ephramovi. To jsem si ale vůbec neuvědomovala ani nepřipouštěla, dokud . . . . no dokud jsem se něco nedozvěděla. Nezáleží na tom, o co jde, pro tento příběh to není důležité.



Tedy po té, co jsem se onu věc dozvěděla, uvědomila jsem si, že je na čase něco změnit, opustit Ephrama, navždy se rozloučit. . . .



Celý ten den jsem byla jako na trní a měla jsem z toho hrozný strach. Čím víc se blížil večer, tím víc jsem se toho bála. Věděla jsem však, že tomu strachu se musím postavit.



Zhasnula jsem světlo v pokoji a lehla si do měkkých peřin. Oči jsem měla stále otevřené a plné slz, které ztékaly na polštář.



Zhluboka jsem se nadechla, otřela si slzy a zavřela oči. Když jsem je otevřela, stála jsem před důvěrně známými bílými dveřmi. Lehce jsem na ně zaklepala a během pár vteřin mi Ephran otevřel.


,Ahoj´pozdravil mile a pozval mě dál. Na tváři měl svůj typický, milý usměv a já jsem pochopila, že mi to dnesk nijak neusnadní.



Pokynul mi, abych si sedla na sedačku. Poslušně jsem se tedy posadila. Sedl si těsně vedle mě a mě to snad poprvé za víc jak tři roky bylo nepříjemné. Proto jsem se od něj o pár centimetrů odsunula.


,Děje se něco?´zeptal se hned. Věděl, že se něco děje, i když se to snažil nedávat najevo.


,Musíme si promluvit´řekla jsem rázně. Od teď už nesmím brát zřetel na jeho city. U srdce mě z té představy ostře bodlo.


,Tak mluv´vybídl mě s úsměvem.



Obrátila jsem se k němu a podívala se mu do očí a viděla tam tu lásku a něhu . . . . nemohla jsem mu to říct.



Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem mluvit, musela jsem se přitom ale dívat do země.


,Víš Ephrame . . . . . známe se už hodně dlouho a tolik jsme toho spolu zažili . . . . a všechno bylo úžasný a krásný, ale . . . ´po tváři mi ztekla slza. Já to nedokáže.


,Ale co?´zeptal se nechápavě a slzu mi otřel.


,ale je načase se rozloučit.´řekla jsem tiše, jakoby přidušeně.


,Ty někam odjíždíš?´ptal se. Vždycky mi kladl tyhle hloupé otázky, i když odpovědi stejně znal.


,Ne Ephrame, neodjíždím. Přišla se rozloučit, protože je načase, abys odešel . . . . zmizel z mojí hlavy i ze srdce.´



Zmateně se na mě díval. Jako dítě, které se dozvědělo, že dárky nenosí ježíšek, ale stále tomu věří.



Vzala jsem ho za ruku a zpříma jsem se mu podívala do očí.


,Je mi to líto Ephrame, hrozně líto, ale musím to udělat. Pochop, já nemůžu pořád žít tím co bylo. Nemůžu si dodávat falešnou naději, protože o to tvrdší bude náraz do reality. Odpusť mi to prosím, odpusť . . . . ´



Pohladila jsem ho po tváři. Slzy se mi valily z očí tak rychle, že jsem je nestíhla utírat.


,A co bude se mnou?´řekl a tázavě se na mně podíval.,Zavřeš mě někam do temného koutku svojí mysli, kde budu čekat, dokud mě zase nebudeš chtít?´


,Ne!´chtěla jsem pokračovat, ale pláč mě přemohl. Párkrát jsem se proto hluboce nadechla a pokračovala jsem.,Já už nechci, abys existoval, protože by mě to bolelo a tebe taky. Byli bysme oba nešťastní.´


,A takhle nešťastní nebudeme?´vyčítal mi.


,Nedělej mi to ještě těžší, než to je prosím.´škemrala jsem.



Skoro nezřetelně přikývl a vzal můj obličej do dlaní.


,Udělám pro tebe všechno.´řekl a políbil mě.To znovu vyvolalo silný prou mých slz.


,Miluju tě.´zašeptal a pustil můj obličej. Pak vstal a šel do kuchyně, kde vzal dlouhý kuchyňský nůž a s ním se vrátil zpátky ke mně.



Posadil se vedle mě a nůž položil na stůl.


,Jen jedna přesná rána a bude to za námi.´řekl a mile se na mě usmál, i když oči se mu leskly os slz.



Vzala jsem nůž.


,Nikdy na tebe nezapomenu.´špitla jsem a políbila ho. On mě také políbil tak procítěně, vášnivě a něžně. Pak se ode mě lehce odtáhl a já mu nůž vrazila přímo do srdce.



Snažil se usmívat, ale já jsem na něm viděla tu bolest, To utrpení, Touhu zakřičet bolestí. Ale ovládl se . . . jen kvůli mně.



Začal lapat po dechu a z úst mu vytekl pramínek krve.



Přestal jsem plakat, chtěl jsem být silná, silná jako on.



Naposledy jsem se na něj podívala, pak jsem vstala za sedačky a odešla z jeho bytu. Nastoupila jsem to výtahu a zmáčkla tlačítko REALITA.



Svezla jsem se po stěně výtahu a znovu jsem začala plakat. Mohla jsem to ještě změnit, ale jen by to víc bolelo. Takhle to bude lepší, pro oba.



Když jsem se brzy ráno probudila, okamžitě jsem všechno sepsala a založila do desek.



Jsou to jen další popsané papíry??? Další smyšlený příběhy??? Ne! V mé hlavě a v mém srdci se odehrál, a v realitě částečně taky. V tomhle příběhu jsem si nic nevymyslela, nelhala jsem, jen jsem napsal to, co jsem viděla a cítila.






Sbohem Epraheme, byls pro mě důležitější, než cokoliv jiného, ale musela jsem to změnit. Nikdy tě nepřestanu milovat, ale už tím nesmím žít. Musí mi stačit vzpomínka . . . .











Věnováno Panu XXX, který v příběhu vystupuje jako Ephram.

















































 


Anketa

Byl/a jsi tu?

Klik 100% (370)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama