Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Říjen 2009

Bleskovka 2

31. října 2009 v 8:12 | Irma Corwin |  Bleskovky, Soutěže
Tak po dlouhé době jsem se rozhodla pro další bleskovku . . .


1.Kdo pak to je?
2.Tvoje přezdívka?
3.Co chceš na diplom??

Upozorňuji, že beru první dva nejrychjlejší, kteří správně odpoví . . . .

Hvězdná Brána - Teal´c řiká vtip

30. října 2009 v 13:36 | Irma Corwin |  Kam s tím?
To prostě musíte vidět . . .


Green Day 21st Century Breakdown

30. října 2009 v 8:33 | Irma Corwin |  Videa
Prostě suprovej klip, kterej sem musim dát . . .


Myšlenky- 28.10.09

28. října 2009 v 10:15 | Irma Corwin |  Myšlenky a pocity
Uff . . . . . právě jsem dokončila malou změnu na svém blogu týkající se umístění povídek . . . . chtěla jsem aby to bylo přehlednější . . . .
No ale co je mnohem důležitější, přibyli mi tu další dvě nové podívky. Jejich autorkou je Nakira, moje SB. Jedna je o andělech (Já a Smrt- Fantasy povídka) a jedna je o upírech (Z paměti jednoho upíra) . . . . .
Já vím, že jsem řekla, že to udělám až příští týden, ale dneska jsem prostě měla čas . . .

Běhen dneška vám sem možná ještě dám novou kapitolu k Příteli můžeš věřit, ale ještě nevím . . . uvidíme časem . . . .
Irma Corwin

9. kapitola - Pohřeb a další návštěva

28. října 2009 v 10:00 Já a Smrt - Fantasy povídka
Volejte sláva a do konce měsíce se radujte xDxDxD!!! Je tu další kapitola!!! Ano, dokázala jsem to, tak doufám, že alespoň sklidím pochvaly xDxDxD Musím uznat, že tohle je jedna z mých nejlepších kapitol, tak ať se vám to dobře čte. Věnuji to hlavně všem, kteří tuhle blbost čtou xDxD A hlavě Irmě, která mě do toho dokáže pořádně kopnout xDxDxD!!

Déšť stále neustával a s ním i moje pochmurná nálada. Cítila jsem se hrozně osamocená a oddělená. Oddělená od Země. Oddělená od Spojeného království. Jako bych bloudila někde uprostřed té dlouhé cesty a nemohla najít tu správnou. Na chvíli jsem se přikláněla na jednu stranu a chvíli zase na tu druhou. Ale to stále neřešilo můj problém. Nebylo mi tak docela jedno, pro který život se rozhodnu. A tak budu dál bloudit, dokud nenarazím na nějaký záchytný bod. Věděla jsem, že ho mám přímo před sebou, ale jaký byl. Jak to bude dál. Tohle byla otázka, kterou jsem si často pokládala. Stále se mi nedostávalo odpovědi a tak tam uvnitř v koutě usedavě plakala jedna malá Faye plná beznaděje a nejisté budoucnosti. Dosedal na mě tísnivý pocit. Ten, kdo mi ho způsoboval si dával hodně záležet na tom, aby byl dostatečně efektivní a dlouhodobý. Dařilo se mu to zcela na jedničku. Nevědomky jsem si setřela slzy a přistála na hřbitově. Zaběhla jsem za malý kostelík a přeměnila se do normální lidské podoby. Pohřeb se měl konat asi za hodinu. Všude to tu bylo tak prázdné a nicotné. Procházela jsem se mezi náhrobky se zvláštním pocitem. Když tu býval Jan, ráda jsem sem chodila. Ale teď, když tu není mě zde nic nedrží. Ale vlastně ano. Přepadl mě pocit lítosti. To on mi vždycky vyprávěl o lidech, kteří leží pod kamennými deskami spálení na popel. Když jsem si přečetla jméno Daffne Roflová, už to nebyl jen člověk ženského pohlaví. Byla to moudrá žena, která ráda pletla, jezdila na kole a starala se v nemocnici o nemocné děti. Bylo zde spousta lidí, které už nebudu mít možnost poznat. Myslela jsem, že se na místě propadnu. Umřu. Chtěla jsem znovu plakat, zbavit se toho přebytečného žalu, ale prostě to nešlo. Chytila jsem za místo žaludku a snažila se klidně oddychovat. Rozhodla jsem se i přes velkou nevolnost kráčet dál k místu, kde ho on zabil. Každý krok mi připadal těžký a stahoval mě k zemi neviditelným silným magnetem. S hlasitým výdechem jsem se svalila na lavičku a pozorovala Vejralku, jak si houká na stromě. Usmála jsem se a zavřela oči. Svezla jsem se níže a poslouchala hukot svého srdce. Podezřele se ochladilo, což mě přimělo opět zpozornět. Tentokrát to byl instinkt, který mě varoval před jeho příchodem. Prudce jsem se vysunula a podívala se na volné místo vedle mě. Už bylo obsazené asi tušíte kým. Všechny myšlenky na Jana byly rázem pryč. To bylo první, čeho jsem si všimla. Jeho blízkost mi umožňovala dočasnou poklidnou duši. Naklonila jsem se dopředu a opřela se lokty o kolena. Zkusila jsem navázat hovor…
"Zase ty??"řekla jsem s pohledem upřeným před sebe
Mlčel. Pánovi asi došla slova. Unaveně jsem si promnula tvář a podívala se mu na místo, kde jsem tušila oči. Nemělo to cenu. Stočila jsem pohled zpět a zavřela oči.
"Pozoroval jsem tě celou dobu, co jsi na hřbitově. Pronásledoval jsem sem jednoho Anděla. Zmizel tady a místo toho jsem tu našel tebe. Předpokládám, že jsi ho asi neviděla."řekl
"Předpokládáš správně."mnula jsem si spánky
Též se naklonil dopředu a stočil hlavu mým směrem. Zahlédla jsem jen jeho rty a kousek nosu. V nekonečné tmě svítily dvě světýlka v jeho očích. Pohlédla jsem na místo, kde seděla Vejralka a usmála se. Kroutila hlavou do všech směrů a sledovala mě vážným pohledem. Byla to taková moje druhá matka, která na mě ráda dohlížela.
"Co ode mě vlastně chceš??"zeptala jsem se zostra. Vůbec jsem mu nerozuměla, proč zrovna on se zdržuje v mé přítomnosti
Chvíli mlčel a uvažoval o odpovědi. Nakonec se mi jí dostalo, ale stejně jsem ji nepochopila…
"Nevím. Něco mi říká, že bych měl od tebe něco, cokoliv očekávat. A já nevím, co to je. Fascinuje mě každý tvůj pohyb, způsob mluvení. Naprosto všechno. Všiml jsem si tvé výjimečnosti už na tom hřbitově."chytil mě za ruce"Pověz mi, co je to tajemství, prosím."třel mi chladné ruce, abych se zahřála
Byla jsem v šoku. Nikdy jsem neviděla nic podobného. Možná i za tou drsnou maskou Smrtky přece jenom ještě žije citlivý člověk. V jednu chvíli jsem měla chuť mu všechno říct, ale posléze jsem uvážila pro a proti. Nemohla jsem mu to říct. Teď ne…
"Jednou se to dozvíš."položila jsem mu pravou ruku na rameno
Pomalu jsem vstala a pustila jeho zahřáté ruce. Ten dotyk mi byl až nebezpečně známý, ale nemohla jsem si za žádnou cenu vzpomenout, kdo mi ho daroval. Celý ten proces mi přišel až neskutečně pomalý a nádherný. Jeho pohled, mé prsty klouzající po jeho bělostné ruce a nakonec ladné odpojení. Připadalo mi, jako bychom se znali roky a loučili se tak odjakživa. Kdyby mi někdo před pár dny řekl, že si mě oblíbí Smrt, vysmála bych se mu do obličeje. Život je něco jako káča, točící se na stole. Mění různě rychlost, směr a je vratká. Ale jisté je, že se jednou stejně převrhne a nevstane nebo spadne brzy z velké výšky. Zastrčila jsem si ruce do kapes a odcházela se zvláštním pocitem u srdce. Strčila jsem si ukazováček a palec do úst a zapískala na Vejralku. Ta se jako povel vznesla a přistála mi na nastavené ruce. Nechtěla jsme jí nechat napospas Smrti. Byla šíleně nevyzpytatelná. Na chvíli jsem se otočila, ale svého zvláštního společníka jsem na lavičce, ani nikde podobně nezahlédla. Začala jsem vůbec přemýšlet, jestli je dobré se s ním nadále stýkat, když je pro mě tou velkou hrozbou. Co by udělal, kdyby se dozvěděl o mém původu. Zabil by mě?? Na toto téma by se daly vést velké debaty, které měly své pro i proti. Poslední dobou, kam jsem se podívala, viděla jsem jeho. Bylo to dotěrně krásné a provokativní. Mrholení mezitím ustalo. Na pavučinách, utkaných na hrobech se usadily lesklé kapky, které v matném šedivém světle kouzelně zářily. Došla jsem ke kostelu, před kterým byl shromážděn dav lidí. Mezi nimi byly i staré ženy, které jsem měla obzvlášť v"oblibě". Chabě jsem se s nimi pozdravila a všichni jsme se prodírali nekonečným labyrintem hrobů, dokud jsme nezahlédli ten nejčistší. Byl Janův. Znovu jsem si vybavila jeho tvář, úsměv, hlas… Ten mi bude chybět nejvíce. Byl to takový můj balzám na duši. Kněz začal cosi odříkávat, ale já ho nevnímala. Byla jsem jako zhypnotizovaná, celou situací. Přála jsem si z celého srdce, aby to nebyla pravda. Aby Jan neumřel. Abych se konečně probudila z toho hrozného snu, který mě pronásleduje od narození, a já začala žít. Ano, žít. Nikdy jsem si nemyslela, jak krásně mi v hlavě budou ta nekonečná slova znít. Ta slova, co dodávají odvahu, nespoutanost a odhodlání k bytí na této zemi plné smutku. Nabrala jsem do plic čerstvý vzduch a poslouchala, jak krásně hraje vítr ve stromech. Navštívil i mě samotnou. Nádherně mi čechral vlasy. Neposedné listí se kolem mě začalo spirálovitě točit. Byl tady se mnou. Neopustil. Jan mě nikdy nenechal o samotě. Blaženě jsem se usmála a dál se věnovala pohřbu.
"…nechť odpočívá v pokoji."dořekl kněz
Na tento povel se všichni popořadě rozešli k hrobu a pokládali na něj červené růže. Teprve teď jsem si uvědomila, že vlastně nic nedržím. Promnula jsem si trapně obličej. Zanedlouho mi na rameno usedla Vejralka a v zobáku držela bílou růži v polo-rozkvětu. Zmateně jsem se rozhlížela kolem, dokud jsem za jedním dalekým stromem nezahlédla postavu v černém plášti. Zpod jeho kápi vyčnívaly jeho ústa zakroucena do lehkého úsměvu. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a úsměv mu vrátila. Ihned jsem pomyslela na to, že by se tak určitě neusmíval, kdyby věděl, komu tu růži daroval. Otočila jsem se k hrobu a hodila mezi hromádku rudých květin tu svou bílou jako sníh. Chvíli jsme tam všichni postávali a koukali před sebe. Vzpomínali jsme na všechny ty krásné i smutné prožité chvilky s Janem. To všechno krásné snění přerušil farář svými slovy.
"Faye se rozhodla, že na Janovu počest zahraje tři písně. Dvě od Jana a jednu svou, pokud se nepletu."usmál se provokativně
"Zahraji jen dvě. Ty nejlepší. Jan by to tak chtěl."vrátila jsem mu to zpátky
Cosi si nesrozumitelně zavrčel, ale kývl na souhlas. Nervózně jsem se rozhlédla kolem, jestli mě Smrt pořád nepozoruje. Nikde jsem ho však nezahlédla. To mi dodalo trochu odvahy, avšak vědomí, že mě bude poslouchat celé Spojené království mi navracelo paniku do duše. Došla jsem do kostela a sedla si za klavír, který se delší dobu nepoužíval. Správně jsem ho naladila a odzkoušela sílu ozvěny. Byla hlasitá a dlouho se ozývala v poloprázdné místnosti. Začala jsem nejprve hrát píseň, kterou složil Jan své ženě a zahrál ji na den jejich svatby. Moc se mi líbila. Avšak to, co jsem hrála potom naprosto odporovalo předešlé hudbě. Byla jsem inspirována tím nespravedlivým světem, který byl kolem nás, který nás všechny měl v hrsti. Prakticky ta píseň byla o představách světa tam venku za branami tohoto města. Byla to píseň naděje, nesplněných snů a kruté reality, která končila bolestivou smrtí, ale něco tu zůstalo. Byly to ty sny. Ty, které byly fantastické a naplňující. Protože přání, která se nemohou splnit, jsou věčná. Nakonec jsem píseň dokončila trochu tišeji, jak jsem to měla ráda. Sklidila jsem velký potlesk. Všimla jsem si, že i venku se udělalo hezky. Nikdy jsem slunce tady neviděla. Poprvé jsem ho spatřila ve Spojeném království, ale moc jsme to nevnímala. Prudce jsem vstala a vyběhla ven. Opravdu vykouklo zpod mraků. Bylo zářivé, mírně hřející a oslňující tak, že jsem si musela zakrýt oči. Bylo mi jasné, že na tohle nikdy nezapomenu. Poprvé zahlédnout slunce. Už vím, jaké to je. Prohnala se mnou vlna vzrušení a mě bylo jasné, že odteď je všechno jen na mě. Jen já dokážu spasit tohle beznadějné město. Ode dneška se všechno mění…
Tahle písňa je ta, kterou složil Jan (samozřejmě, že to tak není, našla jsem jí na youtube xDxDxD)
A tahle druhá, ta patří Faye, ať víte, co mě částečně inspiruje xDxDxD

autorem je Nakira

8. kapitola - Překvapení

28. října 2009 v 10:00 Já a Smrt - Fantasy povídka
Vím, že dlouho se tady nic tak krásného, jako kapitola Já a Smrt neobjevilo. Tuto kapitolu bych chtěla věnovat Irmě Corwin, protože mě konečně dostatečně nakopla k tomu, abych kapitolu dopsala. Takže ti moc děkuji Irmo!!Je sice kratší, než obvykle, ale snad se vám bude líbit. Není sice nic moc, ale přístí díl bude doufám lepší.Tak si to užijte, protože do konce víkendu tady nic neuvidíte, protože jedu na chatu. Tak se mějte a přeji hezké čtení...


Instinkty ve mně se začala mísit. Mám zůstat stát, nebo utéct?? To by bylo asi trochu hloupé, když mi zachránil život. Asi zvolím druhou variantu. Tak dělej!! Pohni sebou!! Vůbec to nejde!! Co se to děje?! Proč mě tělo neposlouchá?? No, asi už mi zbyla varianta první. Zůstala jsem stát a pozorovala jsem, jak se ke mně blíží ladným a bezstarostným krokem. Začala jsem jednat a ustoupila o pár kroků vzad. Zastavil se v půli kroku ke mně. Nohu postavil zpátky podél té své a zajímavě si mě prohlížel. Celá ta situace mi přišla trochu trapná. On mi zachránil život. Měla bych mu ležet u nohou, za to, že tady ještě vůbec stojím a ne před ním utíkat. Přemýšlela jsem nad vhodnou větou, ale napadla mě jen definice BLBOST. Tak to jsem zavrhla hned na začátku. Rozpačitě jsem se podívala jinam. Konečně mě něco napadlo…
"Děkuju"
Nejistě přešlápl z nohy na nohu. Asi přemýšlel o dalším kroku, ale neudělal ho. Otočila jsem se k němu zády, čímž jsem se neuvěřitelně vystavila nebezpečí. Anebo taky ne. Třeba všechny mé domněnky byly chybné a on je opravdu jiný, než Delmar. Bohužel jiný neznamená vždy lepší. Raději jsem se rozhodla. Bylo hloupé se k němu zase otočit a zeptat se, proč mě zachránil. Zůstanu u své ho plánu. Nepatrně jsem roztáhla křídla a hned je zase složila. Do někoho jsem opět narazila. Stál vedle mě Alastair a měl hlavu mírně nakloněnou na stranu. Jemně přeje prstem po svém černě zářícím přívěšku a nastavil před sebe pravou ruku. Hned se od země začal vytvářet černo fialový vírek a postupoval rychle nahoru. Najednou se ve středu začaly rýsovat první znaky nějakého dřevěného klacku. Jak tak postupoval rychle nahoru, došlo mi, že to bude asi kosa. Zakoulela jsem očima. Vylízala jsem se z jednoho průšvihu a ani jsem se nenadála a už jsem zase bezdůvodně v dalším.
"Ne"zakňourala jsem
"Ale ano"usmál se šibalsky
"Ale ne"začala jsem se hádat
"Ale ano"zopakoval a pomalu se ke mně blížil
Naznačila jsem mu, aby se zastavil. Udělal to kupodivu. Pravou rukou jsem se podrbala hlavě a šla s ní pomalu dolu. Nakonec jsem zachytila rukojeť dlouhého meče. To už jsem se usmívala zase já.
"Tak jo"řekla jsem a prudce vytáhla meč z pochvy
Byl těžký podle očekávání, ale ne tak, abych ho neudržela jednou rukou. Teď ještě jak se s tím zachází. To bude těžší. Pomalu jsem se narovnala a na zkoušku si mečem máchla. Vzduchem se ozval pisklavý zvuk, jak se předmět rychle svištěl volným prostorem. Usmála jsme se a pustila se do boje. Alastair pouze zkušeně uhýbal. Bylo vidět, že má hodně zkušeností s bojem. Pravděpodobně mě chtěl unavit. Přestala jsem tedy útočit a uskočila o tři dlouhé kroky dozadu. Stačilo jedno mrknutí a zmizel mi z dohledu. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a ošívala se mečem v domnění, že bych tak mohla náhodně útočníka poranit. Náhle jsem pocítila prudkou bolest v pravém rameni. Vytryskla mi z něho krev a stékala po zádech dolu. Ještě více rozzuřená jsem se ohnala. Nemělo to žádnou cenu. Jen jsem se více unavila. Vletěla jsem do koruny stromů a zamířila si to do mraků, když mě něco zachytilo za nohu. Zmateně jsem vyjekla a snažila se ho ze sebe setřást. Druhou volnou rukou pozvedl kosu a zaryl se mi s ní do lýtka. Poté pomalu sjížděl dolu. Využila jsem jeho nepozornosti a kopla ho do obličeje. A pak znovu a znovu, dokud se úplně nepustil. Skočila jsem do trávy a začala se starat o svou nohu. V tom mě někdo udeřil silně do tváře. Celá jsem se zvedla a přeletěla na záda. Než jsem se nadála, seděl na mě jeden protivný Smrťák. Vyděšeně jsem pootevřela ústa. Z boční kapsy vytáhl dlouhý nůž, který slavnostně pozdvihl nad sebe. Chystal se mu proříznout hrdlo. Naprázdno jsem polkla a před očima mi podle řečí proběhl celý můj dosavadní život. Překvapil mě ten tupý zvuk a prudký výdech Smrtky. Pomalu položil a nůž a pohlédla na svůj hrudník. Trčela z něj bělostná dýka. Pomalu se svalil na bok a já mohla zase klidně vstát. Na nohy mi pomohl Killian. Překvapeně jsem se dívala s Alastaira na Killiena. Nic jsem nechápala. Prudce jsme si oddychla a promnula si obličej. Tělo mrtvého se rozpadlo na popel, který se pomalu vznesl k nebi a zamířil do části, kde byly pohřbívány Smrtky.
"Proč mě chtěl zabít. Vždyť mě zachránil!!"nechápala jsem
"Měla jsi být další jeho trofejí. Zabil mnoho Andělů před tebou a nebál se to udělat znovu. Byl to velmi zkušený bojovník a jeden z nejlepších Smrtek všech dob."řekl významně
"To ho šlechtí."odfrkla jsem si zhnuseně
"Neodsuzuj ho. Sice byl dlouho hledaný, ale to nic nemění na tom, že to byl nejlepší…"-
"Vrah všech dob??"dokončila jsem za něj větu
"Neříkej mu tak."zašklebil se a očistil si meč"Vlastně mi bylo takovou malou ctí ho zabít."usmál se
"Nechápu tě. Tak chtěl jsi ho zabít, nebo ne?? Je v tom zmatek. Asi chvíli potrvá, než se tady tomu prostředí přizpůsobím. A navíc po mě půjde asi Delmar. Koneckonců si bude myslet, že to já jsem mu zabila bratra."zamračila jsem se a schovala svůj meč do pochvy
"Chtěl i nechtěl."zamyslel se"Ale hodně nám škodil. Navíc tě chtěl zabít a já slíbil Angele, že tě budu chránit za cenu vlastního života."prohlásil hrdě
"To je milé. Anděl má vlastního Strážce. A co by se stalo, kdybys Angele nic neslíbil?? Nechal bys ho, aby v tom pokračoval??"začala jsem vyzvídat
"Co si to o mě myslíš?!"rozhněval se"My Andělé musíme držet při sobě. Nikdy neodmítáme pomoci v nouzi, ať už jsme povoláni, nebo ne."vysvětlil mi
"Promiň, nechtěla jsem tě urazit."zastyděla jsem se
"Raději se rychle seber a mazej na ten pohřeb. Jan by určitě chtěl, abys tam byla. A nezapomeň mu zahrát. Bude tě poslouchat celý Spojený palác, tak se snaž."usmál se a zmizel
No, to je bezva. Udělám si hned další den ostudu. Neztrácela jsem ani chvíli a vyrazila jsem. Po cestě jsem si léčila poraněnou nohu. Bolela mě jako čert. Zatracený Alastair. Myslí, že teď mám mnohem větší důvod obávat se nečekané návštěvy Delmara u mě večer. Celá jsem se zatřásla při pomyšlení, že jsem teď mohla někde ležet v sadu celá obalená ve své vlastní krvi. Měla bych začít trénovat, pomyslela jsem si a vyletěla z mraků. Nepříjemně mrholilo. Připádá mi, že počasí se teď trochu řídí podle mých nálad. Uvidíme, jak se můj život Anděla bude vyvíjet dále…

autorem je Nakira

7. kapitola - V sadu

28. října 2009 v 9:59 Já a Smrt - Fantasy povídka
Když jsem po dlouhém trénování přistávání a vzlétání zase stála, šla jsem se projít do sadu. Bylo mi tam moc dobře. Na každém stromě bylo vyřezáno nějaké jméno. V některých stromech bylo čerstvě vyryté a na jiných už rostl mech. Některé byly malé a téměř bez koruny a jiné byly vysoké a jejich koruna byla tak hustá, že mezi hustým porostem nepronikl jeden jediný sluneční paprsek. A také byl každý jinak barevný. Všude kolem rostla tráva po kotníky, na které se třpytila ranní rosa. Ano, byla jsem zde až do rána. Bylo to poklidné místo a Strážci tudy procházeli jako duchové a mlčeli. Dělali to, co já. Obdivovali krásu a to neodvratné kouzlo, které nás k tomu všemu vázalo. Jo, stala jsem se konečně součástí toho náročného frmolu tady. Měla jsem konečně pocit, že jsem alespoň k něčemu užitečná. Vždy, když jsem se podívala kolem sebe, musela jsme se štípnout do ruky, jestli se mi to nezdá. Nezdálo. Byla to nádherná a zároveň i smutná pravda. Nádherná, protože jsem měla moc zachránit život a ta smutná, že i někdy se může stát, že nepřijdu včas na pomoc. Když jsem se konečně probrala ze svých myšlenek, byla jsem někde hluboko v sadu. Řady stromů jakoby nekončily a šly do neznáma. Líbilo se mi tu. Když jsem procházela kolem řady nějakého stromu, objevil se po mé levé ruce Delmar. Co ten tady dělá?! Asi jsem neměla pravdu s tím, že se uvidíme na Zemi. Zkrátka jsem si ho nevšímala a šla jsem dál. Najednou mě upoutal jeden strom. Hrál v červenozelených barvách, ale víc asi v červené. Zabočila jsem doprava a vydala se tam. Pomalu jsem se brodila studenou trávou, až jsem se nakonec zastavila pár metrů od stromu. Bylo na něm napsáno: Muž, který bojoval za život lidí. A v ten okamžik mi to došlo. Tohle není jen tak ledajaký sad pro okrasu. Tohle je hřbitov a každý strom nese jméno mrtvého, který pod ním leží. Natáhla jsem ruku vzhůru a utrhla si jeden rudý květ, abych si k němu mohla přivonět. Byla to taková sladká a sytá vůně. Chvíli jsem si přišla jako omámená, ale to byl asi ten první šok. Nikdy jsem nic podobného necítila. Otočila jsem se zpátky tam, odkud jsem přišla a zahlédla asi 10 metrů ode mě Delmara. Měl mírně svěšenou hlavu, a i když jsem mu neviděla do obličeje, cítila jsem, že není ve své kůži. Zhluboka jsem se nadechla a kolem mě se prohnal lehký závan vzduchu, který sebou nesl i nádhernou omamnou vůni květin z rudého stromu. Na chvíli jsem se pozastavila, ale nakonec jsem se zase rozešla k Delmarovi. Když jsem ho míjela jen o pár centimetrů, chytil mě za paži, čímž mi zabránil k další chůzi. Nechápavě jsem na něj pohlédla. Mírně nadzvedl hlavu a podíval se do vysoké koruny stromu.
"Toho muže, kterému patří rudý strom, jsem zabil"zase sklopil hlavu"Byl to bývalý Strážce"podíval se už na mě
Začínala jsem si dávat konečně dvě a dvě dohromady. Moje matka byla Smrtka a můj otec Strážce. Když máma odstoupila z funkce, zůstal jen táta a tak zvolili novou Smrt a to byl Delmar. Začal ten lov. Delmar našel Strážce a…zabil mého otce!! Ve mně by se krve nedořezal!! Měla jsem takový vztek!! Ale co jsem mohla dělat?? Kdybych ho tady začala škrtit, poznal by, že jsem ta holka, za kterou hrozně rád chodí. A co by pak udělal?? Zabil mě?? Nebo by se ke mně choval jako dřív?? To asi těžko, ale že by mě zabil?? Jsem jediná osoba, co mu brání v samovládě. Raději jsem uklidnila své srdce, které mi klusalo jako o závod a snažila jsem se vymyslet nějakou normální větu.
"Proč jsi ho vlastně zabil??"zeptala jsem se smutně
"Protože jsem byl mladý, hloupý a naivní. Ta moje moc, co jsem dostal, mě úplně ovládla a já zpychl. Když se mi v tom snažil ten Strážce zabránit, zabil jsem ho. Jen kvůli tomu"začal se hněvat a jeho stisk se víc stáhnul
"Pusť mě"poprosila jsem ho
Beze slova své povolení uvolnil a já mohla klidně odejít. Když jsem roztahovala křídla, uslyšela jsem za sebou také to samé šustění. Otočila jsem se a Delmar za mnou pochodoval svižným krokem. Tohle se mi moc nelíbí. Rychle jsem vzlétla a snažila se ztratit v mracích. Párkrát jsem zaslechla i hněvivé volání na mě, které vycházelo z jeho úst. Nemohla jsem se mu ukázat. Cítila jsem, že mi něco chtěl udělat. Nevěděla jsem, co mám dělat. Letět domu by bylo docela riskantní, asi bych měla zajít za Angelou a zeptat se jí na všechny věci, co patří ke strážení. Prudce jsem vletěla do mraků a na koho jsem to narazila?? Na Delmara. Jen jsem vylekaně pískla a brala jsem nohy na ramena. Zvláštní, když zrovna někoho potřebuju na pomoc, tak tady nikdo není. Sad byl ze shora krásně vidět a byl vymetený, jako půda na jaře. Srdce jsem měla pomalu až na jazyku jak jsem měla nahnáno a Delmara jsem se pořád nemohla zbavit. Začínala se z toho vyklubávat pěkně svízelná situace. Á támhle jsem někoho zahlédla. Zuřivě a prudce jsem se ponořila do hustých sadů a vzala sebou i toho nešťastníka, který mi měl podle všeho zachránit kůži. No, zjistila jsem, že to byl další Smrťák. Cestou jsem se mu omluvila a postavila ho na zem. Ztratila jsem příliš mnoho času. Zakryla jsem se křídly a byla připravena na tvrdý a bolestný náraz. Náraz podle všeho byl, ale ne na mě. Ozvala se silná dunivá rána a pak se zvednul velký vítr. Nohy jsem měla složené a pěvně přimknuté k hrudníku. Křečovitě jsem svírala pěsti na rukou a kousala jsem si spodní ret nervozitou. Když se dlouho nic nedělo, přemohla mě přirozená zvědavost a tak jsem vylezla ze svého prostého úkrytu křídel. Pár metrů přede mnou stál ten Smrťák, co jsem ho nabrala, když jsem utíkala před tím masochistou. Stál, měl zdviženou jednu ruku, ve které svíral svůj černě zářící přívěšek a před sebou měl velkou neviditelnou stěnu, do které pořád narážel můj pronásledovatel. Pomalu jsem se dostala na nohy a jen udiveně zírala před sebe.
"Zase tě chytila záchranářská nálada, Alastaire??"zeptal se Delmar rýpavě
"A tebe zase vražedné choutky, bratře??"vrátil mu to zpátky příjemný hlas
Huh?? Bratr?? To snad…Ne, jak je to možný?? Stála jsem tam v rovnovážné pozici a vyjeveně pozorovala ty dva, jak se spolu hádají. Takže bratři…To jsou mi zajímavé informace…
"Jdi do háje Alastaire a nepleť se do mých věcí!!"zuřil Delmar
"Do TVÝCH věcí?? To jsi trochu přehnal ne. To město je naše tak si laskavě přestaň vyskakovat!!"rozčiluje se druhá osoba
Nakonec o něčem vášnivě debatují, ale nerozuměla jsem jednomu ani slovo. Nakonec se Delmar narovnal, podíval se za rameno svého bratra a jeho pohled spadl přímo na mě. Pak se zase obrátil na Alastaira a jen ho bedlivě poslouchal. Nervózně jsme přešlapovala z nohy na nohu a měla jsem docela dobře nahnáno. Nejvíc jsem se modlila, aby nepovolil ten štít, nebo bych tady už za pár minut nemusela být. Delmar se pořád tvářil jako kyselý citron, ale když chtěl cokoliv namítnout Alastair ještě přitlačil a zvýšil hlas. Pozorovala jsem to všechno s takovým údivem. Připadalo mi, že jen on se dokáže s Delmarem slušně a formálně domluvit. Ten způsob, jakým si prosazoval svůj názor, byl úchvatný. Všechno mi to bralo dech a myslím, že i na Delmara to docela zapůsobilo, i když se tvářil všelijak. Nakonec jen prudce přikývnul, ladně se otočil a zmizel v korunách stromu. Alastair znovu pozvedl svou dlaň, ve které držel svůj přívěšek a nechal zmizet obranný štít. Pak si ho pověsil na krk a otočil se ke mně. Stála jsem asi 20 metrů od něj, ale pořád jsem se necítila dost v bezpečí, jen nevím proč. Strašilo mě to, že není Strážce, nebo jen to, že je Delmarův bratr?? Když udělal první krok vpřed, znejistila jsem a začala jsem ustupovat. Když zpozoroval mé podivné chování, zastavil se a mírně se pousmál. Nevím, jestli mě to mělo postrašit, ale něco to se mnou dělalo. Zrychlil se mi tep. Začala jsem to brát jako varovný alarm, ale přesto mě něco nutilo, abych zůstala na místě. Se srdcem v krku jsem udělala první kroky vpřed, ale moc to nepřidalo na mé odvaze. I Alastair se odvážil k prvním krokům, ale víc směle než já. Byla jsem šokována, s jakou energickou radostí ke mně přicházel. Zastavila jsem v půli cesty. Jeho krok náhle zpomalil, jako by mě nechtěl vyplašit. No já byla vyplašená dost, jen k tomu chyběl ten zběsilý běh, ke kterému jsem se chystala po celou dobu, co jsme osaměli. Zabrala jsem se tolik do svých myšlenek, že jsem si neuvědomila, že stojí jen 1 metr přede mnou. Mohla jsem skoro cítit jeho mrazivý dech na své tváři, který ve mně vyvolával vlny vzrušení a toho, co bude následovat…

autorem je Nakira

6. kapitola - Obřad trochu jinak

28. října 2009 v 9:56 Já a Smrt - Fantasy povídka
Tak tady máte konečně tu slíbenou kapču. Doufám, že se vám bude líbit. Jediný, co mě mrzí je, že je moc krátká, ale už píšu novou, tak ta snad bude delší xDxD. Hezky si počtěte...

"Angelo, Nejvyšší, tohle je Faye, vámi vybraná Strážkyně"představil mě Killian
Roztáhla jsem křídla a poklekla na jedno koleno. Sklopila jsem hlavu a zavřela oči. Trpělivě jsem čekala, co se bude dít.
"Je překrásná, že Banshee"koukla se po mě Angela
"Ano, je velmi úchvatná. A to vznešené chování…Jakoby otci z oka vypadla. Ta ladnost bude po matce"uvažoval Banshee
"Povstaň a chovej se tu jako doma"vybídla mě Angela"Ale pamatuj si jedno pravidlo. Nikdy se tady nepřeměňuj ani na veřejnosti. Mohlo by tě to oslabit"radila mi
"Děkuji za radu"poděkovala jsem a kráčeli jsme do velkého zdobeného paláce
Byl opravdu skvostný. Na jeho vrcholu byly hlídací věže a všechno bylo vybarveno do lehce broskvové barvy. Akorát ty různé okraje, okna a znázornění na dveřích bylo pozlacené. Vešli jsme do velkého sálu, kde byl uprostřed umístěn kulatý kamenný stůl. Trochu jsem se zachvěla při vzpomínce na to, že se tento stůl používal jako obětní.
"Neboj, nezabijeme tě"třela mi dlaň, abych se uklidnila
Pak se odněkud ozval zvuk ze vzdáleného loveckého rohu. Angela mi vysvětlila, že se tak svolávají všichni přítomní Strážci a Smrtky. Ještě více jsem znervózněla, ale snažila jsem se to nedat tolik najevo. Všichni se rychle seběhli ke kulatému stolu a koukali na mě, jako na osmý div světa. Chvíli si něco šuškali a pak zvážněli. Angela mě představila oběma stranám a pak mi pokynula, abych vstoupila po kamenných schodech na kulatý stůl. Nejistě jsem se po všech podívala. Když tím prošli oni tak já taky. Jistě jsem vyšla po schodech a postavila se do vyrytého kruhu na stole. Banshee a Angela začali odříkávat nějaké zaříkávadlo. Modrý kruh pode mnou začal jasně modře svítit a pak se z něj linula oslnivá záře bílé a červené barvy. Najednou z těch světelných stěn ke mně zaputovaly dva pruhy, bílý a červený. Omotaly se mi kolem nohou a pak lezly pomalu nahoru. Bílý proužek mě příjemně chladil a červený zase rozpaloval. Celá ta energie mě úplně obalila a pohltila do sebe. Zavřela jsem oči a pomalu se vznášela v uzavřeném kruhu. Hrozně jsem se lekla, až když zavrzaly dveře do místnosti. Stál tam Delmar s kosou v ruce a vypadal docela naštvaně.
"Jak vidím, začali jste beze mě"rýpnul si do Angely a Bansheeho
"Nebyl jsi zván"pronesl nahlas Killian
"Co tady sloužím, si pamatuji, že v řádu Spojeného paláce stojí, že když se volí nový Strážce, či Smrtka, musí být všichni přítomni"řekl znalecky
Mocná energie, co mě doposud obalovala, se stáhla a položila mě opět bezpečně na zem. Koukla jsem na sebe a všimla si pár vylepšení. Na levé straně jsem měla železný štít, který mi chránil srdce, půl hrudního koše, klíční kost a půlku levé paže. Na zádech se mi otírala dlouhá pochval s mečem a křídlo, původně odřené, bylo již zase jako nové. Vzdorovitě jsem pohlédla na Delmara a ten se jen usmál.
"Ty už mezi nás nepatříš"řekl zase Killian
Chvíli bylo ticho, ale to taky moc dlouho nevydrželo.
"Takže holku jste mi vybrali?! Co jste si mysleli?! Že když je opačného pohlaví nechám jí žít…"chtěl pokračovat, ale já ho přerušila
"Tak mě zabij, když jsi tak odvážný a chlapský!!"plivla jsem mu do obličeje
Když uslyšel má slova, nejistě přešlápl z nohy na nohu a narovnal se. Kosu v ruce křečovitě svíral.
"Někoho mi zdárně připomínáš"pronesl překvapeně
Jen jsem sklopila hlavu a scházela po schodech dolu. Když jsem slezla poslední schod, utvořila se přede mnou ulička a já pozvolna šla přímo proti Delmarovi. Pomalu jsem ho míjela a ani koutkem oka jsem se na něj nepodívala. Jen jsem se zastavila u jeho levého boku a řekla:
"Uvidíme se na Zemi"a pak jsem vzlétla.

autorem je Nakira

5. kapitola - Cesta do nové země

28. října 2009 v 9:55 Já a Smrt - Fantasy povídka
Tak tu máte konečně další dílek k Já a Smrt :-) Doufám, že se vám bude líbit a jinak bych se chtěla omluvit, že jsem sem poslední dobou nepřidala žádnou kapču k Pobertovské povídce. Už na tom makám. Plosíííííííííím pište komentíky. Přeji hezké čtení xDxDxD.

Dolezla jsem domu a začalo lít jako z konve. Byla jsem docela ráda, že jsem to takhle pěkně stihla. Doma mě však čekalo další překvapení. Asi si říkáte, že není možný stihnout tolik nových změn za jeden den. Bohužel je to možné, já sama jsem zářným příkladem. Doma seděl u stolu Killian a oba se s mámou smáli, až jim tekly slzy. Byla jsem ráda, že se na sebe zase usmívají. A pak máma zase zvážněla. Asi z mé přítomnosti. Zmlkla a jen se na mě pyšně dívala. Killian si všiml té změny a tak se za sebe otočil. Jeho rudé oči mu zajiskřily štěstím a hned rychle vstal. Rychle a němě jsme se objali na uvítanou, jako bychom se znali už léta. Bylo mi zase nějak líp. Zase ten pocit, že někam patřím. Mámě jsem dala pusu na tvář a usadila se ke stolu.
"Vyrazíme za chvíli"oznámil Killian
Plaše jsem pohlédla na mamku. Ta byla klidná a usmívala se jako měsíček na hnoji. Pohlédla jsem na hodinky. Bylo půl šesté. No nazdar. To jsem u té popelnice vážně proležela skoro celý den…
"Ale já myslela, že bude stačit, když vyrazíme tak hodinu předtím"projevovala jsem naplno své překvapení
"Musím tě představit ještě nejvyššímu a Angele. Oba se na tebe moc těší"usmál se
Zamrazilo mě až za ušima. Uvidím nadpřirozené bytosti. Ale to je blbost. Proč bych měla mít strach? Vždyť jsem se už bavila s nejvražednější Smrtkou planety a žiju.
"No proč ne"usmála jsem se
"Tak jo. Tak my půjdeme"loučil se Killian s mámou
Koukala jsem jak vyoraná myš. Takhle brzy?? Ten nějak pospíchá.
"Co tak koukáš?? Jdeme, už se tu vybavujeme as 15 minut"zasmál se a táhl mě za rukáv
"Tak ahoj"zavolala jsem na mámu a ta mi pozdrav oplatila zářivým úsměvem
Když jsme už stáli na schodišti, Killian se na mě otočil a šibalsky se mu lesklo v očích. Co ho zase napadlo tentokrát?? Dneska má obzvlášť dobrou náladu. Hned svouje chování vysvětlil. Prý se rovnou přeneseme. Asi myslel jako k Angele a Nejvyššímu. Doufám, že to nebude nic hrozného…
"Ale ty poletíš zvlášť"oznámil mi Killian
"Ehm, nechci ti kazit radost, ale já jsem pořád ještě člověk"zazubila jsem se na něj
Usmál se a z dlouhého černého kabátu vyndal řetízek s přívěškem bílé kuličky obtočenou tlustšími proužky stříbra. Kulička svítila bílou barvou a světýlko v ní se hýbalo, jako by bylo živé. Navlíknul mi ho na krk. Chvíli zářilo jemně a pak se nadzvedlo z mého hrudníku do výše očí a vydalo neuvěřitelně oslňující světlo. Celé mě obalilo a pak se postupně zase stáhlo. Koukla jsem zpátky na sebe, ale už jsem neviděla jako člověk. Sáhla jsem si na oči a měla jsem na hlavě od spánku ke spánku připevněné něco plastové, co mi vylepšovalo zrak. Vlasy jsem měla krásně lesklé, ale největší šok bylo to, co jsem uviděla na sobě. Od zápěstí po loket jsem měla nějaký chrániče v bílé barvě, od hrudníku pod prsa jsem měla nataženou také bílou látku, musím podotknout, že byla bez ramínek. Zbytek byla černá sukně do půli stehen, na levé noze jsem měla nad koleno nohavici těsně upnutou v bílé barvě, na pravé noze jsem měla též nohavici, ale až od kolena dolu. Na levém stehně jsem měla připnutý černý opasek s nějakými noži a podobně a na nohách jsem měla černobílé tenisky. Ale to, co jsem měla na zádech, mi vyrazilo dech. Křídla. Opeřená. Dlouhá a ovládala jsem je dokonale. Ani jsem se s nimi nevešla na schodiště, a že ho máme pořádně široké. Neměla jsem slov
"Teď jsi neoficiální Strážce"usmál se Killian
"Děláš si sradnu?! Já nepoletím ani náhodou. Nejsem sebevrah"zděsila jsem se
"Podívej se na sebe"otočil mě k oknu
V odrazu jsem vypadala opravdu jako anděl, ale trochu víc vybavený anděl. A ty křídla…Jako bych byla v jiném světě. Jako bych celý svůj dosavadní život prospala a teď se konečně probudila. Ano. Musela jsem to vyzkoušet.
"Poletím, akorát nevím, jak se vlezu do dveří"zaváhala jsem
"Musíš ty křídla pořádně stáhnout k sobě"poradil mi
Stáhla jsem je tedy a pak mi otevřel okno. Hbitě jsem z něj vyskočila a roztáhla křídla. Bohužel to nebylo tak lehké se udržet nad zemí. Hned, co jsem poprvé máchla jsem se unavila a spadla do kontejneru na papír (díky bohu za to. Taky jste si všimli, že úpo miluju odpadkové koše??). Killian doletěl za mnou a pomáhal mi se smíchem na nohy.
"Fakt vtipný. Ha ha ha"zvolala jsem ironicky
"Musíš se odrazit a nabrat výšku a pak jsem plachtit a málo mávat"smál se pořád"takhle"odrazil se od země a zmizel někde v mracích. Za chvíli zase přistál na zemi, až mi rozcuchalo vlasy
"Zkusíme to společně. Máš tu sílu v nohách. Využij ji"chytil mě za ruku a dopočítával"Tři, dva, jedna"pak jsme se přikrčili a společně vzlétli
Vyletěli jsme vysoko nad mraky a tam Killian pustil mou ruku. Máchla jsem jen jednou a letěla jsem jako tryskáč. Zkoušela jsem různé vývrty a přemety. Slunce ozařovalo nekonečně bílé krajiny. Vypadaly jako zasněžené hory, nebo pustiny na Aljašce. Pak mi Killian naznačil, abych s ním klesala. Vpluli jsme do mraků a dlouho v nich bloudili. Chvílemi jsem ztratila Killiana z dohledu, ale pak se zase rychle objevil. Konečně jsme se dostali z té bílé mlhy a spatřili něco…jako zámek s barevně rozkvetlými zahradami. Najednou mě z mého obdivu vyrušil Killian. Málem bych na něj zapomněla…
"Budeme přistávat"no jo. Sakra, na to jsem nemyslela…
"Já nechci umřít!!"začala jsem panikařit
"Klid, poletíš chvíli střemhlav dolu, pak to v půlce vyrovnáš a asi 10 metrů nad zemí nastavíš nohy na přistání. Nezapomeň při tom mávnout tak dvakrát křídly, abys tvrdě nespadla"no super, to mi pomohlo…
Letěla jsem tedy třemdav dolu, pak pomalu vyrovnávala. Když se mi zdálo, že jsem 10 metrů nad zemí, nastavila jsem nohy. Ale zapomněla jsem mávat těmi křídly. Všimla jsem si taky hloučku andělů pode mnou. Začala jsem křičet. Přikryla jsem si oči rukama a obalila se zepředu křidly. Párkrát jsem udělala vývrtku a pak spadla. Nebolelo mě tělo, ale křídla. Byly taky součástí mého nového těla. Chvíli jsem nehybně ležela a kolem mě se utvořil hlouček Strážců. Otevřela jsem oči a přetočila se na záda s bolestným syknutím. Pár andělů mi pomáhalo vstát a podepíralo mě.
"Pomozte mi ji pořádně zvednout"volal jeden Strážce
Vždyť už stojím…Sice s pomocí, ale přece. Au. Tak teď mi někdo nadzvedl křídlo. Levé. To bude asi zlomenina, jak vyšitá Zaskučela jsem a ohnala se pravým zdravým křídlem. Všichni uskočili a já stála sama bez pomoci. Prohlédla jsem si své zraněné křídlo a zjistila, že je jen odřené. Jestli je to zlomený, tak to si hned vyzkouším. Roztáhla jsem křídla, jak nejvíce jsem dokázala. Nic kromě té odřeniny mě nebolelo. Přikrčila jsem se a rychle vzlétla. Zbytek Strážců udělalo to samé. Letěli za mnou a smáli se. Asi mě…
"Zkus znovu přistát"volal jeden z andělů
Zaplula jsem do mraků a znovu zahlédla barevný sad stromů. Tak, jdeme na to. Letěla jsem střemhlav dolu a trochu přikrčila křídla k sobě. Asi patnáct metrů nad zemí jsem je začala roztahovat. Pomalu jsem nastavila nohy a mávala křídly, abych zmenšila náraz. Když jsem už pevně stála, musela jsem se zasmát. Otočila jsem se směrem k nebi a zamávala Strážcům, kteří přistáli hned u mě.
"Ty jsi nový Strážce??"zeptala se jedna dívka
"No, tak něco"podrbala jsem se na hlavě
"Ty jsi z toho města, kde řádí ta samovládná Smrtka"zeptal se Anděl, který mě vyzval k přistání
"No, to jsem"zazubila jsem se
"A to se ho nebojíš??"divil se zase jiný Strážce
"Kdybych se furt někoho bála, tak tady teď asi nejsem"pronesla jsem odhodlaně
"Statečnosti budeš potřebovat hodně"řekl někdo za mnou
Otočila jsem se a tam stál pravděpodobně Nejvyšší a Angel s Killianem. Usmívali se, akorát Bansheemu nebylo vidět do tváře, protože ji měl zahalenou v černém plášti
"Faye, tohle je Angel a Nejvyšší"pronesl s respektem.

autorem je Nakira

4. kapitola - Hijo de la luna xD

28. října 2009 v 9:54 Já a Smrt - Fantasy povídka
Ze školy jsem poprvé odcházela zdravě unavená. Poslední hodinu nám do rozhlasu oznámili, že se v pátek nemá chodit do školy. Prý je to kvůli vodovodu, nebo tak něco… Ze školy jsem šla pomalu, což jsem nikdy neudělala. Pokaždé jsem vyletěla jak střela a čekala na první tramvaj, se kterou bych mohla závodit. Ale dnes mi bylo nějak dobře. Událo se tolik nových věcí, až mě přecházel zrak. Příchod Delmara, povedený Zlatý fénix a ředitelské volno. Akorát mě v sobotu čeká Janův pohřeb. To nebude moc příjemné, hlavně ne pro faráře. Já se s ním totiž moc nemusím a hlavně se s ním moc nevybavuju, protože je to místní drbna. Bůh ví, co o mě mezitím nakecal těm pověrčivým babám, co k němu chodí na tzv. "zpověď". To je zpověď jako Brno. Šla jsem poklidně s bolavým tělem domu, dokud mě někdo nezachytil za ruku. Otočila jsem se a tam stála vysoká blondýna z naší třídy a za ní další její klony oblečeny v růžovém. Co ty mi chtějí?? Vždyť ví, že je bytostně nesnáším…
"Hele, co je??"vyjela jsem po ní
"Jen ti chci říct, abys nechala Delmara na pokoji. Ten je můj"rozčilovala se
Chtěla jsem něco namítnout, ale to už jsem se musela usmívat. Hned jsem si vzpomněla na přísloví my o vlku a vlk…
"Já nejsem ničí"namítl Delmar
"Jej, ahojky. Jak se máš??"začala trapně bloncka
"Docela fajn, až na to, že mě celý dopoledne pronásledovala jedna parta růžových bárbín"řekl jízlivě a mě do zad zase zajel ten mrazivý pocit
"Ale já to tak nemyslela"namítala
"Já nikoho nechci. Stačí??"řekl tím stejným tónem jako před chvílí
"Ale, ale…"to je teda bohatá slovní zásoba na bloncku co…
Nenápadně jsem se vypařovala na zastávku. Nakonec jsem musela ještě dobíhat tu starou plechovku. Už už se zavíraly dveře, když v tom si mě všimnul starý řidič, se kterým jsem ráno závodila. Usmál se a dveře znovu otevřel. Klidně jsem nastoupila, ale nebyla jsem sama. Dohonil mě Delmar. Bože!! Chci toho hodně, když si přeju být chvíli sama a v klidu??
"Kam jedeš??"zeptal se, jakoby se nechumelilo
"Domu"odsekla jsem otráveně
"Vadí ti má přítomnost??"rýpnul si do mě
"Co myslíš??"zeptala jsem se jízlivě a zaťukala jsem na kabinku řidiče
Ten zastavil a otevřel dveře. Mile se zeptal, co bych potřebovala. Já bych toho chtěla…
"Jen jestli mi otevřeš. Asi půjdu pěšky"otočila jsem se na Delmara
Otevřel mi dveře a já si klidně vystoupila. Když zase zavřel, musela jsem se na něho celou dobu dívat, abych byla přesvědčena o tom, že opravdu odjel. Konečně jsem pak vyrazila domu. Cestou jsem různě nakukovala do temných uliček, kde vládlo hrobové ticho. Najednou mě jedna ulička zaujala natolik, že jsem do ní zaplula. Vycházel z ní zajímavý tón. Vlastně jak jsem se pomalu blížila ke zdroji, tak jsem uslyšela i hlas něčí zpěvačky. Byla to krásná písnička. Asi ve španělštině. Pak mi po chvilce svitlo. Hijo de la luna, tak se ta písnička jmenuje. Mamka jí hrozně ráda poslouchala. Koukla jsem se do otevřeného okna a uviděla jsem mladou baletku. Trenérka tleskala do rytmu a baletka dělala různé otočky a skoky. Hrozně moc mě to zaujalo a uchvátilo, že jsem ztratila pojem o čase. Dělala pro mě nemožné přemety a pózy. To bych určitě já neudělala, pomyslela jsem si. Vždycky se potřebuju rozhoupat a jí stačí jen jediný výskok…
"Výš Jasmín"volala nadšeně trenérka
"Nejde to"tančila dál udýchaně dívka
"To je ono. A teď se pořádně odpíchni od země"vžívala se do toho
Já jen tiše stála a broukala si jednotlivé tóny. Mlčky jsem se dívala na unavenou baletku. Vypadala na pokraji svých sil, ale to odhodlání, co jí jiskřilo z očí, mě úplně nakazilo. Asi má taky svůj sen, za který bojuje. Taky chce dokázat své nadání. Bylo to krásné. Měla takovou ladnost a lehkost, až to bylo neuvěřitelné. Musela trénovat dlouho, ale přesto měla pevné držení těla a výtečnou stabilitu v otočkách. Začala jsem ťukat prsty o parapet do rytmu. Taky jsem chtěla tančit, jako ona. Chvílemi se mi zdálo, že uslyšela mé rytmické klepání a že více přidala do kroku. Nakonec jsem se podívala na hodinky a byly už dvě hodiny pryč. To není možné. Já tady stála přes hodinu?? Pohlédla jsem zpět do místnosti, ale už byla prázdná. Otočila jsem se tedy k odchodu, ale když jsem to udělala, nepříjemně mě zamrazilo a začalo se mi kouřit od úst. Otočila jsem se zpět a u dveří stál Smrťák s kosou a koukal se na mě.
"Nevěděl jsem, že se ti líbí balet"řekl se zájmem v hlase
"To já taky ne"odpověděla jsem překvapeně"A co vlastně děláš celý den"dodala jsem rychle
"Zabíjím"pronesl bez citu v hlase
"Jak to můžeš dělat?!"zvýšila jsem hlas
"Je to moje přirozenost"odpověděl
"Ta dívka byla pěkná…"pronesl a natahoval ruku po klice od dveří, kde tančila mladá baletka
"NE!!"křikla jsem a hnala se za ním"Nezabíjej ji"opřela jsem se zády o dveře a stála přímo proti osobě, která by mě mohla klidně zabít, kdyby chtěla…
"Jsi zvláštní"zasmál se"Záleží ti na úplně cizí osobě"dodal
"No a co že je cizí!!"zařvala jsem znovu"Má svůj sen, pro který se dře jako kůň a ty jí ho chceš vzít"zamlžily se mi oči
"Proč mi vlastně záleží na tom, co si myslíš a co cítíš?!"začal mluvit spíš sám k sobě"Prostě půjdu a udělám to"a zmizel
"NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ"můj křik nabíral docela hysterické obrátky
Po chvíli jsem přestala a z domu se ozval bolestný křik. Vytřeštila jsem oči a jen zírala. Z okna v druhém patře vyletěla silueta mladé dívky. Proletěla sklem, cestou si rozbila hlavu o železný kontejner a spadla na mokrou zem. Všude byla roztřísněná krev a pod Jasmín se udělala rudá kaluž teplé tekutiny. Ovládl mě pocit…nevím, nedokážu to popsat. Chvíli mi bylo horko a pak zima. Zasáhl mě prvotní šok a pak jsem ucítila na tváři první slanou slzu. Nedokázala jsem za dívkou jít. Vědomí, že to já jsem sem zavedla neúmyslně Smrt, mě úplně zarmoutilo. Pak jsem se rozbrečela na celé kolo. Vyběhla jsem z ulice přímo domu. Pořád mi v uších zněla ta písnička a já živě viděla Jasmín ladně tančit. Cestou jsem však špatně zabočila a rozplácla se na zemi. Při pádu jsem se praštila hlavou o popelnici a omdlela. Nic se mi nezdálo. Měla jsem úplnou tmu. Pak jsem ucítila, jak se mnou někdo jemně třepe. Mírně jsem otevřela své modré očka a můj zrak spatřil rozmazaně Delmara. Unaveně jsem oči zase zavřela. Zase jsem ztratila vědomí, ale ne úplně. Delmar mě vzal do náruče a odnášel neznámým směrem. Za chvíli mě někam položil a mě začala pálit hlava. Něco mi na ní nalil. Asi jsem si jí musela rozseknout. Zvědavě jsem otevřela oči a byla jsem v nějakém domě. Byl dobře vybaven. Asi jsem se octla u něj doma…
"Co jsi prosím tě vyváděla??"zeptal se s úsměvem
"Já, já…"dobrá slovní zásoba, viďte"Nevím"nechtělo se mi moc vykládat o mém zážitku…
"Aha. No já jsem tě našel u nás před domem, když jsem vynášel odpadky"taky dobrá náhoda. Bůh ví, jak dlouho jsem se tam válela jak bezdomovec u té popelnice
"Hm"zabručela jsem
"Už tě to nebolí??"zeptal se zvědavě
Chvíli jsem se soustředila sama na sebe a snažila najít bod bolesti. Nenašla jsem jej tak jsem zavrtěla hlavou, že mě nic nebolí. Pak jsem se zvedla, poděkovala za ošetření a odešla domu. Když jsem vyšla z domu, ucítila jsem na sobě jeden starostlivý pohled. Z okna koukal Delmar s umučeným výrazem. Usmála jsem se na něj a pokračovala dál. Dnes mě čeká ten obřad…

autorem je Nakira

3. kapitola - Nový spolužák

28. října 2009 v 9:51 Já a Smrt - Fantasy povídka
Ráno jsem se probudila trochu unavená, ale jinak pohoda. Bylo půl osmé ráno. Vzbudil mě můj starý věrný budík. Valila jsem rychle spáchat hygienu do koupelny a pak rychle na snídani. Tu mi nachystala už dávno mamka, než šla do práce. Nikdy dřív mi snídani neudělala, až dneska. Doufám, že to mám vzít jako usmíření za včerejšek. Usmála jsem se a rychle jsem se najedla. Valila jsem se pak obléknout. Vzala jsem si na sebe nové černé kapsáče, bílé tílko a na to šmrncovní tmavě modrou teplou mikinu. Na záda jsem si hodila černý batoh, obula jsem si černé tenisky a vyšla jsem z baráku. Bylo za 11 minut osm. Školu jsem měla tři blogy od domova. Hrozně ráda vstávám později, protože do školy ráda běhám. Můj nejlepší rekord byl 1 minuta. Dnes jsem zase vyběhla, jako vítr. Postavila jsem se na zastávku a čekala jen pár vteřin, než přijela tramvaj, co jela přímo ke škole. Když odstartovala, vyrazila jsem jako zběsilá, abych získala značný náskok. Řidič už byl na mě zvyklý a tak tady poprvé dodržoval jízdní předpisy a rychlost. Dneska jsem ho docela rychle předběhla. Když jsem se vynořila na začátku ulice, kde byla škola, už na mě kluci volali, že už mě dohání tramvaj. Samozřejmě to byl vtip. Už jsem byla u školy a čekala jsem jen chviličku, než sem přijela tramvaj. Kluci mi dneska naměřili 49 vteřin. To je docela slušný. Když se tam konečně dokodrcala ta stará plechovka (tramvaj), řidič otevřel dveře a vyjeveně na mě koukal.
"Nějak ti ta tvá kráska chátrá"zažertovala jsem
"Taky bych ti měl určit rychlostní limit"zasmál se řidič
"Dík, ale nemám tachometr"zasmála jsem se
Najednou zazvonilo za pět minut osm. Rychle jsem se rozloučila s řidičem a rychle jsem přebíhala silnici. Před školními vraty jsem však do někoho vrazila. Tvrdě jsem spadla na zadek. Koukla jsem se, kdo mě takhle odrazil. Stál přede mnou kluk. Evidentně mu nic nebylo, jen na mě vyjeveně koukal. Tohohle kluka, ale neznám. Měl černé rozcuchané vlasy, oči černý jako smrt. Byl celý v černém. Boty měl černý, delší tmavé džínsy se zavěšeným řetězem na pravé straně a tmavou teplou mikinu. Byl celý smrtelně bledý a chladně se na mě díval. Nedělal žádný zbytečný pohyb, jakým by se mohl unavit.
"Dávej příště větší pozor"řekl mi zpříma do očí. Jakoby mě s nimi hypnotizoval…
"Promiň"zvolala jsem chladně a začala se zvedat
Oprášila jsem si zadek a pak koukla na hodinky. Za minutu je hodina!!
"Sorry, ale já mám za chvíli hodinu. Ahoj"mávla jsem na něj a utíkala do školy
Rozrazila jsem dveře do třídy. Učitelka tam naštěstí ještě nebyla. Uf. Klidně jsem se posadila na zadek a připravila jsem si věci na hudebku. Ve třídě byl cirkus. Všichni se bavili a házeli po sobě plesnivé svačiny nebo papírové kuličky. Jak dětinské. Dneska je ale nejlepší den v týdnu. Jedna hudebka, dvě výtvarky a dva tělocviky. Učitelka nepřicházela už asi 10 minut, tak jsem se rozhodla zajít do kravína (sborovny). Ani jsem nestačila zaklepat a už se v nich objevila paní učitelka Slavíková, kterou máme za třídní i na hudebku. Je to jedna z nejlepších učitelek tady na škole. Rychle mi naznačila, že mám jít do třídy a uklidnit tam spolužáky. Když jsem to všechno provedla, přišla do třídy Slavice (to je její přezdívka) a za ní ten kluk, co mě dneska srazil k zemi. Rozhlížel se po třídě a zastavil svůj zrak u mě. Mírně se pousmál a mě to přišlo jako ta nejděsivější věc na světě, co udělal. Přejel mi mráz po zádech a já se musela podívat jinam.
"Tak milí žáci, představuji vám vašeho nového kamaráda. Jmenuje se Delmar"sakra, to bude ta Smrtka, ale Delmarů je tady ve městě spousta tak můžu být v klidu…"Doufám, že sem dobře zapadneš. Teď si běž někam sednout"vybídla ho
Já jsem seděla úplně v zadní lavici u okna a vedle mě byly ještě další dvě volné lavice. Delmar zase zabrousil pohledem ke mně a vydal se za mnou si sednout. Pane bože!! To je zase rok!! Co jsem komu udělala?? Pomalu si sedl ke mně. Sálala z něho zima. Trochu jsem se oklepala. Cítila jsem se docela stísněně. Pohlédla jsem trochu napravo a můj zrak se opět střetnul s tím jeho. Všichni zpívali, jen my se pořád na sebe dívali. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Ta chvíle mi přišla hrozně dlouhá. Pořád jsem koukala do těch dvou černých tunelů. Nezvěstovaly nic dobrého, i když je černá moje nejoblíbenější barva. Odtrhla jsem od něj zrak a otevřela si zpěvník, ale nezpívala jsem. Učitelka si toho bohužel všimla.
"Slečno Faye, není vám dobře, že s námi nezpíváte??"zeptala se rýpavě
Jen jsem kývla a tak mě vyvedla ven ze třídy. Posadila mě dole v přízemí a řekla, že až mi bude dobře, tak se mám vrátit. Chvíli jsem tam jen tak seděla a pak jsem se rozhodla si udělat si vlastní hudebku. Přistoupila jsem ke klavíru, co sem do přízemí přemístili nedávno, a začala jsem hrát. Tu skladbu mě naučil před mnoha lety kostelník. Byla smutná. Složil ji pro svou ženu, když jí bylo 20 let. Tuhle písničku pak hrál na jejich svatbě a pak i na pohřbu. Začínala pomalu a tiše a pak se rozvíjela velmi dramaticky, rychleji a procítěně. Ať jsem chtěla nebo ne, vždycky jsem hraní na klavír hrozně moc prožívala. Trvala jen tři minuty, ale byla nádherná, jako většina skladeb, co napsal. Krásně se rozléhala po školní budově, když tam všude bylo ticho. Když jsem dohrála tak zazvonilo na konec hodiny. Zvedla jsem se od klavíru a chystala jsem se k odchodu. Když jsem se však otočila, stál tam Delmar bez výrazu.
"Potřebuješ něco??"zeptal jsem se ho, ale nic neodpověděl
Kousla jsem se do spodního retu a pak odcházela pryč. Teď měla být výtvarka. Sedla jsem si do lavice a připravovala si tempery a ploché štětce. Ještě jsem si donesla vodu a začalo zvonit na hodinu. Delmar už seděl vedle mě. Ani jsem si nevšimla, že by přišel. Do třídy vešla učitelka Drobná a zadala nám téma dnešní práce. Bylo libovolné. Mohli jsme si dokonce pustit hudbu, aby se nám líp pracovalo a tak naše práce začala. Co se týče výtvarky, jsem velmi kreativní. Začala jsem malovat a první, co mě napadlo, byla Smrtka. Kreslila jsem jí samozřejmě na hřbitově tak, jak jsem jí tam viděla včera. Vymalovával jsem jí na papír formátu A3. Delmar maloval zase bělostného anděla. Občas se ke mně kouknul, co robím a jen se mírně pousmál a pokračoval ve své práci. Skončili jsme současně spolu. Už jsem neskrývala to, že se mu koukám přes rameno a začala jsem hodnotit jeho práci. On dělal to samé.
"Máš docela dobrou představu, jak by měla vypadat Smrtka"řekl uznale a vzal můj papír od ruky
Já si vzala jeho malbu též do ruky. Anděl měl bílé křídla a hnědé dlouhé vlnité vlasy. Stála ke mně zády a roztahovala křídla. Měla mírně natočenou hlavu pře rameno, ale nebylo jí vidět do tváře, protože tam vlály dlouhé vlasy. Vypadal trochu jako…Já?! Já vypadám jako anděl?? To je jedno, třeba to nejsem vůbec já, ale jen výplod jeho fantasie…
"Je to rozhodně zajímavé"ocenila jsem malbu a podávala mu ji do ruky
Jemně se při předávání otřel rukou o tu mou. Měl ji hrozivě ledovou. Pomalu jsem vstala a šla odevzdat učitelce práci na stůl. Moc se jí líbila má práce i práce Delmara. Po zbytek hodiny jsem seděla a skládala si z papíru origamy. Delmara to taky zajímalo, tak jsem ho naučila skládat holubici. Hrozně jsem se smála, když jsem viděla, co mu vyšlo za hrůzy. Jen se šklebil a tak to zkoušel znovu. Nakonec se mu to povedlo, ale spotřebovali jsme hromadu papírů. Pak byly dvě hodiny těláku. Mohli jsme se rozhodnou, kdo chce na hrazdu a kdo do bazénu. Mě se už ani nikdo neptal. Automaticky jsem valila na hrazdu. Akrobatika to bylo moje. Dělala jsem ve vzduchu různé pózy a sestavy a děsně moc mě to bavila. Proto jsem byla tak děsně hubená. Asi se divíte, co dělá hrazda na škole. To je prosté. Chodím na sportovní školu, ale málo lidí tu chodí na hrazdu, protože jim to nešlo. Já jsem byla na hrazdě vítaná i mimo školu. Samozřejmě Delmar šel na hrazdu také.
"Ahoj Faye. Jsi připravená??"zeptala se s úsměvem paní učitelka Leilová
"Ano"usmála jsem se
"Vidím, že tu máme nového učence"koukla se na Delmara"Běž se převléct Faye a pak mi nebo nám převedeš Zlatého fénixe"mrkla na mě a já se šla převléct
"A ty dnes začneš jen jednoduchými cviky, aby ses nám nepřetáhl"řekla pevně učitelka Delmarovi

Za chvíli jsem se vrátila ve svém trikotu do tělocvičny. Měla jsem na sobě kraťasy a bílé tílko a bosé nohy. Pomalu jsem vylezla na hrazdu a chytila se madla. Jen tak jsem se rozcvičovala, že jsem přeskakovala z madla na madla a zase zpět. A pak to mělo přijít. Zlatý fénix. Jedna z nejtěžších sestav, co lidstvo v akrobatice zná. Pomalu jsem se rozhoupávala, a když jsem už letěla dostatečně vysoko, pustila jsem se. Póza vypadala asi jako tady na obrázku. Pak jsem se chytila madla naproti a přistála bezpečně na druhé straně. Všichni nebyli schopni slova. Asi se jim to moc líbilo. Nejistě jsem na ně zahulákala dolu a všichni mi zatleskali. Dneska byl vážně super den. Delmar se rychle učil a na hrazdě byl jako doma. Pomáhaly mu v tom jeho vypracované svaly. Třeba z něj jednou taky něco bude…

autorem je Nakira

2. kapitola - První střet

28. října 2009 v 9:50 Já a Smrt - Fantasy povídka
Je 10 hodin večer a máma se mnou ani po odchodu Killiana nepromluvila slovíčko. Teprve když se blížila jedenáctá hodina, tak jsem to nevydržela a začala jsem se jí ptát, proč bych prostě nemohla pomoci městu, když se mi to nabízí. Nic. Mlčela jako hrob. To ticho bylo horší než kterýkoliv jiný hluk na světě. Drásal mě na duši. Vůbec mi nebylo dobře. Proto jsem se rozhodla o jiný tip konverzace. Jen se na mě podívala těma ubulenýma očima, vstala a odešla z místnosti. Co jsem jí udělala?? Nerozumím si s ní čím dál víc. To světlo v kuchyni bylo taky nesnesitelný, tak jsem ho šla zhasnout a zapálila jsem si jen svíčku. Když se jí zažehl knot, bylo to, jako by do mého prozatím stinného srdce vstoupilo světlo. Tma mě dokonale obalovala a já se při sporném světle cítila mnohem líp. Čekala jsem delší dobu a pořád nikdo nepřicházel. Blížilo se k půl dvanácté a Killian nikde. Naštvala jsem se a rozhodla se jít ven na mé oblíbené místo. Na hřbitov. Jen jsem nakoukla do ložnice, kde ležela máma a řekla jsem jí, že jdu ven se trochu projít. Sfoukla jsem svíčku a vyrazila jsem ven. Sama. Bylo docela chladno. Najednou se mi ty myšlenky z dneška začaly zamotávat. Ty narozeniny… No jasně!! Ty narozeniny. Vždyť je dneska 1. Listopadu a já se narodila 2. Listopadu o půlnoci na Dušičky!! Ten Killian je ale chytrý. Najednou mi bylo nějak líp. Cestou jsem si poskakovala. Pak po delší době jsem šlapala po zchátralém chodníku a po levé straně se začal lemovat zrezavělý plot hřbitova. Za chvíli jsem dorazila i k brance. S vrzáním jsem jí otevřela a vešla na pozemky. V kostele se svítilo. To znamená, že starý kostelník nešel ještě spát a toulá se tady někde a kontroluje hroby. Dělá to často kvůli vandalům, co to tam chodí ničit pro zábavu. Vydala jsem se tedy dál. Začala padat mlha, ale i tak bylo dobře vidět. Měsíc jasně ozařoval celou tu prapodivnou a ztichlou krajinu a já opatrně procházela mezi už i 200 let starými hroby. Najednou za mnou něco začalo praskat. S klidem jsem se otočila v domnění, že je to starý hodný kostelník. Jmenuje se Jan. Párkrát jsem zavolala jeho jméno, ale ozvalo se mi jen houkání místní sovy Vejralky. Tak jsme jí pojmenovaly s kostelníkem, protože na nás pořád děsně vejrala. Pořád jsem bezradně čučela do tmy. Lekla jsem se, až když hejno vran vyletělo z dalekého stromu a taky jsem slyšela prasknutí dřeva. To budou určitě nějací zloději. Potichu jsem se vydala do stále hustší mlhy. Najednou mě totálně zamrazilo. Přede mnou se rozplynula mlha a na stromě visel starý kostelník. Oběsil se!! Pane bože, proč?! Také jsem si všimla, že na lavičce sedí nějaká osoba. Byla zahalená v černém plášti, měla černé křídla a v ruce kosu. Smrtka, napadlo mě. Hned si mě všimla a vstala, ale to už jsem měla oči jen pro toho nebožtíka. Hlava nehlava jsem se mu rozběhla naproti. Rychle jsem se postavila na podkopnutou stoličku a začala Jana odřezávat kapesním nožíkem. Smrtku ovládl neuvěřitelný záchvat smíchu.

"Tomu už nepomůžeš, holčičko, ani tomuhle městu"smál se
"Ale ano, ještě uvidíš ty plesnivče"odřízla jsem poslední vlákno a tělo spadlo pozvolna na zem
Rychle jsem mu sundala přitáhnutou oprátku a snažila jsem se mu najít tep. Nic. Byl mrtvý a smrtelně bledý jako měsíc v úplňku. Třepala jsem s ním a dělala všechno možný, ale nic nezabralo. Můj jediný přítel odešel bez rozloučení. Nahněvaně jsem položila Jana na zem a otočila se na Smrtku s nenávistí v očích. Přihnala jsem se k ní a začala jí dávat pěstí a kopat do tý její proklatý kosy. Jen se posměšně smála. Byla neporazitelná a měla velmi tvrdou kůži. Jako bych mlátila do kůry stromu. Ruce jsem měla na kloubech rozedřené do krve, ale mlátila jsem ji neúnavně dál. Nakonec jsem se zavěsila do jejího pláště a brečela do něj. Smrtka nebo Smrťák se přestal smát a totálně ztichl. Mé slzy se vpíjely do jeho pláště a rychle mizely. Nakonec jsem si otřela slzy do rukávu od mikiny a pohlédla Smrťákovi na hlavu. Ztrácela se ve tmě pod pláštěm, takže jsem z ní neviděla nic. Pustila jsem se jeho pláště a pozvolna svěsila ruce podél těla. Mezitím si odložil kosu a chytil mě za ruce, přesněji na klobech, odkud mi stékala teplá krev. Chvíli mě jen tak držel a nechtěl povolit sevření. Najednou mě začaly ruce úplně maximálně pálit, jakoby mi do těch ran někdo nalil kyselinu. Pomalu jsem klesala na kolena a pak sevření povolilo. Spadla jsem na všechny čtyři. Měla jsem zavřené oči a prudce jsem rozdýchávala náhlou bolest, co mě přepadla. Pak jsem si pozvolna sedla na zadek a co to moje oči nevidí… Moje rozdrásané ruce byly zase jako nové. Bylo to neuvěřitelné. Ohmatala jsem si rychle své dlaně i klouby. Byly zdravé jako nikdy předtím. Pohlédla jsem před sebe a kolem sebe, ale Smrťák…nikde. Zmizel. Byl pryč jako ty rány na mých rukou. Tak to byl snad první dobrý čin, co vykonal za těch pár let. Musela jsem se usmát.
"Děkuju"zakřičela jsem a zase jsem se věnovala kostelníkovi
Pomalu a šetrně jsem ho vzala do náruče a odnášela pryč. Přesněji za farářem. Zítra mi ho snad pomůže pohřbít. Bylo mi to líto. Hrozně moc se těšil na mé narozeniny a dokonce mi chystal nějaký dárek, který mi mermomocí nechtěl ukázat. Prý budu žasnout. Už nebudu. Bůh ví, kam ten dárek schoval. Nikdy se asi nedovím, co pěkného pro mě chystal. Proč si ho ten Smrťák nemohl vzít jindy. Vždyť byl tak zdravý a plný života… Procházela jsem právě kolem hrobu jeho ženy. Umřela na mor před 7 roky. Chudinka. Byla hrozně moc krásná, i když byla tak stará. Měla takové to své osobní kouzlo, kterým si získala téměř každého. Dolezla jsem ke kostelu, kde už stál farář a svítil si lucerničkou. Asi už hledal Jana. Když mě uviděl, pokřižoval se a rozběhl se za mnou. Nevím, co si myslel, ale to je jedno. Po cestě na mě volal: "Pusť ho ty, Satane!!". Dobrý ne. Cestou k němu jsem zahulákala, že jsem to já a tak se zklidnil. Došel ke mně a koukl na nebohého Jana.
"Co se stalo??"zděsil se jeho vzhledem farář
"Smrťák si vybral další oběť"řekla jsem smutně
"Tys ho viděla??"zděsil se ještě víc
"Ano"odpověděla jsem prostě
"A vypadá tak, jak se o něm mluví??"zajímalo ho
"Ano, přesně do detailu tak vypadá. Jako bychom si ho stvořili sami"zamyslela jsem se
"A co ty tu děláš??"zajímalo ho a už si ode mě bral Jana
"Doma bylo dusno a tak jsem chtěla navštívit starého přítele. Vím, že v tuhle dobu nechodí ještě spát"co jsem mu měla říct?? Já zásadně nelžu, pokud to není nutné. Ostatně až doteď to bylo mé tajemství. Myslím to, že kostelník v noci obchází hroby…
"Asi jste byli dobří přátelé"odhadoval farář
"Jo to jsme byli"to slovo BYLI, mě tlačilo v hrdle…
"Tak už běž domu. Pozítří bude pohřeb. Určitě přijď. Jan by byl určitě rád"usmál se na mě a odešla
"Dobrou noc"popřála jsem a odešla jsem z těch prokletých pozemků
"Dobrou noc, dítě"popřál mi farář a zmizel v kostele, kde bydlel
Pomalu jsem odcházela pryč a ještě jsem se rozhlížela po zchátralých náhrobcích, o které se už nikdo dlouhá léta nestaral. Jen Jan. Dnešní příhoda mě ještě víc popohnala dopředu a ujasnila mi dobře můj cíl a to, co doopravdy chci. Pomáhat lidem a tomuhle městu. Chci být strážce a postavit se Smrťákovi na odpor, jestli bude dělat problémy. Potichu jsem se blížila k brance a tam mě zastihl chladivý vítr, který mě vrátil do reality. Ale nebyl to ten obvyklý vítr. Tenhle jakoby ke mně donášel tichý a zlověstný šepot. Ano. Smrt číhá všude. Na každém rohu. Teď si budu muset dát velký pozor. Domu jsem dorazila celá unavená. Byla jsem zralá na sprchu a na postel. Když jsem se zase cítila svěží, nakoukla jsem do ložnice. Mamka už spala tvrdě. Nechtěla jsem jí rušit a tak jsem šla zalehnout. Hned jsem usnula. Neměla jsem žádný sen, jen černou tmu. Kdybych tak věděla, že celou tu dobu mého klidného spánku mi seděla Smrt na posteli a se zájmem si mě prohlížela…

autorem je Nakira

1. kapitola - Návštěva

28. října 2009 v 9:49 Já a Smrt - Fantasy povídka
Nikdy nevím, jak správně začít s vyprávěním. Vždycky si najdu svou formu, která se mi zdá vhodná, ale jak mi říkávala mamka "Poslouchej své srdce, to ti pomůže". Nikdy jsem ji neposlechla, až dnes, kdy vám budu vyprávět neuvěřitelný příběh. Začalo to, když mi táhlo na 15 let. Přišla jsem z obchodu s nákupem a v obýváku seděl neznámý muž. Matka si mě se zděšením všimla a vykopala mě ven. Rozhodně se jí moc nezamlouvalo, že jsem toho muže viděla už jen zezadu. Měl bílé vlasy a taky hodně bledé ruce. Takhle jsem matku opravdu nikdy neviděla. Asi bych vám ji měla více předvést. Bylo jí 35 let. Měla štíhlou postavu, černé vlasy, černé oči a byla trochu bojácná. Jmenovala se Odett. Já jsem samý opak. Jmenuju se Faye. Bylo mi 14, mám štíhlou postavu, tmavě modré oči, hnědé, trochu navlněné vlasy a povaha docela odvážná. Otce jsem nikdy nepoznala a sourozence nemám. Když mě máma takhle hrubě vyhodila, rozhodla jsem se naslouchat. Asi to bude něco vážné, když z toho dělá takovou scénu. Pomalu jsem otevřela dveře do pokoje a tichounce jsem přeběhla k přivřeným dveřím u obýváku. Doslechla jsemse tam samé nejasné věci.
"…jdi si ho hledat někam jinam!!"křičela máma
"Ty víš moc dobře, že potřebujeme nového Strážce města. Banshee tady řádí a zabíjí na potkání Odett. Prosím, dovol mi…"zasekl se
"NE!!"křikla mu do řeči máma
"Stejně se to dozví"řekl lhostejně
"Nic se nedoví. Musí to zůstat tajemstvím"naléhala
"Ale Angel a nejvyšší Banshee si to přejí. Dokonce mi to napsali i písemně, kdybys mi to nevěřila. Vybraný Banshee, tedy Delmar se vymknul kontrole nejvyššímu. Zabil Angele vyvoleného strážce, co to tu měl držet nad vodou"vysvětloval
Jaký nejvyšší Banshee?? Jakej Delmar?? A co ten mrtvý strážce?? O co tady ksakru jde…?
"Máš pravdu, ale vyřiď Bansheemu a Angele, že nemohu jejich přání vyhovět. Nemohu svou jedinou dceru vystavit takovému nebezpečí. Udělám pro ně cokoliv, ale tohle ať po mě nežádají, prosím…"hroutila se
"Rozhodni se rychle. Až se Delmar doví, že jsme šli hledat strážce, určitě se rozlítí a Angela se bojí jeho náhlé účelné návštěvě"varoval ji neznámý
"Mě se neptej. Víš, že já s tím nesouhlasím, ale jde tady o mou dceru. Měla by to vědět a rozhodnout se podle sebe"rozhodila máma bezradně rukama
"Zavoláš ji tedy??"zeptal se
"Není třeba. Je za dveřmi"řekla klidně a bezduše
Cože?? Sakra, jak může vědět, že jsem za dveřmi?! Vždyť jsem byla tak opatrná… Pomalu jsem vstoupila do dveří a nejistě se tam zastavila a čekala na reakci obou dvou. Mamka se mračila a byla docela dost ubulená. Muž se na mě usmíval. Vypadal jako albín. Celý bledý jako křída, akorát ty oči byly červené jako krev… Mamka se pozvolna zvedla a přistoupila ke mně. Do ucha mi zašeptala "Nemusíš to dělat, nezapomeň". Objala mě a odešla z místnosti se slovy "Nechám vás tu o samotě". Pak zmizela. Chvíli jsem se ještě koukala na dveře, za kterými zmizela a doufala, že se vrátí. Ale nevrátila se. Muž mě pobídl, abych si sedla. Posadila jsem se do křesla, kde seděla mamka. Chvíli si mě prohlížel a pak se na mě zářivě usmál. Nahánělo mi to husí kůži, ale nedala jsem to najevo. Pevně jsem mu koukala do očí. Hodně-krát jsem chtěla pohledem uhnout, ale já věděla, že svádíme nějaký duševní souboj. Pak ve mně hrklo. Slyšela jsem, co si myslí. Posílala jsem mu nějaké zprávy, ale nedostalo se mi odpovědi. Nedalo mi to a tak jsem načala náš rozhovor.
"To umím jenom já??"zajímalo mě
"A co??"udělal neviňátko
"Nedělej ze sebe trubce. Nesnáším to"řekla jsem mu na rovinu. Co bych se s ním taky piplala, že…
"Ano, to umí jedině strážce"promluvil tajemně
"Kdo je to ten strážce"dožadovala jsem se vysvětlení
"Nevím, kde bych začal"znejistěl
"Od začátku"navedla jsem ho chytře
"Tak dobře. Jak už asi víš, existuje nebe a peklo. Peklu odjakživa vládla osoba jménem Banshee. Nebi zase Angela. Oba dva jsou velmi důležití, aby na zemi vládla harmonie a soužití. Proto se oba vládci rozhodli, že by měli mít své tzv. zástupce. Peklem vybraným lidem se říkalo Smrtky. Nebem zvoleným lidem zase Andělé či Strážci. Strážci dávají a chrání životy, před nespravedlivou smrtí. Smrtky mají brát životy lidem vážně nemocným nebo hodně starým. Dělají místo pro nové pokolení lidí. Když není Smrtka, lidé se přemnoží a nastává chaos. Když není Strážce, Smrtka vraždí bez pocitu viny. Je to její přirozeností. Musí si každý den odnést alespoň 100 duší. Nezapomeň. Smrtka nikdy nespí a tím pádem Strážce také ne. Má dohlížet na rozsudek, který provádí, a buď s tím bude Strážce souhlasit, nebo ne. Do každého města se tedy začali vybírat Smrtky a Strážci tak, aby si sedli a nevznikalo mezi nimi rozpory. Ve svém městě si mohla Smrtka vzít maximálně 5 duší. Ty pak nahradil Strážce, aby pořád panoval pořádek a klid. Do tohoto města byly obě dvě osoby vybrány špatně. Nejhorší je, že jakmile jsou Smrtky a Strážci vybráni, nelze je odvolat. Jedině, že by sami odstoupili. Vznikly tedy zde hádky a šlo to s městem od desíti k pěti. Smrtka a Strážce se poprali a můžeš hádat, kdo vyhrál. Proto se založily takovéto pravidla: Když se Smrtce nebo Strážci nelíbí jejich pomocník, musí to oznámit radě. Ta pak svolá obě dvě osoby a tam odstartují celý ten lov. Smrtka nebo Strážce musí najít toho druhého v lidské podobě a rychle zabít. Pak si mohou vybrat jiného Strážce nebo Smrtku sami. Je to kruté, ale je to tak. Srtka se rozhodla evidentně pro samovládu, čímž nám hodně škodí. Proto se nejvyšší Banshee rozhodl, že budeš nový Strážcem ty. Jsi dítětem Smrtky i Anděla"dořekl
Cože?? Já jsem dítětem Smrtky a Anděla?? To určitě… Asi se ráno prašti ve sprše ne…
"Máte to v hlavě uspořádáno dobře"zeptala jsem se pochybovačně. Všem těm blábolům už se mi moc nechce věřit…
"Nevěříš mi??"zeptal se výsměšně
Jen jsem mu koukala do očí. Viděla jsem v nich… Nedá se to přesně popsat, ale i když je měl tak krvavé a temné, bylo v nich vidět něco jako upřímnost. Mluvil pravdu, akorát mě se to nelíbilo. Není ani divu…
"Kolik mám času na rozmyšlenou??"zeptala jsem se bezduše
"Do večera. Přesněji do půlnoci. To ti bude patnáct, pokud se nepletu"usmál se. Jak to mohl vědět…??
"Ne to tedy se opravdu nepletete. A proč ne do zítra??"nedávalo mi to smysl. Má s tím můj věk něco společného
"Strážci mohou být zvoleni minimálně jako patnáctiletí. Když obřad proběhne přesně v hodinu tvého narození, budeš mnohem silnější než jiní strážci"vysvětloval
"Mohu ti opovědět už teď??"nebudeme přeci ztrácet čas…
"Čím dřív tím líp"usmíval se
Do toho všeho vtrhla do pokoje mamka, v očích zběsilost a nenávist.
"Nevezmeš mi mojí holčičku!!"ječela a mlátila muže
Ten se jen usmíval. Dokonce se chechtal…
"Nech toho MAMI!!"zakřičela jsem na ni poprvé v životě. Začínala být opravdu trapná…
"Je to jen vrah, nic víc!!"obhajovala se máma
"To uvidím já sama"řekla jsem chladně"Chci to zkusit"dodala jsem pevně
"Přijdu pro tebe v jedenáct večer"usmál se mladík"A jmenuji je Killian"dodal a rychle zmizel…

autorem je Nakira

Proloooog

28. října 2009 v 9:49 Já a Smrt - Fantasy povídka
Tak tu máte novou povídku. Bude docela jiná, než ostatní, co jste četli.
Příběh vypráví o dívce Faye, která žije ve městě, kde věří ve Smrtku. Také tam mají na denním pořádku několik prapodivných úmrtí normálně zdravých lidí. Staré ženy si povídají, že po večerech vídávají na velice rozsáhlém hřbitově pochodující osobu zahalenou v plášti, s černými křídly a kosou v ruce. Vraždy se šíří a je na čase, aby se zvolil nový strážce města…
P. S.: Doufám, že se vám to bude líbit, protože to píšu pro Vás xDxDxD.
autorem je Nakira

Info k new povídce

28. října 2009 v 9:48 Já a Smrt - Fantasy povídka
Tak jsem dávám první díly k nové povídce. Doufám, že se bude líbit, protože to píšu pro Vás a ne jen tak pro někoho. První díly bych chtěla věnovat MiHaRu, Aranel, Martě, Bary a Dendyskovi, protože sem chodí a komentujou. A doufám, že to bude i tak nadále. Hezky si počtěte...

autorem je Nakira

3. kapitola - Náhoda

28. října 2009 v 9:38 Z paměti jednoho upíra
Nikdy jsem si nemyslel, že by ten kluk mohl být tak hloupý a naivní. Už jsem se kvůli němu málem zase pustil do boje. Byl jsem nehorázně šťastný, když jsem od toho upíra utekl s pořízenou. Byl totiž stejně silný jako já. Má výhoda spočívala v tom, že mě upíří geny obdarovaly mocnou zbraňí. A to byl pohled. Dokázal jsem jím vyvolat v jakékoliv osobě takový pocit, jaký jsem chtěl. Strach, iluzi bolesti, stísněnost, beznaděj a dokonce i slabost. Tu jsem používal nejvíce. Jen někteří upíři měli tento dar. Záleželo jak silná a mocná byla krev stvořitele. Přeskakoval jsem ze střechy na střechu a přitom pozoroval svého budoucího učence. Křečovitě se držel mé košile a džbánu. Za žádnou cenu nechtěl otevřít oči. Tím pádem tady byla má moc k ničemu. Nemohl jsem mu nahlédnout do duše a uklidnit ho. Jeho silný tlukot srdce mě mlátil do ušních bubínků. Všechny mé smysly byly zostřené a dávaly pozor na jakékoliv hrozící nebezpečí. Pečlivě jsem kmital očima po rozlehlé krajině plné domů a obchodů, či hospod. Cítil jsem tu touhu. Ten chtíč dotknout se… ne, ba přímo se zakousnout do chlapcova hrdla a napít se. Bohužel dnešní večer jsem si musel jídlo opustit. Samota mě sžírala mnohem více, než ukrutný hlad, který jsem měl. Přemohl jsem svůj vlastní instinkt a snažil se nedýchat, abych nevdechoval tu nasládlou vůni člověčiny. Byl jsem tak šťastný, když jsme bez sebemenších problémů dorazili do mého příbytku. Tam jsem hocha poprvé pustil a nechal jsem ho trochu se porozhlédnout. Závěsy jsem pečlivě zatáhl, abychom neupoutali nechtěnou pozornost, a dál jsem se věnoval mému budoucímu příteli. Pořád křečovitě svíral džbán na pivo, jakoby to byl jeho záchytný a bezpečný bod pro tuto chvíli. Musel jsem se usmát. Po celou cestu ani jednou nevyjekl, jako to dělávají mé oběti. Byl velice statečný, čehož si cením. Touto zkoušku má už skoro za sebou. Nespouštěl jsem ho z očí ani na chvíli. Byl pro mě prostě úchvatný. Připadalo mi, že je jiný, než ostatní lidé. Takový dospělý. Prakticky to byla náhoda, že jsem zachytil jeho pach. Měl jsem příznivý vítr. Už jsem ho viděl, jak ho ten upír vysává. Naštěstí měl smůlu. Rozdělal jsem oheň v krbu, aby v místnosti bylo více světla.
" Takže, když už jsi v mém domě, můžeš mi říct své ctěné jméno??" zeptal jsem se
" William Carter." řekl přiškrceně
" Thomas Clain." představil jsem se
" Proč jsem tady??" nechápal
" Protože znáš naše tajemství a chtěl bych tě do něj plně zasvětit." usmál jsem se
" To jakože byste mě přeměnil??" začal opatrně
" Jsi chytrý, ale teď hned to nebude. Máš však na výběr. Buď budeš souhlasit s přeměnou, nebo tě prostě vysaji." nabídl jsem mu
" Z toho asi vyplívá, že na výběr moc nemám." zamyslel se William
" Ale jistěže máš. Je mi to jedno. Jsem oddaný služebník věčnosti. Mohu si najít jiného učence, se kterým bych strávil svůj nekonečný život." dodal jsem lhostejně
Chvíli mlčel a zamyslel se. Jednou rukou se chytil u brady a druhou zastrčil do kapsy. Pomalu přecházel po místnosti. Svadím se, že se rozmýšlel. Měl jsem pravdu. Nebyl jako ostatní. Každý by se ihned rozhodl pro život ve věčné tmě. Ještě se nestalo, že by se nechal zabít dobrovolně. Pozoroval jsem ho dnes světle hnědozelenýma očima. Zajímalo mě, jak se tedy rozhodne. Vypadal nejistě, ale zdálo se mi, že ví o mé slabosti vůči jeho osobě. Začalo mě znepokojovat jeho hlasité klapání polorozpadlých bot, zašpiněných od bahna. Zamračil jsem se a složil si ruce na prsa jako pětileté naštvané dítě. Takhle mě napínat a vytáčet se dlouho nikdo neopovážil. Možná proto se mi hned od začátku líbí. Znovu mě z přemýšlení vytrhl hlasitější klapavý zvuk bot. Vzhlédl jsem na Williama. Vypadal, že se už rozmyslel.
" Tak jak ses rozhodl hochu??" zeptal jsem se
" Asi se stanu tvým učencem." řekl jistě
" Co tě dovedlo k takovému závěru??" vyzvídal jsem
" Asi bych chtěl poznat všechna tajemství této země." navrhl
" I upírům jsou některá tajemství odepřena a uzavřena navěky." seznámil jsem ho se situací
" Také pravda. Kdybychom znali všechny tajemství tohoto světa, nebyl by pro nás pak život tolik zajímavý a plný záhad." usmál se Will
" Takto jsem o tom ještě nepřemýšlel. Rozhodně se nad tím zkusím zamyslet jako ty." úsměv jsem mu oplatil
" Myslím, že je důležitější vlastní názor. Nač přemýšlet jako já??" zeptal se
" Zajímavá otázka. Jako tvůj budoucí učitel potřebuji znát každé tvé tajemství. Co děláš, jak přemýšlíš, co máš rád a co ne… chápeš??" snažil jsem se mu to vysvětlit
" Rozumím, ale už budu muset jít." pozdvihl džbán
" Tak běž." vyzval jsem ho
Pomalu jsme došli ke dveřím. Lákalo mě pokušení mu přečíst myšlenky, ale nakonec jsem si to snažil odpustit. Uzavřel jsem svou mysl a snažil se udržet na uzdě. Jak já byl neomalený. Odemkl jsem dveře a vyprovodil svého učence ven na cestu. Zavřel jsem za sebou a doprovázel ho až k hospodě, kde jsem trpělivě vyčkával Williamova příchodu. Chtěl jsem ho raději hlídat, alespoň do té doby, dokud ho nebudou znát upíři v mém revíru. Nechtěl bych, aby dopadl jako něčí potrava. To by si asi někdo pěkně odskákal. Když ke mně Will došel, ani jsem si ho nevšiml, jak jsem byl zamyšlený. Trhnul jsem sebou a dál ho doprovázel k jeho domovu. Cestou jsem šel o něco málo napřed a nahlížel do uliček, jestli nehrozí jakékoliv nebezpečí. A to hrozilo. Bylo to sice jen nepatrné zašustění pláště, ale to mi dokonale stačilo k tomu, abych se začal bránit. V jedné vteřině jsem vytáhl nůž a stoupl si Williamovi za záda. Byl zmatený a neodvažoval se ani pohnout. O necelou sekundu později narazil do mého nože jiný ostrý předmět. Byl to ten upír, co jsem ho zastrašil u toho klavíru. Měl rudé oči. Asi byl pod účinkem krve. Měl docela sílu. Rychle jsem ho dorazil a vytrhl dýku z ruky. Když přistál zase na cestě, zašklebil se a zamračil a neustále sledoval mého učence…
Chtěl ji zabít, ale proč?? Jaký k tomu měl důvod. Vždyť musel vidět, že je v doprovodu svého učitele. Nebo je to spíše z mrzutosti, že jí nemohl ochutnat?? Přemýšlela rychle, jak by mohla zabránit dalšímu střetu. Znervózňovala ji celá ta situace. Bála se, že kvůli ní Thomas umře. A proč je pro něj vlastně tak důležitá. Byla by méně významná, kdyby zjistil, že je žena?? Raději mu to neřekne. Teď ne. Zadívala jsem se na útočníka. Cítila jsem, jak se snaží se mnou komunikovat myšlenkami. Moc toho o upírech neznala, ale určitě to k tomu patřilo. Nakonec ucítila stísněný pocit v hlavě. Byla v něm jiná duše. Takový malý návštěvník, pomyslela si s úsměvem. V hlavě se jí rozezněl mužský upřímný smích. Nebyl zlý, to ne, ale pořád nechápala, co od nich chce. Začala smýšlet nějakou rozumnou větu, jak by se mohla něco užitečného dozvědět. Zavřela oči a zklidnila se. Dávala prostor nové duši u ní v hlavě…
" Kdo jsi??" zeptala se
" Jsem Rafael. Ty mě slyšíš??" podivil se
" Ano, ale nechápu, co zamýšlíš." přiznala Will
" Jsi dívka!!" vyřkl překvapeně" A on to neví, že." usmál se šibalsky
" Neřekneš mu to??" obávala se pěkné hádky
" Neřeknu pod podmínkou, že ke mně přijdeš zítra odpoledne. Kde bydlím, víš." řekl a tlak v hlavě zmizel
Pomalu otevřela oči a první, co zpozorovala, byl zmatený Thomas, který kmital z ní na Rafaela. Nevěděl, co se děje. Bavilo ji, když měla navrch. Obzvlášť nad upírem. Znatelně kývla na Rafaela, že přijde. Ten se jen usmál a rychle zmizel, tak, jako se objevil. Oddychla si a pokračovala v cestě, dokud jí nedohnal pořád nechápavý Thomas.
" Co to mělo být??" ptal se
" Jen jsem si s ním promluvil. Nebylo to těžké." pokrčila rameny a dál pokračovala v cestě
Thomas se raději na nic nevyptával. Bylo mu asi jasné, že komunikovali myšlenkově. Byl ale po zbytek cesty mrzutý. Asi se chtěl dozvědět, o čem se bavili. Pevně sepjala volnou ruku v pěst a snažila se dýchat pravidelně. Bylo to pro ni vzrušující mít před upírem nějaké tajemství. Pomalu došla domu, kde se s tajemným stínem rozloučila a napochodovala dovnitř. To byl ale cirkus. Zase přišla pozdě. Vyslechla si pár hloupých a zbytečných výčitek a šla hned spát. Zítra to vidí zase, že nepůjde do práce. Jestli chce udržet tajemství, musí zítra přijít za Rafaelem. Co s ní zamýšlí je jen ve hvězdách…

autorem je Nakira

2. kapitola - Pátrání

28. října 2009 v 9:37 Z paměti jednoho upíra
Ráno se blížilo rychle a neúprosně. Už v pět hodin se za mraky střech objevily první paprsky, které zahnaly nás přízraky do úkrytů našich domovů. Náš čas vypršel. Rychle jsem prchal pařížskými ulicemi před sluncem, abych se nerozpadl v popel. Když jsem kvapně vyšel schody, zahleděl jsem se do dálky. Už je to 320 let, co jsem neviděl vycházet slunce. Necítil jsem to teplo, natož ty kouzelné hřejivé účinky, které vždy dokonale odvedly mou pozornost a uklidnily mou běsnící duši. Dokázal by vůbec nějaký upír pohlédnout slunečním paprskům do tváře?? Pochybuji o tom. Ale už nepochybuji o světě. Od dnešní noci už ne. Pouze o naší existenci. Začalo se mi stýskat po obyčejném a všedním životě lidí. Možná to bylo tím, že jsem svou věčnost strávil v samotě a chladu. Rychle jsem otevřel dveře a všude je utěsnil, abych se i nadále mohl volně pohybovat po domě. Zatáhl jsem všechny závěsy na oknech a šel si sednout ke krbu. Vysoko šlehající plameny pomalu olizovaly polínka, která se pálila na popel. Sundal jsem ze sebe zakrvácené oblečení a zadíval se dál do plamenů. Každý normálně myslící člověk by řekl, že za plameny uvidí ohořelou černou zeď, ale já tam viděl svou matku. Upálili jí na hranicích za upírství. Nemohl jsem za to, jaký jsem byl. Můj otec byl člověk, ale došel stejného závěru. No a já…já jsem utekl. Našel mě muž jménem Michael. Byl upírem asi 564 let a rozhodl se mě vychovávat. Když mi utekly osmnácté narozeniny, dal mi svou krev. A tak jsem se stal upírem. Vychovával mě, učil, jak být správným gentlemanem a nakonec mi uštědřil nejhorší lekci. Nechal mě zase samotného a odešel neznámo kam. Nemohl jsem ho ani vystopovat. Byl excelentním učitelem a dokázal zmizet dokonale bez jediné stopy. Tentokrát se ale nevrátil. Odešel jsem z Itálie, svého rodiště sem do Francie do Paříže. Náhle jsem se zvedl. Nechtěl jsem dál přemýšlet. Vzpomínky bolely i upíra, jako jsem byl já. Povzdychl jsem si a šel si lehnout do postele. Ještě mě bude čekat perný den. Tedy spíše večer. Budu muset vystopovat toho kluka…

William ráno nepříjemně šimraly první paprsky slunce do obličeje. Otevřela své zelenozlaté oči a pohlédla do kamenného stropu. Byl čas. Musí jít do práce. Pracovala v pekařství na rohu ulice, takže si mohla klidně přispat. Ale u nich platilo pravidlo, že čím dříve přijde člověk do práce, tím dříve bude moct domu. Will si promnula celou tvář, vstala z postele a pomalu se ploužila ke stolku s mísou vody. Tam si pečlivě umyla obličej a otevřela starý šatník. Vytáhla z něj bílou košili a staré, ale úhledné kalhoty. Rozčesala si vlasy dřevěným hřebenem a šla potichu do pokoje. Z ložnice svého otce slyšela hlasité chrápání. Otec pracoval jako kovář v jedné dílně. Koval koně šlechticům a bylo to znát. Měli se lépe, než ostatní, ale nikdo z nich se tak nechoval, ani neoblékal. Šetřili na daně. Už se to období blížilo. William došla do kuchyně a vypila sklenici mléka. Zbytky chleba se rozhodla nechat svému otci. Rychle popadla svou zástěru do kuchyně a mazala do práce. Uběhla jen pár metrů a ocitla se v tom vonném prostředí pekárny. Lidé jí už od pultu zdravili. Byla ve společnosti velice oblíbená, ale málo k zastižení. Většinu času totiž strávila doma, nebo se toulala po městě. Byla takovým příkladem správné holky. Bohužel nestála o přítomnost žádného z hochů, a tak se stala jen nejlepší kamarádkou chlapecké populace. S děvčaty se přestala bavit od té doby, kdy jí umřela matka na mor. Ta alespoň ještě trochu dohlížela, aby z ní byla dívka. William byla vždy svéhlavá a pokaždé byla tím, kým opravdu byla. Kluk zvenku, ale dívka uvnitř. Tak jí to vyhovovalo a získávala si tím větší autoritu u dospělých. Rychle si na sebe hodila zástěru a vlítla do kuchyně, jako splašený kůň. Její pomocníci tam ještě nebyli. Rychle zadělala na těsto a začala ho válet po pracovní ploše. U toho zívala únavou. Včera přišla domu moc pozdě. Oklepala se a dál pokračovala v práci. Nechtěla svou únavou ovlivnit průběh obchodu. Za to by jí moli i vyhodit. Hodila chleba na plech a strčila ho do pece. Znovu si zívla a unaveně si sedla na židli. Tváře ušpiněné od mouky si otřela o paže a povzdechla si. Zase se zamyslela na ten včerejší večer. Proč ji nezabil?? Zná přece zatím největší tajemství. Žijí mezi nimi úplně odlišní lidé. A jsou to vůbec lidé?? To neví nikdo. Každopádně, když se dozví ten druhý upír, že žije, určitě nebude dlouho otálet, aby jí zabil. Jak ona by toho chtěla více vědět…
"Co se to tady pálí??"zašeptal Will do ucha jeden z pomocníků
"Ale ne."zvolala a přihnala se k peci
Vyhnal se z ní menší obláček kouře, ale chleba se zachránit ještě dalo. Udýchaně se zase svalila na židli a zamračila se. Zase. Už se jí do děje zase. Nechá se kvůli té hloupé příhodě vyhodit!!
"Copak se stalo??"rýpnul si do ní její kamarád Alex
"Nic."usekla mrzutě
"Jestli chceš, můžeš jít domu a odpočinout si. Já to tady s kluky zvládnu."nabídl se
"Děkuji."usmála se vděčně
Pomalu se zvedla a běžela k pultu za mistrem. Cestou si sundala zástěru, aby vypadala trochu k světu a doběhla ke svalnatému muži kolem padesátky. Mírně mu poklepala na rameno. Ihned se otočil a na tváři se mu vykouzlil úsměv. Asi měl dnes dobrou náladu.
"Mistře, chtěla bych se dnes omluvit. Není mi nějak dobře."zašklebila se při té lži
"Jestli ti je špatně, tak klidně běž. S chlapci ses jistě už domluvila."mluvil přímo
"Ano, zvládnou to sami."řekla suše
"Tak přijdi do práce zase co nejdříve."volal na ní
Nic na to neodpověděla. Nějak jí došla slova. Unaveně si promnula tvář a vylezla z obchodu. Zatracený večer, pomyslela si. Už kvůli tomu musí lhát i okolí. Ale dala slib a teď se užírá. Nemá nikoho, komu by se svěřila. Jen sebe. Po cestě do domu si vrazila pěknou facku, aby se konečně probrala. Proč musí být všechno tak složité, ptala se sama sebe a třela si zarudlou tvář, kde se uhodila. Musí ho najít. Už to nevydrží. A to od jejich setkání neuběhl ani den a ji trápí včerejší příhoda. Večer půjde tou samou cestou. Třeba ho potká. Pochybuje o tom, že by ji nesledoval…

Noc. Nikdy jsem si nemyslel, jak tato slova budou nádherně znít v uších. Je to jako rajská hudba, která vás volá ven a vy nemůžete odolat pokušení a musíte se podívat, co se v okolí děje. Můj nos zahltilo veliké množství pachu od různých pestrobarevných květin na parapetech až po lidské dámské parfémy a štiplavý kouř, který mě nutil si kýchnout. Znovu jsem přehodil přes své vypracované tělo černý plášť a celý omámený jsem vyšel do nočního ruchu Paříže. Nepochyboval jsem o tom, že bych toho kluka znovu nenašel. Byl na můj vkus až moc informovaný a udržet takové tajemství dá hodně práce. Ta pravda doslova pálí na jazyku. Naprázdno jsem polkl, když kolem mě prošel můj druh. Nebyl však moc starý. Rozhodně se už víckrát zdržel v mém revíru. Paříži jsem velel já. Druhé upíry jsem nechával zde přebývat pod podmínkou, že nebudou dělat problémy, budou nenápadní a vždy, když budu potřebovat pomoct, poskytnou mi ji. Byla to prostá pravidla, také jsem je mohl vyhnat, popřípadě zabít. Nedělalo mi problémy zabíjet ostatní. Nikdy. Tohle mě naučil Michael. Když mi jde o krk, city jdou stranou. Pomalu jsem se vracel na včerejší místo činu a poklidně jsem se uvelebil na střeše, abych měl lepší výhled. Pozoroval jsem letmo nebe plné hvězd a srpkovitý měsíc. Když byl v úplňku, prováděl s většinou upírů takové divy… Znovu jsem se oklepal a soustředil se. Asi 253 metrů ode mě jsem zachytil ten známý pach. Zvedl jsem se a skočil do nekonečné tmy ztichlého města…

Procházela se zase v chlapeckém oblečení v osvícených ulicích svého rodného města. Opět šla pro pivo. Její kratší vlasy byly elegantně schované pod čepici, jen jeden pramen se neposedně pohupoval u její tváře v rytmu její chůze. Chvílemi šla pomalu, ale kdykoliv uslyšela pištění myší, nebo vzdálenou hádku mezi manžely, vždy přidala na kroku. Jak ona se bála. Nebála se onoho neznámého upíra, ale toho, že zemře někde ve studeném koutě bez kapičky krve v těle celá obalená v bahně ze zuřivého boje, který prohrála. Křečovitě svírala rukama úchytku nádoby, ve které měla zase donést pivo. Z cesty jí svedl ladný a něžný zvuk klavíru. Kde by se tady vzal takový předmět. Všichni včetně její rodiny jsou na tom tak akorát, někteří mnohem hůře, ale nikdo ne tak bohatý, aby si mohl pořídit klavír, natož se na něj naučit takto hrát. Omámená tímto objevem popadla vědro, postavila ho dnem nahoru a postavil se na něj, aby viděla do místnosti. Opravdu tam stál. Černý vyleštěný klavír s hromadou kláves černých a bílých barev. Otevřela ústa údivem. Je to vůbec možné?? Muž za nástrojem se jemně usmíval a očima rychle kmital zleva doprava. Asi si kontroloval správný prstoklad, pomyslela si. Pak znovu hrál asi dvě minuty dlouhou ale celkem vcítěnou skladbu. Vždy ji hrál ale v jiném tempu. Někdy pomalu, až líně a někdy rychle a zběsile. Najednou se prudce zastavil. Složil jednu ruku do klína a druhou přehodil dřevěný kryt přes klávesnice. Poté se pomalu otočil směrem k ní. Jeho oči byly zalité krví. Byly hrozivě červené. Poznala v něm upíra. Úplně v jeho očích viděla svůj odraz zděšené tváře. Už se hbitě a s velkou dravostí zvedal od klavíru. Když v tom se zastavil. Nebylo jí jasné, co se děje, až když ucítila ten známý mrazivý pocit na zádech. Něco ji pevně uchopilo za pas a odtáhlo neznámo kam…

autorem je Nakira

1. kapitola - Běž, nebo si to rozmyslím

28. října 2009 v 9:36 Z paměti jednoho upíra
Blížil se večer a s ním i hromada naší potravy. Nevinné děti nebo dorostové se hnali se džbány do hospody, aby mohli donést domu otcům vychlazené pivo. Bohužel jeden z nich se nevrátí domu. I my zrůdy potřebujeme také jíst. Protáhl jsem se a odhrnul černé závěsy ve svém domě. Opatrně jsem vykoukl na ulici, jestli už slunce zašlo. Na nebi se zračily lesklé hvězdy. To je osvěcovalo slunce, které se obrátilo na druhou stranu zeměkoule. Oblékl jsem si na sebe tmavý plášť s kápí a vyrazil celý odvázaný do ulic. Tak kam půjdeme?? Do severní, nebo západní části města?? Tam žilo nejvíce lidí a byl tam také můj revír. V jižní a východní části se rozšířil mor a proto se lidé odtamtud odstěhovali. Byly to pro nás požehnané časy, plné prolité krve. Vlastně jsme prokázali lidem službu. Zabili jsme všechny nakažené, čímž jsme zabránili rozšíření moru. Ach ta krásná Paříž, pomyslel jsem si při cestě do západní části města. Bylo tam útulno a spousta temných tichých uliček. Z hospod se ozýval hlasitý smích a z některých domů hádka mezi partnery. Jak typické pro lidi. Pořád se hádají kvůli hloupostem, pomyslel jsem si a zhnuseně si odfrkl. Do mých očí mi padla dívka asi kolem dvanácti let. S vyděšeným výrazem nesla z hospody džbán, ze kterého jí kapalo pivo, jak pospíchala domu. Ta je určitě obeznámená s možným nebezpečím. Pravda, nikdo si není jistý naší existenci, ale určité mýty a legendy tu jsou. Vypráví o lidech, kteří žijí jen s nastávající nocí a živí se lidskou krví. Nic víc však nevědí. Myslím, že je to tak dobře. Vydal jsem se potichu za dívkou. Přece ji nenechám žít v omylu. Pomalu jsem nadzvedl svůj plášť a přeskakoval z jedné střechy na druhou. Když jsem přeskakoval ze staré střechy do protější uličky, zakryl dívku na moment můj stín. Ta sebou rychle trhla a otočila se. Ulice byla prázdná. Z očí jí vytryskly slzy. Rychle se rozběhla domu. Ježíši, to je ale dneska mládež, pomyslel jsem si a vyrazil za ní. Předběhl jsem ji a počkal si v postranní uličce. Když mi vběhla do objektivu, vyrazil jsem. Letěl jsem vzduchem a přitom roztáhl svůj plášť. Dívku jsem do něho zabalil a zmizel ve protější uličce. Prudce jsem se jí zakousl do krku a ucítil tu teplou tekutinu v ústech, která zklidnila mé pálivé hrdlo. Omráčil jsem jí. Popadl jsem její tělo a přenesl se s ním na nekonečné mraky střech. Teprve tam jsem se začal krmit, dokud mě neupoutal jeden zvuk, který naprosto rušil můj klid. Nechal jsem jídlo jídlem a šel se podívat, co je to za randál. Kdo to má ksakru poslouchat…

Mezitím jedna šestnáctiletá dívka kdesi daleko v severní části se oblékala do kalhot. Kdyby jí viděla její matka, asi by jí vynadala, že nevypadá jako dívka. I její krátké vlasy po ramena, které nechávala často schované pod čepicí, z ní dělaly kluka jako vyšitého. Její věčně ušpiněné tváře od popela tomu dodávaly ten správný ráz. Rychle si oblékla starou košili a obula boty. Navlékla si děravý plátěný kabátek, který ji měl zahřát. Rychle vletěla do kuchyně, kde darovala otci letmý polibek a zářivý úsměv. Muž se zasmál a podal jí nádobu, ve které mu přinese vychlazené pivo ze západní části města. Je tam podle všeho nejlepší pivo v okolí.
"William, vrať se rychle domu. Víš, co se tady povídá…"-
"Ale tati."usmála se a políbila ho na čelo
"Jsi to jediné, co mi zbylo. Tvá matka umřela podobně. Nechtěl bych, aby se to opakovalo."zesmutněl
"Neboj se."ujistila ho a vyšla ven
Vzduch byl cítit kouřem a vonnými svíčkami z vedlejší čajovny. Plně si ho nabrala do plic, přičemž se nafoukla jako kovářský měch. Zavřela oči a vnímala celé noční dění. Slyšela cinkání zvonku, když někdo vycházel z obchodu. Bylo to tak kouzelné. Pak sklopila hlavu a přemýšlela. Má jít doprava, nebo doleva?? Asi doleva. Nechce se moc zdržovat a je to kratší cesta do západní části města. Procházela se a přitom si pohvizdovala jako chlapci u nich z okolí. Čepici si stáhla níže do čela a pokračovala dál v cestě. Z klidného pobrukování jí vyrušil dívčí řev z vedlejší ulice. Byl takový přidušený a zoufalý. Musela rychle pryč, ať to bylo cokoliv. Neváhala ani chvíli a rozběhla se. Při tom zběsilém běhu šlápla do kaluže, která se rozprskla do všech světových stran. Než se nadála, běžel vedle ní muž zahalený v kápi. Od úst mu kapalo cosi červeného. A víno to rozhodně nebylo. Poplašeně přidala do kroku, ale nebylo jí to nic platné. Muž po ní rychle vyrazil. Měla jen jedinou šanci. Rozhodla se pro ni. Prudce zastavil a otočila se. Nohy jí však podjely. Automaticky nastavila ruce, od kterých se odrazila znovu od země a běžela zpět do civilizace. Jak dlouho asi bude trvat tahle honička, ptala se sama sebe. Byla už docela unavená a cítila, jak jí nohy pálí na chodidlech. Prudce oddychovala, že ze sebe málem vyplivla duši, ale snažila se s únavou bojovat. Nakonec zradila sama sebe. Nohy se jí zamotaly a ona spadla do vodnatého bahna. Přitom jí vypadl džbánek z ruky…

Doběhl jsem do jedné uličky a tam našel dívku, jak se klepe v koutě. Byla na tom po psychické stránce hrozně špatně. Odkryl jsem její světlé vlasy z krku a pohlédl na něj. Byla kousnutá. Nesměl jsem dovolit, aby se přeměnila. Navíc neměla v sobě žádnou krev upíra, ale prozatím jen jed, který ji omráčil. Jak někdo mohl udělat tohle malé dívce a pak to nedokončit. Muselo ho něco vyrušit. Dřepnul jsem si k dívce a pohladil jí po tváři. Nakonec jsem si jí k sobě přivinul. Totálně propadla šoku. Začala se třást. Přeměna tedy začala probíhat, ale bez krve upíra se nepřemění úplně. Usmál jsem se na ní a zaklonil jí hlavu. Rychle jsem jí prokousl hrdlo, aby dlouho netrpěla. Všude začala stříkat krev, která mě neodolatelně vábila, ale já nemohl. Nebylo to mé dílo. I my upíři máme určitou úctu k obětem a jejich majiteli. Navíc mě vyrušil pleskavý zvuk, jako by někdo spadl do bahna. Vyšel jsem z uličky a otřel si rty. Asi tři metry ode mě ležel jakýsi hoch a vypadal docela unaveně. K němu se pomalu blížil jiný upír. Nasál jsem vzduch do plic a vycítil z něho krev dívky. Tak tohle ne. Takhle si zabíjet pro zábavu, to nedopustím. Prudce jsem přeletěl kluka a postavil se před neznámého upíra. Snažil jsem se mu přečíst myšlenky. Jmenoval se Sam Kriel. Jedním gestem ruky jsem mu naznačil, aby toho nechal. Kupodivu mě překvapilo, že to udělal. Musel být dosti mladý a nezkušený. Zajímalo by mě, kde je jeho stvořitel. Cítil jsem z něj 50 let zkušeností. To je docela málo na mých 320 let. Vycenil jsem na něj zuby a výhružně zavrčel.
"Myslím, že támhle za rohem máš nevyřízenou patrii. Rychle, ať ti nevykrvácí."zašklebil jsem se
"To si vypiješ!!"spustil vztekle Sam
"Díky, už jsem pil."řekl jsem a podíval se na kluka za sebe
"A co s ním?? Nesmí jen tak odejít!! Proč si asi myslíš, že jsem nechal svoji večeři rozdělanou?!"vztekal se jako malý
"Běž si za večeří. Já to tady dodělám."kývnul jsem mu na pozdrav a pak odešel
Chlapec za mnou pořád seděl v bahně a za zády se podepíral jednou rukou. Tu druhou měl přiloženou na tváři a otíral si bahno. Pak ke mně vzhlédl. Připadalo mi, že ty oči snad nejsou ani chlapecké. Byly zelenozlaté a ve světlu pouličních lamp zářily jako dvě padající komety. Zavrtěl jsem hlavou a přikročil k němu. Ihned začal couvat. Asi mu bylo jasné, co se stane. Docela jsem ho i chápal. Žádný člověk nechce umřít jen tak bez rozloučení. Místo toho jsem si k němu dřepnul, jako k předchozí oběti a zadíval se mu pořádně do tváře. Tohle že byl chlapec?? Nevím. Jsem tu 320 let a nepoznám ani obyčejného kluka. Stejně na něm něco bylo. Usmál jsem se, abych navodil přátelskou atmosféru. Docela to zabralo. Z vyděšeného výrazu přešel chlapec na nechápavý. Alespoň tak, pomyslel jsem si. Přisunul jsem se trochu blíže a začal mluvit…
"Asi víš, co teď musím udělat, že."promluvil jsem
"Zabít mě, protože znám vaše tajemství??"zkusil hádat
"Přesně tak."přisvědčil jsem
"Ale proč?? Proč byste nemohli žít s námi lidmi??"začal znovu
"Tahle myšlenka mě nikdy nenapadla. Ale asi by to nešlo. Lidé by se nás báli ještě více, než když existovala jen ta legenda. Jak se vlastně jmenuješ??"zajímal jsem se
"Jsi jiný. Který upír by se ptal na jméno své oběti??"šel na to chytře
"Líbí se mi tvá prozíravost. Možná tě bude i škoda zabíjet."zamyslel jsem se
Chlapec mlčel a čekal, co se bude dít. Jiní už by dávno vzali nohy na ramena, ale on… Byl prostě jiný. Nemohl jsem dopustit, aby teď umřel. Teď ještě ne. Dám mu zkušební lhůtu, a jestli uspěje, přeměním ho, navrhl jsem si sám sobě plán.
"Běž."šeptl jsem
"Cože??"podivil se mladík
"Běž, nebo si to rozmyslím!! A pamatuj. Jestli něco cekneš, najdu si tě, ať budeš kdekoliv. Přede mnou se neschováš!!"zavrčel jsem výhružně
Chlapec rychle vstal, popadl džbánek a vystřelil k západní části města. Tam běžel určitě pro to pivo. Začínal jsem mít zase žízeň. Cítil jsem o pár metrů dál tu dívčinu krev. Tolik jsem chtěl ještě jíst a klidně bych mohl tomu upírovi jeho večeři sebrat, ale nebyl jsem takový dravec. Byl jsem upír na úrovni. Zvedl jsem hlavu hrdě vzhůru a vrátil se na střechu, kde měla být má oběť. Už tam ležela jen červená kaluž krve a po dívce ani stopa. Povzdychl jsem si a zavrtěl hlavou. Ty dnešní upíři sežerou, na co přijdou. Ještě před necelými sty roky by upír ani okem nezavadil o použitou věc, ale dnes… Asi se z nás stávají krysy. Zavrtěl jsem znovu hlavou a vydal se na další lov. Byl jsem už docela v ráži, a proto jsem se s mou novou obětí dlouho nemazlil. Oči se mi zalily do červené barvy, když jsem byl sytý. Snad mi to vystačí na týden, modlil jsem se v duchu.

V západní části města doběhla dívka se špinavým džbánem před hospodu, kde si nádobu omyla, aby otec neměl hloupé otázky, co mu to tam v tom pivě plave. Ale stejně se bude ptát na její vzhled. Je celá zablácená. Zoufale si povzdychla a vešla dovnitř. Bylo tam veselo, plno kouře a opilců, kteří měli na klínech nějaké ženské, co rozdávali pivo. Pohrdala takovými ženami. Byly jako chleba na prodej. Hrůza, pomyslela si. Ale bývá i hůř. Dneska to byla klika jako blázen. Podala výčepnímu džbánek a opřela se o dřevěný pult.
"Copak se ti stalo, William??"ptal se
"Menší honička."zazubila se
"Napadli tě?? Jestli ano, musíš to nahlásit u strážních."naléhal dál hospodský
"Jsi hodný Rufusi, ale byla to jen nehoda."usmála
se
"Tak dobře, ale stejně si dej pozor při zpáteční cestě zpátky domu."poučil mě
"Děkuji ti za tvou starost. A víš co?? Dej mi jednoho panáka!!"vyzvala ho
"Will, jsi nezletilá!!"upozornil ji
"Zletilá, nezletilá!! Dej sem jen jednu, ať můžu vyrazit."naléhala dále William
Nejistě jí tedy nalil do malé skleničky alkohol a bedlivě ji pozoroval. Takže, jako tatínek, řekla si v duchu. Rychle do sebe převrátila sklenku a polkla na dvakrát. Pěkně jí to popálilo v krku, ale nenechala se vyvést z míry. Jen se zašklebila a vydechla nahlas, jako to dělává její otec. Pak si otřela ústa, hodila Rufusovi zlaťák a běžela s pivem domu. Když se tam vrátila, otec ležel unavený na stole. Toho musela využít. Rychle si pobrala věci na spaní a vyběhla v té zimě ven na zadní zahrádku. Šla se umýt pod studnu. Rychle ze sebe shodila oblečení a začala na sebe pumpovat ledovou vodu. Potichu vzdychla, když se jí kapky vody jen malinko dotkly. Rychle se omyla a oblékla do teplého oblečení. Pak se vrátila domu. Otec ještě spal. Potichu ho vzbudila.
"Kdes byla William??"ptal se mrzutě
"Jen malé zdržení."usmála se a podala mu pivo
Rychle ho do sebe kopl a sám šel pod sprchu. William si šla lehnout do postele. Musela přemýšlet o celé té události. Takže upíři nejsou pouhý mýt. Existují a žijí nocí. Usmála se a byla rozhodnutá, že musí toho upíra najít. Byl jiný. Každý druhý by jí přeci vysál. Po sáhodlouhém přemýšlení nakonec usnula hlubokým spánkem…

autorem je Nakira

Proloog

28. října 2009 v 9:35 Z paměti jednoho upíra
Život je plný zla a nedůvěry. To říkával můj otec. Ale kdo nám může pomoci to překonat?? Lidé jsou zahledění sami do sebe a moc se po okolí nekoukají. Proto jsme přežili dodnes, do roku 1826. A kdo jsme?? Říkají nám různě. Noční stvoření, přízraky, stíny, dokonce i démoni a satani. Ale my si říkáme upíři. Ti, co odhalili naše tajemství, se k nám přidali, nebo zemřeli. Byli využiti jako potrava. Myslel jsem si, že svět je čím dál víc horší a lidé v něm chamtivější a zlomyslnější, než mysl zrádného přízraku. Ale spletl jsem se. Proto píši své paměti, abych se vždy mohl poohlédnout zpátky do minulosti na ty dobrodružné časy. Už se stmívá. Přichází noc. A s ní i moje doba na vyprávění mého příběhu. Myslíte si, že jsou to jen pouhá slova?? Omyl. Je to příběh Z paměti jednoho upíra…

autorem je Nakira

Info k úplně nové povídce

28. října 2009 v 9:34 Z paměti jednoho upíra
Tak to vypadá, že mi ten druhý blog moc nevydrží. Kašlu na něj, tenhle je lepší a cítím se v něm jako rybka ve vodě. Do konce týdne ho smažu. Odteď žádné nové blogy, dokud mi to nepřijde akutní :-). Sem dávám povídku.

William je úplně obyčejná dívka s normálním životem kluka. Jednoho večera se to vše rázem změní. Před smrtí jí zachrání upír Thoma Clain, kterého naprosto učarovala a tak se ji rozhodne zasvětit do neznámého světa jiných stvoření. Ovšem netuší však jednu podstatnou věc. Je to dívka. Co se stane, až se dozví o jejím pravém původu?? A dozví se to vůbec??

autorem je Nakira