Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Listopad 2009

Hlášky z filmu Nový měsív

29. listopadu 2009 v 10:03 | Irma Corwin |  +Nový měsíc+

(Po probuzení Belly ze snu,kde se viděla v zrcadle jako babička.)
Charlie: " Jak to,že jsi tak zestárla?"
Bella: " Nezestárla jsem.Nejsem až tak stará."
Charlie: "Já ti nevím.Není to šedivý vlas?"
Bella: "Ne! V žádném případě!"
Charlie: "Všechno nejlepší."
Bella: "Fakt vtipné."

(Když si Bella fotí své přátelé)
Eric: "Neboj, na fotce jsem já.Na vás se nikdo dívat nebude."

Jasper na Bellu: "Všechno...No nic." (Chtěl říct Všechno nejlepší k narozeninám)

Edward: "Upírům se nedá věřit. Věř mi."

(před Belliinou oslavou u Cullenů)
Edward: "Je mou povinností tě chránit.Přede všemi... až na mou sestru."

Emmet: "Máš starší ženskou? Sexy!"

(Jde o rádio do auta,které Belle dal jako dárek)
Emmet: "Už jsem ti ho naistaloval do auta.Skoro škoda tak dobrého rádia do takové herky..."
Bella: "Hele, neurážej moje auto."

Jessica: " To zas někdy půjdu do kina,abych poslouchala,jak se puberťáci líbaj.Nechutné."

Jessica: " Proč se točí tolik filmů o zombie? Má to snad být nějaká paralela k lepře?"

Jessica: " Už jsem se viděla na výslechu u FBI, jako v nějakým trapným seriálu."

(Jedná se o opravu motorek ze skládky)
Bella: " Chápu, jestli si myslíš, že je to úplná blbost a nezodpovědnost.
Jacob: " Jo, je to totální blbost a nezodpovědnost. Kdy začneme?"

Bella: " Jaku, ty jsi úplně nabušený.Jak se to stalo? Vždyť je ti 16.Nechápu to."
Jacob: " Věk je jenom číslo zlato.Kolik je tobě, 40?"

(Když si Embry a Quil utahovali z Belly a Jacoba,že spolu chodí)
Jacob: " Quil bere na maturiťák sestřenici."
Quil: " Blacku, si myslíš, že jsi vtipnej?"

Bella k Jacobovi: " Já vážně nejsem na zajíčky, víš?"

Jacob: " Kdybych ti řekl, že ty motorky nebudu umět opravit,co by s mi na to řekla?"
Bella: "Ty pochybuješ nad svými schopnostmi mechanika?"
Jacob: " Ne! To rozhodně ne.Udělám to.Jenže.... Kdybych byl třeba chytřejší, tak bych to protáhl.
Bella: " Kdybys mi řekl, že je neopravíš, řekla bych, že je to fakt škoda a že si budeme muset najít lepší zábavu."

(Bella spadne z motorky,rozbije si hlavu a krvácí)
Jacob: " Tvoje hlava...
Bella: " Bože , promiň mi to."
Jacob: " Ty se omlouváš za to, že krvácíš?"

Bella: " Víš, jsi docela hezkej."
Jacob: " Jak moc ses do té hlavy bouchla?" xD

Mike: " Takže,teď když už zase mluvíš a jíš. Člověk potřebuje proteiny,však víš.Tak mě napadlo, jestli bys se mnou nechtěla zajít na film?"

Mike: "Asi budu zvracet."

Mike: "Divnej týpek." (O Jacobovi)

Harry: " Nás medvědi nedostanou,Bello.Jsem mistr Kung-Fu."

Bella: " V lese. Nejsou to medvědi. Jsou to vlci. Teda, jako, obrovští vlci!
Zrovna běželi za....něčím." (Něčím znamená Laurentem,ale nemohla to samozřejmě nikomu říct)

Embry: " Pojď dovnitř,Bello.My nekoušeme."
Jared: " Mluv za sebe."

Embry: " A to je bomba, slyšíme si navzájem myšlenky."
Jared: "Sklapnul bys?Tohle jsou kmenová tajemství,sakra!Tahle kočka běhá s upíry!"

(Paul se naštval,přeměnil se na vlka a připravoval se k útoku na Bellu.Zasáhl Jacob a začli se spolu jako vlci rvát.Pak si přišli jakoby nic-už jako lidé, Paul se na Bellu sladce podívá..)
Paul: " Promiň."

Alice: " No tak, kluci, je to oslava." (Říká Alice Felixovi a tomu druhému,když se snaží přemluvit Edwarda a Bellu ,aby šli s nima)

Bella: "Ona je člověk?"
Edward: " Ano."
Bella: " Ví to?"
Edward: " Ano."
Bella: "Tak proč by...Chce být..."
Edward: " A také bude..."
Jane: "A nebo dezert."

Alec: " Sestřičko, poslal jsem tě pro jednoho a ty přivedeš dva a půl.Šikovné děvče."

Aro: " Bella je přece jen naživu. (tleskne) No není to báječné?Žbožňuji štastné konce."

Aro: " Ale její myšlenky přečíst nedokážeš. Fascinující."

Jane (před tím, než se pokusí vyzkoušet na Belle svou schopnost): " Možná to bude trochu bolet."
Soustředí se na Bellu-nic se nestane
Aro: (výbuch smíchu) "Pozoruhodné"

Demetri: "Pěkný úlovek,Heidi."
Heidi: "Ano,vypadají docela šťavnatě"

Edward: "V podstatě vlastně žádné z jeho pravidel neporušuju.Říkal,že nemůžu překročit práh tohoto domu.Já přišel oknem."

A nakonec celý dialog:

(Bella se ptá členů rodiny,zda souhlasí s tím,aby ji někdo přeměnil na upírku.)
Alice: "Už teď tě beru jako sestru."
Jasper: "Říkám ano.Bylo by pěkné nemít pořád chuť tě zabít." xD
Rosalie: " Omlouvám se.Omlouvám se vám oběma za své chování.A jsem ti vděčná za to, že jsi byla tak statečná a zachránila mého bratra.Ale tento život bych si sama nevybrala.A přeju si, aby tam tehdy byl někdo, kdo by za mě řekl "ne" . Takže....ne."
Emmet: " Já říkám všemi deseti ano." A s Volturiovými se můžeme poprat kvůli něčemu jinému."
Esme: " Už teď tě považuju za člena rodiny. Ano."
Edward: " Proč mi tohle děláte? Víš dobře, co to znamená."
Carlisle: " Vybral sis, že bez ní nechceš žít a to mi nedává jinou možnost. Nechci ztratit svého syna."


zdroj: Katulia

Report z filmu

28. listopadu 2009 v 7:55 | Irma Corwin |  +Nový měsíc+
Je to super, super, super . . . . . vůbec jsem neměla potřebu porovnávat to s knížkou . . . . . a dokonce se to líbilo i hoklám, který takovýhle věci moc neberou . . . . .

Chválim:
Úžasný efekty
dobrý dialogy
Vtipnost
emocionálnost (Málem jsem se tam rozbřečela)
akčnost (úplm mě to totiž stáhlo do děje)
výstižnost (nic mi tam totiž nijak extra nechyběělo nebo nepřebývalo)
skvělý herecký výkon Kirsten Steward
Make-up (jako kosmetička to musím ocenit)
Scéna, kdy ubíhají měsíce

Co se mi nelíbilo:
Scéna, kdy Alice veškole přeskakuje upíří ,,rychlostí" zábradlí

Na víc už si asi bohužel nevzpomenu, protože ačkoliv to bylo super moje paměť z toho moc nemá, takže to musím v brzké době bidět znova . . . .


Takže zkrátka a jednoduše všem doporučuji navštívit kino nebo časem DVD půjčovky, protože to opravdu stojí za to . . . . .

Zítra jdu na New moon

25. listopadu 2009 v 14:54 | Irma Corwin |  +Nový měsíc+
No a je to tady, konečně . . . . zítra jdu (společně s dalšíma nadddrrrženýma kosmetičkama) na nový měsíc a už se ho fakt nemůžu dočkat . . . .
Fakticky se na to hrozně těšim a samožřejmně vám sem hodim info, jak se mi to líbilo a tka, ale ještě přesně nevim kdy, protože nevim, kdy se dostanu na počítač . . . .

New stillsky

22. listopadu 2009 v 12:56 | Irma Corwin |  +Nový měsíc+


zdroj: Katulia

Pár fotek, co jsme s Miškou dělali

22. listopadu 2009 v 12:49 | Irma Corwin |  Ostatní blbinky
Včera jsme se s Miškou nudili a nevěděli, co dělat, tak jsme prostě šli do města a fotili . . . .




tahle fotak je taková . . . zvláštní


celkem povedená, řekla bych . . . . .

krásná . . . .

dávám Mišce pusu, ale vypydá to divně . . .



Myšlenky- 20.11.09

20. listopadu 2009 v 18:40 | Irma Corwin |  Myšlenky a pocity
Mám skvělou náladu i přes to (nebo proto), co všechno se za posledních pár dní událo . . . .

Premiéra novýho měsíce se blíží a já už mám zamluvený lístky na čtvrtek do cinestaru do Hk a už se fakt mooooc těšim. Kor když tam jdou naše nadddrrržené kosmetičky(včetně mě samozřejmě). Asi budu litovat ty lidi, co tam budou v tom sále s náma . . . . :-D . . . . . Ale tak aspoň nebude nuda, ne??? :-)

Takže lidičky, užívejte života, kašlete na problémy a hloupý kecy a prostě žijte . . . protože žiješ jen jednou . . . . teda aspoň se to řiká . . . . .
. . . prostě neřešit . . . Irma :-)

23.kapitola- Hřbitov

20. listopadu 2009 v 13:13 | Irma Corwin |  Příteli můžeš věřit
Tak po dlouhé době další kapča . .. užijte si ji

Zora se probudila asi v 10 hodin dopoledne. V noci se jí nějak špatně spalo.
Vstala z postele a promnula si oči. Byla snad ještě víc unavená, než když si šla lehnout.
Potřebovala se trošku nakopnout, tak si šla dát sprchu. Ta splnila účel podle očekávání.
Potom se oblékla do černých šatů po kolena, pod ně si vzala černé silonky, přes ramena si přehodila černý svetřík. K tomu všemu si zvala černé baleríny.
Začínala černou barvu nenávidět.
,Kam jdeš? To se ani nenasnídáš?´ptala se jí matka, když procházel kolem kuchyně.
,Nemám hlad mami.´řekla jen a odešla.
Matka se jí ještě chtěla zeptat, kam jde a kdy se vrátí, ale už to nestihla.
Zora zamířila na hřbitov.
Kristian se probral brzy ráno, cítil se hrozně unaveně. Takhle unavený už opravdu dlouho nebyl.
Vstal a šel najít bratra, který se zrovna bavil koukáním na nějaký béčkový horror, ve kterém tekla krev proudem jako voda.
,Vypadáš hrozně.´pronesl Lucian, když viděl bratra.,Co jsi v noci proboha dělal?´
,Spal.´řekl unaveně Kristian a posadil se na sedačku vedle bratra.
Nějakou dobu se spolu dívali na film, ale Kristiana to přestalo bavit. Nemělo to totálně žádný děj.
,Jdu ve.´řekl jen a jeho bratr se ani nesnažil zjišťovat kam nebo proč.
Dlouho se jen tak potuloval městem a přemlouval sám sebe, ať nechodí na hřbitov, protože věděl, že tam bude Zora. Ale on ji chtěl vidět, jen se na ni dívat.
Lháři!, napomínal se, víš, že to nevydržíš a půjdeš za ní.
Přesto se ale nakonec rozhodl a šel na hřbitov. Posadil se na lavičku skrytou v keři a se zamyšleným až zamračeným výrazem vyčkával.
Zora prošla hřbitovní brankou a užuž se chtěla vydat na lavičku, když na ní uviděla Kristiana. Tvářil se zamyšleně nebo možná rozzlobeně. Neodvážila se za ním jít.
Raději se vydala k sestřinu hrobu a položila na něj tři bílé lilie, které cestou sem koupila. Cítila na sobě jeho pohled, ale neodvážila se zvednout oči.
Proboha vždyť ona se včera líbala s Lucianovým bratrem, s bratrem toho hajzla, kterej jí zabil sestru. Ale nejhorší na tom byl to, že to chtěla znova. Tomu se ale nesmí poddat.
Nakonec to ale nevydržel a přeci jen oči zvedla. Kristian ji se zaujetím pozoroval, ale když se na něj podívala uhnul pohledem.
Vstal a šel za ní, musel jí říct to, co jí chtěl říct už před tím, ale neměl na to dost odvahy.
Klekl si vedle ní u Violina hrobu.
,Je mi to líto.´řekl tiše.,Kdybych tu byl dřív zabránil bych mu v tom.´
Podívala se mu do očí.
,Ale nebyl jsi tady.´řekla chladně.
Nemohla od něj odtrhnout oči.
Chtěla se dotknout jeho krásné, bledé tváře. Zvedla ruku a jemně ho pohladila. Byl tak krásný.
,Nemůžete za to.´řekla a znovu ho pohladila.
,Přestaň.´přikázal jí, ale znělo to spíš jako prosba. Nechtěl, aby toho nechala.
Díval se jí do očí a viděl v nich stejnou touhu, kterou on sám cítil. Naklonil se k ní a políbil ji.
,Tohle není správné.´řekl potom.
,Já vím.´řekla a znovu ho políbila.
S povzdálí je pozoroval Lucian. Začínalo se mu líbit, jak se situace vyvinula. Jeho hra byla zajímavější, než si myslel. . . . .
A brzy bude ještě zajímavější, pomyslel si a odešel.

Oznamení(čko)

15. listopadu 2009 v 8:41 | Irma Corwin |  Kam s tím?
Takže . . . . prostě jednoduše v příštím tejdu nebo spíš čtrnácti dnech se asik moc nedostanu na net, takže se nezlobte, že sem nebude nic přibejvat . . . . prostě to je život a tečka!
Jinak vás ale můžu potěšit tím, že se tu brzo objeví nová kapitola k Příteli můžeš věřit a že pracuju na dalších povídkách, sice pomlau, la jistě :-)
Tak lidičky užívejte nastalé volno a pokud to nemáte, tak stejně pořádně užívejte života, protože vám může snadno útéct jako slzy z očí . . . .

vaše Irma . . . .

10. kapitola - Nečekané

15. listopadu 2009 v 8:36 Já a Smrt - Fantasy povídka
Tak jste se dočkali :-). Je tu další kapitola k Já a Smrt. Omlouvám se za tolik romantiky (Neila by o tom mohla vědět své xDxD), ale měla jsem velký nával nápadů a nešlo to zastavit. Musela jsem psát rychle, tak se omlouvám za případné chyby v textu. Jinak bych chtěla požádat Lee, aby se přestala vulgárně vyjadřovat na mém blogu. Sem chodí i slušní lidé, víš!! A teď vám přeji příjemné čtení, zlatíčka moje xDxDxD

Byl prosinec. Napadl první bělostný sníh a děti často o víkendech vybíhali ven za dobrodružnými hrátkami. Jen já zatrpkle seděla doma s hrnkem horkého čaje v ruce. Proč?? Zase se mi nechtělo pracovat. Pohádala jsem se se Smrtkou. A to kvůli naprosté blbině. Je to už asi dva týdny. Malá holčička umírala v nemocnici na leukémii. Zbývalo jí jen pár týdnů a on ji chtěl hned oddělat. No a tak jsem se do něho pustila. A výsledek?? Nenávidí mě půlka města a nemocnice je z poloviny zničená. Nic, o čem by stálo se bavit. Jinak Delmar ve škole byl stejně zatrpklý, jako já. Asi jsem ho nakazila tou trochou špatnosti. Trochu mě to i mrzelo, protože se ke mně snažil chovat mile. Zato já se chovala, jako bych neměla žádné svědomí. Už to na mě asi vlezlo. Zrovna teď, když je desátého prosince. Matka se mnou už docela mluví. Pokaždé, když se dívá na televizi a vidí v ní přibývající porodnost v našem městě, rozzáří se jí oči, jako dvě svíčky. Bylo mi jasné, že je na mě hrdá, i když to nechtěla přiznat. Ve Spojeném království jsem se zastavovala čím dál víc. Většinou to bylo kvůli radě, ale později se to změnilo v donášení informací, abych ušetřila Killianovi práci. Poslední dobou také nebyl ve své kůži. Jednou po mě vyjel tak silně, že mě odhodil na druhý konec zahrady. A že je to pořádný kus cesty. Byla jsem z toho všeho docela rozmrzelá. Chvílemi jsem si připadala, že tam nepatřím a že jsem akorát na obtíž. Teprve postupem času mi docházelo, že začátky jsou vždycky těžké a jinak to ani nebude. Docela jsem potřebovala, aby mě někdo vytáhl ven, jinak se ze mě stane zatrpklý andílek. Dobrý přirovnání ne?? Pomalu jsem přiklonila hrnek ke svým rtům a napila se citronového čaje. Uklidňovala mě ta sladkokyselá chuť na jazyku. Zavřela jsem oči a složila se do křesla, jak jsem to měla ráda a pozorovala dění za oknem. Ušlapaný sníh byl dokonalý a téměř na mě volal, abych se šla sklouznout, jako za mých mladých let. Tak moc jsem si přála být malá holka a tak moc jsem si přála být dospělá. Musela jsem se však rozhodnout jen pro jedno a odevzdat se tomu. Balancovala jsem na ostré hraně nože a pokaždé se přiklonila někam jinam. Ale přesto jsem udržela rovnováhu a zachovala se jako Faye. Možná by nějak šlo zůstat tam, kde jsem. Bezmocně jsem se zase napila z hrnku a zamyslela se. Všechny mé myšlenky přeskočil obraz Delmara. Usmála jsem se a zvedla se z křesla. Položila jsem nádobu na pult v kuchyni a šla se obléct. Vzala jsem si na sebe volné tmavomodré volné a teplé kalhoty, mikinu a pár centimetrů tenkou šedivou bundu. Tu jsem si zapnula jen pod prsa a krk si přikryla černošedou Palestinou (palestina je dlouhý látkový šál). Na nohy jsem si obula černé boty a byla jsem připravená vyrazit, když v tom někdo zazvonil. Popadla jsme v rychlosti mobil do ruky a strčila ho do kapsy. Vzala jsem si klíče z věšáku a vyrazila po schodech dolů. Cestou jsem přemýšlela, kdo by to tak mohl asi být. Matka asi těžko, ta jela nakupovat před půl hodinou. Pomalu jsem odemkla a div mi oči nevypadly z důlků. Stál tam Delmar. Jeho černé vlasy mu stály do všech stran, jak jsem to měla ráda, okolo krku černý látkový šál a bundu měl u krku mírně rozepnutou. Volné, dnes šedivé kalhoty mu byly volné. Moc mu to slušelo. Můj vnitřní hlas mě rychle napomenul, abych na to ani nepomyslela. Tohle není typ kluka pro mě. Navíc máma by nesouhlasila s tím, že někoho mám v tak nízkém věku. Vždyť před nedávnem mi bylo patnáct a ty její kecy moc dobře znám. Usmála jsem se, vyšla ven a zamkla za sebou dům.
"Ahoj, co ty tady??" zajímala jsem se a oba jsme vyrazili neznámo kam
"Jen jsem chtěl vědět, kde bydlíš. Je to tu docela… útulné. Vlastně to nebylo jediné, proč jsem sem přišel. Chtěl jsem se omluvit. Poslední dobou jsem se choval hrozně." Podrbal se na hlavě a rozčechral vlasy
"To máš jedno, za to můžu já. Neměla jsem prostě dobrý den." začervenala jsem se
"Tak, kam vyrazíme??" zeptal se sebejistě
"MY někam jdeme??" podivila jsem se
"No, myslel jsem, že když tě tak"náhodně"vyzvednu, tak tě někam vezmu." Zazubil se bezostyšně
"To…je…jako…jako…rande??"vysypala jsem bez sebe
"No…jestli bys chtěla."zastavil se a usmál se
Myslela jsem, že mě asi odnesou. V dobrém slova smyslu. Vykulila jsem na něj oči, div mi nevypadly z důlků. Nadechovala jsem se k odpovědi, ale nakonec jsem si ji raději nechala pro sebe. No co. Jedno rande mě snad nezabije. Ale to první asi ano. Představovala jsme si to trochu jinak, ale moc to řešit nebudu. Půjdu do toho po hlavě. Tohle byl můj styl a žádný jiný. Usmála jsem se a přátelsky strčila do Delmara. Vzal mě kolem ramen a doprovázel někam do neznáma. Vůbec jsem netušila, co to právě dělám, ale byla jsem ráda, že se můžu odvázat a okusit něco nepoznaného. Celé by to bylo moc pěkné nebýt jedné chybičky. Barbíny. Byla tu zase s tou svou partou slepic. Pomalu jsem sundala Delmarovu ruku z ramen, přičemž se hrozně divil. O zlomek vteřiny mu to taky došlo.
"Faye, copak jsem ti dostatečně neozřejmila, co chci, abys nedělala?!" Pokřikovala na mě jako na zbitého psa. Cítila jsem se mizerně. Mohla jsem jí cokoliv udělat, ale neudělala. Mohla jsem jí cokoliv říct, ale neřekla. Mohla jsem namítat a nadávat, ale ani jedno jsem neudělala. Prostě nic. Jen jsem tam stála a poslouchala tu ukňouranou čůzu.
"Já ti taky něco povím!!" probrala jsem se z transu" Už mě nebaví tě pořád poslouchat. Podívej se na sebe. Co ty si vůbec dovoluješ mi něco přikazovat. Žiju ve svobodné zemi a dokud tomu tak bude, ty mi nic nepřikážeš." Byla jsem rozzuřená
"A pokud vím, já ti taky něco řekl." Přidal se ke mně Delmar" Já Faye pozval. Koneckonců si můžu chodit kam chci, s kým chci a ty s tím nic nenaděláš." Usmál se krutě
Pomalu mě vzal za ruku a táhl pryč. Ta nána tam pořád postávala a sledovala místo, kde předtím stál její idol. Její sen. Její další oběť, kterou nechytila. Bylo mi nějak dobře. Cestou jsme prošli kolem hřbitova a mě se zase zastesklo. Ne!! To nesmím. Za jeho smrt nemůžu. Pomalu jsme doběhli za město, kde se rozkládal vysoký kopec. Na jeho vrcholku jsem zahlédla něco neuvěřitelného. Vylezli jsme kopec a můj zrak spadl na sáňky. Rozesmála jsem se na celé kolo a hned se posadila na krásně vypadající, přesto nebezpečnou hračku.
"Mám raději boby, ale tohle je taky fajn." Usmála jsem se a pobídla ho, aby se posadil
"Budu si to na příště pamatovat." slíbil a sedl si na mě
Pomalu uchopil opratě a mě za pas. Tak a jdeme se zabít. Pomalu jsem nás rozjela a už jsme se řítili z kopce plnou rychlostí. Ječela jsem jako smyslů zbavená. Najednou to s námi trhlo a my se převrátili. Delmar na mě ležel a díval se mi do očí. Takovou srandu jsem nezažila. Než jsem se nadála, pomalu se ke mně shýbal. Šibalsky jsem se usmála a shodila ho ze sebe. Táhla jsem sáňky zpátky do kopce. Chtěla jsem jet ještě jednou.
"Neflákej se. Tohle bude hodně dlouhý den."zasmála jsem se a na hlavě mi přistála sněhová koule
Prudce jsem se zastavila a pustila sáňky. Otočila jsem se a na hrudi mi přistála další koule. Zatvářila jsem se jako bůh pomsty. Vrhla jsem se z kopce a při mé smůle mi podjela noha. Potupně jsem se svalila k jeho nohám. Už mi do smíchu moc nebylo. Tohle žádalo nevýslovnou pomstu. Než jsem však stačila cokoliv udělat, sehnul se ke mně a nadzvedl hlavu. Naprázdno jsem polkla a čekala, co udělá. Oba jsme dýchali zrychleně a vzduch kolem úst se srážel v hustou mlhu. Na chvíli se mi zahleděl do očí a jemně se pousmál. Rychle a rozhodně se ke mně naklonil a přitiskl své rty k těm mým. Zanedlouho si jeho jazyk prorazil cestu do mých úst a tak začaly naše malé skvostné hrátky. Bylo nádherné se na něj dívat. Tolik něhy jsem u něho ještě nezažila. Pomalu jsem se opřela na rukách a sedla si, přitom jsme se stále líbali. Najednou mě popadl strach. Strach z toho, aby ho nenavštívila Smrt. Pomalu jsem se odtáhla a podívala se na něj. Kousla jsem se do rtu a prudce se zvedla. Nemohla jsem s ním chodit, to bylo vyloučeno.
"Promiň, já už budu muset jít domů. Mám práci."mávla jsem mu na pozdrav a klusala rychle pryč. Snažila jsem se na něho neohlédnout. Měla jsem sto chutí vrátit se tam a být s ním napořád, ale v jeho prospěch bylo tohle mé rozhodnutí lepší a bezpečnější. Samozřejmě jsem si cestou nezapomněla vztekle kopnout do kontejneru se smíšeným odpadem. Bylo to tak nespravedlivé. Člověk chce žít normální život, ale jak to má provést, když se mu pod nohy pořád pletou záležitosti mezi nebe a zemí?? Nešlo to. Budu pořád sama. Jen já a moje andělské povinnosti. Nějak jsem se s tou skutečností začala vyrovnávat, ale bolelo to. Trpěla jsem jako kůň. Pomalu a celá udýchaná jsem dorazila k domu a odemkla vchodové dveře. Vyběhla jsem schody do bytu, protože nemáme výtahy a uchýlila se do kuchyně. Popadla jsem hrnek s čajem a napila se. Byl odporný a studený, jako by ho někdo právě vytáhl z ledničky. Rozbolela mě hlava a ještě více se mi zhoršila nálada. Avšak jeden fakt tu zůstával. Nebyla jsem zde sama. Vlezla jsem do obývacího pokoje, kde v křesle seděla Smrtka. Prsty přejížděla po ostré hraně své kosy a dívala se někam z okna. Nevím, jestli jsem měla být ráda, že je tady nebo spíš tiše zaklínat.
"Přišel jsem, ale nebyla jsi tu. Viděl jsem tě s tím chlapcem. Je docela milý a odvážný, co říkáš."zasmál se tiše a ve mně hrklo.
"Nemusíš se bát."naznačil mi, abych k němu přistoupila.
Učinila jsem tak. Pomalu ke mně vztáhl ruce a své dlaně mi přiložil ke kolením jamkám. Nohy mi podlomil a posadil si mě na klín. Nevadilo mi to. Potřebovala jsem teď něčí přítomnost a právě on se mi zdál jako ten pravý. To on by měl nejlépe rozumět bolesti. Jemně jsme se pousmála, ale neměla jsem odvahu se na něj podívat. Nešlo to.
"Tak, co se stalo mé oblíbenkyni."odhrnul mi vlasy z tváře a přitom mě pohladil.
"Nic, co by stálo za řeč."mávla jsem rukou a snažila se na tu trapnost zapomenout.
"Všechno jsem viděl. Něco se asi stát muselo. Co to bylo?? Udělal něco špatně??"ptal se se značným zájmem.
"Teď mi připomínáš FBI."usmála jsem se
"Takže už nejsem ten masochistický suchar??"natočil si mou hlavu k sobě
"To si ještě rozmyslím. Ale jestli na ty otázky chceš odpovědi, tak nic neudělal. Všechno bylo perfektní, akorát…jsem dostala strach…"vzala jsem jeho volnou ruku a pohrávala si s jeho prsty
"…Z toho, že ho zabiju."dokončil za mě větu
Bezmocně jsem kývla na souhlas a povzdechla si. Vylekalo mě vzdálené chrastění klíčů. Prudce jsem vstala a zase se zaposlouchala. Něčí klíč zajel do zámku a párkrát jím otočil. Dveře se se skřípáním otevřely a z předsíně se ozval hlasitý pozdrav mé matky. Zmateně jsem si prohrábla vlasy a upalovala pomoct s nákupy. Po cestě do předsíně jsem Smrtce naznačila, aby vypadla. Jen kývl na souhlas a rozplynul se fialovou mlhu…


autor: Nakira

4. kapitola - Nečekaný návrat

15. listopadu 2009 v 8:35 Z paměti jednoho upíra
Volejte sláva a nekonečno dní se radujte!! xDxDxD Je tu další kapitola K Paměti!! Musím uznat, že jsem ji musela zařadit mezi ty nejlepší, co jsem kdy napsala. Akční, to je moje xDxDxD. Tak vám přeji příjemné čtení...

Odcházel jsem od jeho domu velmi nerad. Jeho společnost mi činila velikou náplast na mou ochablou duši. Bralo mě pokušení zůstat a sledovat ho, ale nepřipadalo mi to správné. Neuvědomil jsem si ani jak, ale začínal sem ho mít opravdu rád, jako přítele. Tato myšlenka lichotila mému srdci. Poprvé za dlouhou dobu se mi zachvělo štěstím a tleskalo radostí. Jako bych zase ožil. Slyšel jsem ho hlasitě bít do hrudních kostí a divil se. Upírům nikdy netlouklo srdce. Nebyli jsme ani živí, ani mrtví, ale ani žádní chodící zombie. Měli jsme svou čest a způsob chování. Založili jsme i svůj nový tajný jazyk, ale většinou jsme hovořili latinsky, protože tato mluva byla velmi zastaralá a málo funkční mezi lidskou rasou. Zašklebil jsem se a dál pokračoval v cestě k mému domu, ačkoliv noc končila ještě za dlouhou dobu. Procházel jsem se ještě neosvětlenými ulicemi. Zanedlouho jsem potkal strážného s dlouhou tyčí v ruce. Na jejím konci plápolal ohýnek. Muž přistupoval k jednotlivým lampám a zapaloval je, aby byly ulice lépe osvětleny. Pozdní chodci se toulaly většinou v nějaké společnosti po ulicích a zapadali do svých příbytků a domovů. Bylo již pozdě, ale já se necítil unavený. Dnešní noc mi pravděpodobně otevřela oči. Začínal jsem být všímavější. Takhle jsem se dlouho necítil. Naposledy, když jsem byl s Michaelem a byl jsem novorozený. Musel jsem uznat, že mi v některých věcech opravdu dost chyběl. Ale zvládl jsem to. Vládnu celé Paříži a to mi stačí. S rukama zabořenýma do kapes a hlavou svěšenou jsem zamyšleně kráčel neznámou ulicí. Nesměl jsem myslet na něj. Byla to pro mě bolestná ztráta. Jako když ztratíte rodiče. Kdyby mi mohly téct slzy, plakal bych. Bylo mi divně smutno. Prudce se ochladil vzduch a já si přitáhl kabát více ke krku, i když jsem nemohl cítit žádný chlad. Byl to jeden z lidských instinktů, které mi zůstaly. Pomalu jsem vzhlédl vzhůru a zahlédla mezi dvěma řadami domů tenký pruh noční oblohy. Byla jako obvykle vymetená a poseta hvězdami. Povzdychl jsem si, přičemž se mi u úst vytvořil obláček bílé páry. Dál jsem chtěl pokračovat v cestě. Když jsem však udělal dva kroky, zarazil jsem se. Asi třicet metrů ode mě stál muž asi kolem dvacítky s blond dlouhými vlasy. Jeho tvář zahaloval tajemný stín. Pomalu postoupil dopředu, aby se mi ukázal. Mé mrtvé srdce mi prudce vrazilo do hrudi. Byl to samotný Michael. Od nohou jsem začal pociťovat zvláštní tlak, který dále pokračoval přes žaludek a skončil mi v rukou a u srdce. Ano, takhle jsem já cítil hněv. Zamračil jsem se. Prudce jsem se otočil a mířil pryč. Nechtěl jsem s ním mluvit. Bál jsem se, že bych ho asi musel zabít. Tolik let se neukázal a teď by se najednou chtěl vrátit do mého života!! Jak je to od něho" milé"!! Z mého přemýšlení mě vytrhl jeden letmý dotyk, který mi nejmenovaná osoba darovala na rameno. Prudce jsem se otočil a jeho dlaň ze sebe prudce setřásl. Začal jsem být nepříčetný a hrubý. On si však nic jiného nezasloužil. Byl to přítel, který zradil, nic víc.
" Thomasi, dlouho jsme se neviděli." začal, jakoby se nic nestalo
Zhnuseně jsem si odfrkl a měřil si ho povýšeným pohledem. Neodpustím mu!! Nikdy!!
" Co po mě chceš?!" vyštěkl jsem protivně
Zmateně na mě pohlédl a přešlápl z nohy na nohu. Zatvářil se lítostivě. Pomalu ke mně vztahoval ruku. Rychle jsem uskočil dozadu. O žádné dojemné scény jsem nestál.
" Netušil jsem, že tě můj odchod tolik zasáhne, Thomasi. Myslel jsem…" -
" Tak raději příště nemysli!!" přerušil jsem jeho řeč
" Hledal jsem tě dosti dlouho. Zaslechl jsem o tobě až v Rumunsku. Jsi prý jeden z nejlepších." snažil se mi zalichotit
" Kdy jsi mě začal hledat, co?! Co sis tak najednou vzpomněl na svého obyčejného učně!!" šeptal jsem temně
" Zastesklo se mi." pronesl pokorně
" Bez tebe mi bylo lépe. Nemusel ses obtěžovat." řekl jsem a otočil se k odchodu
" Tohle je neslušné. Já jsem neskončil." upozornil mě klidně
Právě jsem byl rozzuřený na sto procent. Otočil jsem se a prudce vzlétl. Skočil jsem po svém kdysi přítelovi a skolil ho k zemi. Rychle jsem si na něj sedl obkročmo a naklonil se k němu. Byl jsem vzteky bez sebe. Zakousl jsem se Michaelovi do krku a nasál trochu jeho krve. Prudce jsem se zvedl a díval se na něj. Byl šokovaný stejně jako já. Otřel jsem si ústa do rukávu na zápěstí a čekal, co udělá. Raději jsem zakročil první.
" Já však skončil!! Tohle je moje město!!" zavrčel jsem
Vycítil jsem, že nejsme sami. Kolem nás se shromáždili i všichni upíři, co jsem znal a patřili k mé skupině. Zmateně a střídavě se dívali na mě a na o skoro pět set let staršího upíra. Michael byl v upírské společnosti velmi známý svou přirozenou autoritou, šarmem a mocí. Ti, co se s ním rozhodli bojovat, nedopadli zrovna dvakrát nejlépe. Buď byli vyhnáni, zbiti, nebo rovnou usmrceni. Naprázdno jsem polknul a čekal na jeho reakci. Pomalu vstal a držel si rukou své zranění. To jsem nechtěl. Ublíženě se na mě podíval a chystal se k řeči.
" Chceš se mnou bojovat??" zeptal se lítostivě
Trochu jsem se zastyděl. Kdybych mohl, byl bych rudý, jako rajče.
" Ne." řekl jsem rozhodně" Jen chci, abys odešel." zašeptal jsem pokorně
" Stačilo by jen říct." zamračil se
Raději jsem se otočil a odcházel sám. On se k tomu totiž moc neměl. Oči mě pálily jako nikdy předtím a měl jsem zlost na všechny kolem. Jedním pohledem jsem všechny vyzval k rychlému odchodu. Ani nedutali a buďto po skupinkách nebo sami zmizeli v nekonečných mracích střech. Já se snažil dostat se co nejdále od Michaela. Nemohl jsem ho ani cítit.
" Myslel jsem, že mám odejít já??" rýpnul si do mě
" Jestli v tomhle hodláš pokračovat, tak k tomu boji asi dojde." zasyčel jsem skrze zuby
" Ale no tak neblázni, Thomasi. Oba víme, jak by to dopadlo." rozmlouval se mnou
Na chvíli jsem se zamyslel. Napadla mě jedna otázka, která mě skoro celý můj věčný život pálila na jazyku.
" Proč jsi mě opustil??" mluvil jsem zády k němu
" Měla to být další lekce. Samostatnost. Co by sis počal, kdybych umřel, nebo mě zabili jiní upíři??" vysvětloval mi to
" Ani ty, natož já bych nedopustil takovou věc a ty to víš." stále jsem se zlobil
" Máš pravdu, ale i to k životu patří. A nebyl jsi sám. Sledoval jsem tě a dával na tebe pozor do té doby, dokud jsi nepřijel do Paříže. Vedl sis skvěle při bojích a morové epidemii." řekl uznale
" Takže ty jsi mě sledoval něco málo pod 280 let a nic jsi mi neřekl??" zeptal jsem se ublíženě
" Je mi to líto." přikročil ke mně
" Měl by ses vrátit domu." pronesl jsem chladně
" Zrovna teď, když jsme se našli?? Myslel jsem, že bychom mohli být zase tým…" začal
" Tým se rozpadl ve chvíli, kdy jsi mě opustil. A už kvůli tomu, že ses tu tak rychle objevil, musíš zase jít. Rád jsem tě viděl Michaeli." otočil jsem se a položil mu ruce na ramena a zadíval se mu do očí
Byly posmutnělé a plné vyhasínající naděje. Měl jsem připravenou jinou cestu, budoucnost, i tým. Mám Williama. Začal jsem rychle myslet na svého snad budoucího společníka, který mě bude doprovázet věčností. Snažil jsem se to všechno ukázat Michaelovi. Zavřel jsem oči a nechal se unášet dějem. Po chvíli mě přerušil.
" Chceš mi tím naznačit, že budeš mít svého prvního zasvěcence??" podivil se
Zářivě jsem se na něj usmál a kývl na souhlas. Byl jsem nadšený. Teď mi nezbývalo nic jiného, než aby mě pochopil. Netvářil se zrovna přívětivě. Pomalu ke mně přistoupil a očichal si mě zepředu i zezadu. Pravděpodobně se snažil zachytit pach Williama. Určitě ho bude stopovat a sledovat. Byl to prostě Michael. Nikdy nechtěl, abych udělal něco neuváženého a špatného. Pomalu si přede mně stoupl a prohlížel si mě. Netrpělivě jsem cvakal zuby, aby už konečně něco, cokoliv řekl. Mrtvé srdce se nepohnulo ani o milimetr směrem k hrudi. Takto vypadala upírova nervozita.
" Tvůj zasvěcenec je velmi moudrý, chytrý, ale má své velké tajemství. Časem se dozvíš, kdo doopravdy je. Jen doufám, že to nijak nezmění tvůj názor. Byla by ho škoda." promluvil
" Jaké tajemství??" chtěl jsem to vědět
" Sám se to dozvíš v pravou chvíli. Možná se ti to bude i zamlouvat. Je zvláštní, že jsi to nepoznal už od začátku." zavrtěl hlavou
Mrzutě jsem se zamračil a zamyslel jsem se. Co by to mohlo být za tajemství. Nepříjemně jsem se zavrtěl a dál uvažoval, co jsem mohl tak podstatného přehlédnout. A to mám být zatím jeden z nejlepších upírů Evropy. Zhnuseně jsem si odfrkl a přimhouřil oči. Takto jsem stál, dokud se mnou nezatřásl Michael. Podíval jsem se na něj. Věděl jsem, že se určitě nechystá k odchodu. Když u mě chvíli pobude, neublíží mi to, pomyslel jsem si.
" Půjdeme raději ke mně. Ošetřím ti ten krk." usmál jsem se a vzal ho kolem ramen
Stýskalo se mi po něm, ale pořád jsem měl na něj zlost. To nemohlo trvat věčně. Pomalu jsme se plížili ulicemi Paříže a sledovaly vyděšené děti, jak pospíchají domů s načepovaným pivem. Mohli jsme se oba dva nakrmit, ale ani jedno to nelákalo. Slyšel jsem v hlavě znít jeho myšlenky. Byly tak silné, že se jim nedalo ubránit. Byly tak šťastné, že mě úplně nakazily. Když jsme dorazili před můj dům, pomalu svítalo. Teď nadešel zase čas lidí…

autor: Nakira

Pátek, třináctého (básnička)

13. listopadu 2009 v 21:04 | Irma Corwin |  Básničky
Dnes je pátek, třináctého,
na dnešku má být něco zlého?
Já vška negativizmus pouze z lidí cítím,
svou porci štěstí pro dnes už nechytím.

Dnes je pátek, třináctého,
cosi se krade do světa mého.
Plíží se tiše k mému úkrytu,
dnes ještě ne, neumřu tu.

Dnes je třináctého, pátek,
ďáblové dnes prý mají svátek.
Je to jenom hloupý vtip,
který nás má zastrašit.


Myšlenky- 13.11.09

13. listopadu 2009 v 16:39 | Irma Corwin |  Myšlenky a pocity
Tak, konečně jsem se dokopala k tomu, abych dělala něco jiného, než jenom koukala na atlantis, i když to mám dneska taky ještě v plánu. Začala jsem spát a noou povídku, tak snad ji sem časem dám . . . .
Chci se omluvit, že jsem tu nic moc nedělala poslední dobou, ale potřebovala jsem si vyřešit pár osobních věcí, které byly dost neokladné, které-vě většině případů- stále ještě řěším-a řešit budu, ještě dlouho.
Zkrátka a jednoduše, každý máme problémy a já se budu snažit, aby co nejmíň zasahovaly do chodu tohoto blogu, ale občas je prostě nevyhnutelné na chvíli vypnout.

Jsem z toho všechno nějaká unavená, přešlá, tak snad se to časem spraví, abych vám sem podívala jen dobré zprávy společně s optimistickými a vtipnými komentáři . . . .
Tak mi sem taky pište kometáře, ať mám co číst . . . .
Irma Corwin

All New Moon Stills

10. listopadu 2009 v 5:18 | Irma Corwin |  +Nový měsíc+

70ec60f4cc6a09b72cc6bf4524bb66df2
'New Moon': 3 exclusive pics! | bella-laurent_l

'New Moon': 3 exclusive pics! | bella-edward_l


zdroj: Katulia

Obrázky, Koláže 2

8. listopadu 2009 v 10:00 | Irma Corwin |  Ostatní blbinky
Tak mě napadlo dát sem ještě pár obrýázků a koláží, které jsem vytvořila . . . . tak snad se budou líbít :-)

tohle je takovej ,,komiksík" o věci, která se fakt stala . . . . ale holky pak byly v pohodě, jenom spálený od kopřiv a trošku potlučený . . .


moje prozatím nejnovější koláž . . . . Je o Michaeloti (ze stagrte-atlantis), který je člověk i wraith . . . . . . prostě hybrid . . . . .


a teď zase něco s Miškou:

loni na jaře . . . .



Myšlenky- 7.11.09

7. listopadu 2009 v 12:02 | Irma Corwin |  Myšlenky a pocity
Tak jo . . . Mám pocti, že jsem se už totálně zbláznila. Poslední týden jsem snad každou volnou chvilku koukala na stargate-atlantis . . . . a pak se tam prostě objevil Michael, a pak jo jakože měli zabít, ale pak sjem zjistila, že tma zas bude . . . .a dívala jsem se už jenom na ty díly, kde byl on a . . . . .
Já prostě nechápu, jak je to možný, ale včera večer a v noci jsem měla solidní depku, jako už dlouho ne . . . . !! Nejrači bych seděla za froldou a kouřila nebo . . . . já nevim . . . . . .
Ale nejhorší na tom všem je, že jsem se zase včera pořezala, po několika měsícíh . . . a teď sem totálně v prdeli . . ..
Ach jo . . . . jsem totální magor :-( . . . . dobře mi tak . . . .

22.kapitola-Polibek

7. listopadu 2009 v 8:22 | Irma Corwin |  Příteli můžeš věřit
Po dlouh době další kapitolka . . . . .

Zora seděla na kraji rybníka a nohy měla ponořené ve vodě. Oči měla pevně zavřené, hlavu položenou na kolenou.
Milovala vodu, byla tak . . . úžasná. Dokázala uhasit oheň, ale dokázala také ničit, dokázala zabít. To proto tu dnes Zora seděla, přemýšlela totiž nad sebevraždou.
Chtěla si jen lehnout do vody a nechat se unášet jejím proudem. Nezáleželo na tom, jestli skočí z 5 nebo z 50 metrů, důležité bylo, aby se nadechla až bude pod vodou.
Vstala a pomalu vcházela do vody.
Kristian se procházel kolem rybníku a snažil se zahnal myšlenky na Dianu, když uviděl Zoru, jak pomalu vchází do vody. Nejdřív si myslel, že se jde vykoupat, ale když byla celá pod vodou došlo mu to.
Bleskurychle k ní vyrazil a vytáhl ji z vody. Položil jí na břeh, dýchala. Otevřela oči a zděšeně se na něj podívala.
,Tohle už nedělej.´přikázal jí a chtěl odejít, ale ona se ho na něco zeptala.
,Proč jste to udělal?´
,Nejsem můj bratr, abych se jen tak díval na to, jak někdo trpí nebo ve vašem případě, jak se snaží zabít.´řekl podrážděně.
,Lucian je váš bratr?´
Neodpověděl. Chvilinku tam ještě stál, ale potom odešel, ale ne úplně. Sedl si na větev jednoho ze stromů, které byly v okolí a díval se na Zoru.
Začínalo se stmívat, ale ona stále ležela na zemi. Dívala se na nebe a vybavila si Kristianovy oči, byly stejně překrásné, jen tak prázdné.
Po nějaké době jí ale víčka ztěžkla a ona usnula.
Kristian seskočil se stromu a potichu došel k Zoře. Nevěděl proč to dělá, jen věděl, že to má udělat.
Sedl si vedle ní a pohladil ji po tváři, lehce se otřásla. Byla krásná, i když její tvář byla zachmuřelá a plná starostí. Lehce prsty přejel přes její rty.
Náhle pocítil touhu jí políbit, proto se sklonil a přitiskl její rty na své. V tom okamžiku se Zora probrala ze spánku. Ucítila Kristianovy ledové rty na těch svých. Chtěla se bránit, odstrčit ho od sebe, ale nešlo to.
Se sebezapřením odtrhl své rty od Zořiných, teprve teď si všiml, že se probrala. Podíval se jí pronikavě do očí a ona v nich viděla jiskřičky, ty hvězdičky, které tam do teď nebyly.
Naklonila se k němu a znovu ho políbila, vášnivě, dychtivě. V ten moment Kristian naprosto zapomněl na Dianu i na to, jak se kvůli ní trápil.
Ale ačkoliv to nechtěl musel se od Zory a jejích jemných rtů odtrhnout, protože to, co dělali nebylo správné, tohle nemohli.
Zora se na něj nechápavě podívala. Chtěla něco říct, ale on jí položil prst na rty, neubránil se tomu, aby jí nepohladil po tváři a pak zmizel. V jednu chvíli tam byl a v další už ne.
Zora byla zmatená. Nechápala, co se to stalo. Ona přece upíry nenáviděla, tak proč se s tímhle líbala. Ale on ji tolik přitahoval, jako voda přitahuje na poušti vyprahlého člověka.
Promnula si čelo, vstala a vydala se domů. Rodiče už o ní určitě mají strach.
Kristian se vrátil do bratrova sídla.
,Kde jsi byl?´ptal se Lucian, když Kristian procházel do pokoje pro hosty.
,Venku.´řekl jenom Kristian a zavřel se v pokoji.
Unaveně si lehl na postel a přemýšlel nad tím ,co se dnes stalo.
Idiote, nadával si, nech tu holku na pokoji. Do ní ti nic není.
Ale věděl, že si lže. Věděl, že k ní něco cítí, že ji miluje. V porovnání s tímhle k Dianě necítil vlastně nic, než jen fyzickou přitažlivost a touhu. Tohle však bylo jiné.
Zachumlal se do postele a snažil se na to nemyslet a jen spát. Ale i ve spánku se k tomu znovu vracel a přál si, aby tam zůstal.

Diplomky za blekovku 2

7. listopadu 2009 v 8:18 | Irma Corwin |  Bleskovky, Soutěže
Tak a máte tu ty diplomyk . . . . nejsou sice nijak úžasný, ale snad se budou líbit . . .