Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Story

7. března 2009 v 11:10 | Irma |  Povídky- jednorázovky
Už to vážně nešlo vydržet. Chtělo se mi zvracet, chtěla jsem vyzvracet všechen ten vztek, ty hnusný slova, který jsem řekla. Pomalu jsem začínala cítim, jak mi slzy ztékají z očí, nedovolím jm, aby viděli, jak brečím. Vzala jsem si mikinu a vypadla jsem z domu. Běžela jsem kousek přes les na svoje oblíbené místo u jedné staré zastávky a tam jsem si z bundy vyndala Cigarety. Jedenu jsem si hned strčila do pusy a zapálila.
Nikotim a dehet se mi draly do plic a já jsem cítila, jak mi usychají slzy na tváři, Vítr jemně vlál a pomáhal mi nemyslet. Nemyslet na to, abych se řezala, protže já nechci, rači budu kouřit než se řezat. už nikdy se nesmím pořezat, ubližuju tím, jenom sobě a ne těm, kteří nesou vinu za to, co se děje. Když už jsem dokázala přestat na tak dlouho přeci to teď nevzdám.
Pomalu jsem dokuřovala cigateru a cítila jsem se víc a víc v klidu. Ještě chvíli po tom, co jsem ji típla jsem se procházela po lese, abyto ze mě vyprchalo, ten odpornej smrad, kterej nenávidim a pak jsem se vrátila domů.
Jen tak jsem prošla okolo všech, vzala jsem si pyžamo a ručník a šla jsem do koupelny. Napustila jsem si vanu plnou horký vody, která mě na kůži pálila, protože jsem byla z venku zmrzlá. Za chvíli jsem si na vodu zvykla. Celá jsem se ponořila do vody, jen obličej a kolena byly nad vodou. Pak jsem ponořila pod vodu i obličej, oči mě od té vody hrozně pálily a chtěl jsem se nadechnout, ale bylo to zvláštně uklidňující bát tam. Pochivlince jsem se zase vynořila. Oči a nos mě hrozně pálily. Promnula jsem si oči a vylezla jsem z vany. Omotala jsem kolem sebe ručník a poprvé jsem se podívala do zrcadla. Dívala se na mě zvláštní bytost, nemohla jsem ji poznat. Nebyla to ta holka, který jsem každý ráno malovala oči na černo a dělala jí co nejsvětlejší make-up. Tohle bylo zmoklé, zlomené kuřátko, které mělo celé rozmazané oči od slz a vody.
Okamžitě jsem si omyla celý obličej, abych se zbavila té černé a toho make-upu. Tohle přeci nechi, tohle nejsem já, říkala jsem si.
Převlékla jsem se do pyžama a ručníkem jsem si trochu vysušila vlasy. Vyčistila jsem si zuby a šla jsem spát.
Další den ráno, když jsem stála v koupelně před zrcadlem jsem si neudělala celé černé oči a nic podobného tomu, co jsem dělala vždycky. Na oční víčka jsem si dala lehce béžové stíny, řasy si zvýraznila řašenkou, ale žádná tužka. Oblečení jsem si také sladila do béžovo-hnědé. A jelikož jsem nevěnovala tolik času líčení, ve škole jsem byla nezvykle brzo. Takže jsem si prostě sedla do lavice a začala jsem si pročítat článek, který jsme měli přečíst.
Když dorazila moje nejlepší kamarádka, jak jinak než se zvnoněním, úplně jí vyrazilo dech, když mě viděla. Přiběhla ke mě a hned se mě ptala, co se stalo. já jsem jí jen řekla, že jsem si včera konečně uvědomila, že to nejsem já, ale že chci být zase sama sebou. Hrozně jí to potěšilo a objala mě.
,,Zůstaneš taková už napořád??´´ zeptala se mě.
,,Navěky, slibuju.´´ přísahala jsem. Ale až později jsem si uvědomila, že navěky je moc dlouho doba, a že černá vůbec není tak špoatná barva, jak jsem si myslela. Zvláštní, jak se člověk mění, jeho názory v závislosti na jeho přátelích, kteří stejně odchází . . . . .
 


Anketa

Byl/a jsi tu?

Klik 100% (370)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama