Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Únor 2010

Diplomky za bleskovku 3

22. února 2010 v 9:01 | Irma Corwin |  Bleskovky, Soutěže
Tak a tady jsou slibovan diplomky, tak snad se budou líbit :-)



Hlásni pro mě please :-)

15. února 2010 v 19:19 | Irma Corwin |  Kam s tím?
Sice nejsem moc zastáncem reklam, jak už asi víte, ale na vlastnim blogu si reklamu můžu dovolit. Takže bych vás chtěla poprosit, abyste hlásli pro mě respektive pro Jaspera Hala (na blogu je naspáno Jesper, ale nenechte se odradit).
Moc vám díky . . . .
A samozřejmě tady je adresa, kde můžete hlasovat . . .



Bleskovka 3

14. února 2010 v 19:45 | Irma Corwin |  Bleskovky, Soutěže
Po nějakém čase jsem se rozhodla udělat další bleskovku. So . . . .

1. Je Irma-Corwin moje pravé jméno?
2. Tvoje přezdívka?
3. Tvůj blog, pokud máš?
4. Co chceš na diplom?

Diplomky dostanou tři nejrychlejší, kteří správně odpoví, což není nic těžkého . . . . .

Citáty

14. února 2010 v 13:00 | Irma Corwin |  Citáty a moudra
tak sem zase po čase dávám pár citátů . . . .


Není šedivých dnů. To jsou jen unavené oči, které nechtějí vidět jejich skutečnost.
Werich Jan

Všichni vězíme v bahně, ale někteří z nás se dívají ke hvězdám.
Wilde Oscar


Optimista je slepý, pesimista zatrpklý.
Cocteau Jean

Jediná skutečná objevná cesta se neskládá z hledání nových území, ale z nového pohledu na věc.
Proust Marcel

Až Ti bude úzko otoč se čelem ke slunci. Všechny stíny budeš mít za zády.
Jan Werich

Pesimista: optimista s životní praxí.
Tuwim Julian

Pesimista je člověk, který se necítí dobře, když se cítí dobře, jelikož se obává, že se bude cítit hůře, až se bude cítit lépe.
Shaw George Bernard

Optimista je ten, kdo přistoupí ráno k oknu a zajásá: "Dobré ráno, Pane Bože!" Pesimista je ten, kdo se ráno přišourá k oknu a zabručí: "Pane Bože, to už je zase ráno?!"
Osho

Pesimismus je filosofie, k níž člověka přivádí pohled na skličující početní převahu optimistů s jejich děsivou nadějí a ohyzdným úsměvem.
Bierce Ambrose Gwinett




Obrázky z blogu Silarael.blog.cz

14. února 2010 v 12:42 | Irma Corwin |  Obrázky
Další porce obrázků z blogů . . . . . tentokrát se jedná o blog http://silarael.blog.cz
Tak enjoy it :-)







Akty Pce hokejistů

14. února 2010 v 9:56 | Irma Corwin |  Obrázky
Prostě tady máte pár obrázků pro zlepšení nálady :-D







Myšlenky- 13.2.2010

13. února 2010 v 22:29 | Irma Corwin |  Myšlenky a pocity
No, opět tu toho moc nedělám, ale on fakt není čas . . . . ani na to psaní už není čas. Jo sice jsem teď začala spát novou povídku a před chvilkou jsem sem hodila jinou novou povídku, ale prostě fakt nestíhám . . . . Mám spoustu učení a taky dost domácích prací . . . .a jelikož se teď snažím chovat zodpovědně a svědomitě, tak hold nemám čas na blog ani podobný věci. Sice mě to mrzí, ale co nadělám . . . jednou jsem si prostě řekla, že se začnu chovat normálně, tak prostě začnu no . . . .
Bože, zase se tu vykecávám o úplnějch blbostech . . . . Ale tak zas na druhou stranu, člověk se občas musí pořádně vypsat nebo vypovídat, prostě to ze sebe dostat a já jsem doteď psala tu povídku a přdtim jsem furt mluvila s Míšou, tak se to z mě nějak dneska sypw . . . .
Já už pomalu ani nevim, co píšu, takže už toho nechám . . . . . jenom jsem vás chtěl poprosit, jestli máte nějaké věci, který byste tady na blogu chtěli jako já nevim třeba obrázky Evanescence tak mi to pls písněte do komentů . . . . .
díkes Irma :-)

I am not broken (povídka)

13. února 2010 v 22:19 | Irma Corwin |  Povídky- jednorázovky
Ležela jsem na posteli a mlčky zírala do stropu. Byl krásně modrý, sledoval jsem každý jeho záhyb a občas jsem se zatřásla zimou, kterou ve mně ta barva vyvolávala.
Chtěla jsem něco dělat, ale nešlo to. Nebyl nic, co by mě dokázalo rozptýlit. Jediný člověk, se kterým jsem byla schopná mluvit, smát se, klidně usnout mě opustil.
Už je to dva měsíce. Nejsem schopná se s tím smířit. Jak se má člověk smířit s tím, když se jeho nejlepší kamarád zabije? Ale Vojta nebyl jen kamarád, byl něco víc. Nevěděl to, neměla jsem odvahu říct mu to. Bála jsem se, že zničím ten překrásný vztah, který spolu máme.
Pokaždé, když mě objal jsem se musela držet, abych ho nepolíbila. Když spal vedle mě musela jsem zatínat pěsti, abych ho nezačala hladit po jeho překrásné tváři.
Nikdy nezapomenu na jeho překrásné stříbrné oči, které se mi z počátku, když jsem ho poznala, zdály tak chladné. Nezapomenu na jeho krásné rty, které jsem chtěla líbat, na jeho hebké ruce, které mě tolikrát hladily a objímaly, když mi bylo smutno. Nezapomenu na to, jak mi řekl, že mě má rád, že jsem jeho nejlepší kamarádka, že beze mě nemůže existovat, že mě potřebuje.
Proč mě opustil? Zase jsem se rozbrečela. Nechci brečet, nenávidím pláč. Nenávidím sebe a nenávidím jeho, že mě tu nechal, že mi nic neřekl, nenaznačil. Že nepřišel a neřekl mi, že něco není v pořádku. Mohla bych si s ním o tom promluvit, pomohla bych mu, jak jen bych mohla. Ale on nic neřekl.
Vlastně řekl. Zavolal mi a říkal, že mě má hrozně rád, že na to nesmím NIKDY zapomenout. Prosil mě, abych ho měla ráda a říkal mi, jak jsem silná a úžasná holka. Slyšela jsem v jeho hlase potlačované vzlyky a ptala se ho, co se děje. Řekl, že nic důležitého, rozloučil se a ukončil hovor. Volala jsem mu zpátky, ale nezvedal mi to. Šla jsem tedy k němu domů. Před domem stála záchranka. Přesně si vybavuji ten pocit, jak se mi zastavilo srdce, zapomněla jsem dýchat.
Vběhla jsem do domu a v obývacím pokoji viděla Vojtovu maminku. Plakala a objímala svého manžela, který schovával obličej v jejích vlasech a utěšoval ji. Podívala se na mě a já pochopila smutek a bolest, kterou měla v očích.
Nemohla jsem tam zůstat, zbaběle jsem utekla z toho domu a běžela pryč. Nemohla jsem dýchat, ale nechtěla jsem se zatavit, chtěla jsem tomu utéct, ale nešlo to.
Otřu si oči. Už dost, nechci na to myslet! Bolí to, tak moc, že jediným vysvobozením se mi zdá být smrt, která nepřichází. A já po ní tolik toužím.
Pokusila jsem se o sebevraždu, předávkovala jsem se. Ale našli mě včas a vypumpovali mi žaludek. Nikdy nezapomenu na výraz mojí mámy, když za mnou přišla do nemocnice. Už jen kvůli tomu to nemůžu udělat znovu, slíbila jsem jí to. Ale tak moc bych to chtěla porušit, nemůžu. Neunesla bych znovu ji tak vidět. Navíc vím, co to udělalo s Vojtovými rodiči a nechci, aby si tím prošli i ti mí.
Stmívá se, konečně. Nastává noc. Tichá klidná noc, která mě pohladí po duši. Hvězdy na nebi začínají pomalu zářit společně s měsícem, který mi tolik připomíná Vojtovi oči. Také zářily, kdysi.
"Proboha Vojto, proč jsi mě opustil?"zopakoval jsem snad po tisící otázku, která mě tolik tížila.
O tvář se mi otřel jemný větřík. Nechápala jsem to, vždyť okno je přeci zavřené. Asi se mi něco zdálo.
Znovu jsem se rozplakala. "Byls můj nejlepší přítel, milovala jsem tě jako nikoho jiného, tak proč?"
Ten prazvláštní vánek opět ovanul moji tvář a sušil tak slzy, které po ní stékaly. Bylo to jako dotek, jako by se mě někdo dotýkal. A bylo to tak ohromně příjemné a ulevující. Přála jsem si, aby to byl Vojtův dotek, aby tu teď se mnou byl a hladil mě po tváři.
Představila jsem si, jak tu vedle mě leží a šeptá mi, že všechno zase bude v pořádku., že se všechno vyřeší, jak bude všechno fajn. A já mu věřila, věřila jsem téhle zvláštní představě, kterou jsem si ve své pomatené hlavě vytvořila a poprvé za dva měsíce jsem se usmála. Ten úsměv patřil Vojtovi, byl jen a jen pro něj a já doufala, že ať už je kdekoli, že mě vidí. Věděla jsem, že se všechno časem zlepší, i když už to nikdy nebude jako dřív. A také jsem věděla, že kdyby tu teď byl se mnou usmál by se a řekl mi, že se chovám jako zodpovědná dospělá žena.
"Nikdy na tebe nezapomenu."zašeptala jsem a vánek mi opět ovál tvář. "Nezapomeň na mě."zaprosila jsem a čekala na vánek, který už ale nepřišel. Zvláštní pocit, který se objevil spolu s vánek s ním také zmizel a já jsem věděla, že to byl Vojta. Dal mi poslední sbohem a odešel.
Nic mi ho už nevrátí, ale vím, že je mu teď lépe a jistě měl důvod, proč to udělal. Ale to už teď není podstatné. Co se stalo, stalo se, už to nezměním. Jediné, co teď můžu změnit je můj život. Už nikdy nebudu stejná a nechci být. Jediné, co vám můžu říct je: You can´t fix me, because I am not broken . . . .


Myšlenky- 5.2.2010

5. února 2010 v 1:09 | Irma Corwin |  Myšlenky a pocity
No, jak jste si asi všimli, tak jsem tu teď nic moc nedělala za což se chci omluvit, ale nebyl čas ani nápady . . . . a snad ani energie . . . no prostě, co bylo, bylo . . . .

Sakra jsem na sebe naštvaná . . . . měla jsem úžasnou náladu, ale všechno to nějak šlo do háje . . . . . a mě to fatk rozčiluje . . . . .
Já prostě nevim, co se zas děje, všechno bylo tak nějak v pohodě a teď zas. Ale tak furt to může bejt horší . . . .

Frank Iero foto

2. února 2010 v 0:37 | Irma Corwin |  Skupiny
Tak dneska už snad poslední článek plnej fotek do týhle rubriky :-D




frankiero.png frank iero image by Mrs_Frank_Anthony_Iero_Jr



ty krávo . . . . tak takhle bych chtěla umět kreslit . . . .




































Click for a larger view

Billie Joe Armstrong foto

2. února 2010 v 0:29 | Irma Corwin |  Skupiny


luxuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuus

a tady jeho nejlepší hlášky:
"Mike wrote 'Longview' sitting on the floor, on LSD."
"Do you have a problem? I have a gun. I'll shoot you. No more problem."
"Punk rock is dead...and I fucking killed it."
"Just about 99% of the population masturbates while the other 1%, lie about it."
"Well, you know, I look at myself in the morning and yes, yeah I-I am a God."
"Yeah fuck me! I wish all of you could fuck me."


My chemical romance foto

2. února 2010 v 0:25 | Irma Corwin |  Skupiny











Frerard foto

2. února 2010 v 0:18 | Irma Corwin |  Skupiny
Tak jako další věc do téhle rubriky dám Frerard foto . . . . . . Jestli si myslíte, že jsem nechutná nebo tak něco, tak se tu o tom ani nevyjadřujte prosím a opusťte můj blog, díky . . . . .













I (don´t) love you- (něco jako příběh)

2. února 2010 v 0:08 | Irma Corwin |  Povídky- jednorázovky
Tuhle povídku jsem psala jednou pozdě v noci, když jsem tak přemýtala o vlatsním životě a o budoucnosti . . . . . Je to jedna z mých nějhorších nočních můr, ale . . . . no prostě se toho bojím . . . .

I (don´t) love you

Říkalas, že budeme kamarádky, nejlepší kamarádky a už napořád. Proč jsi lhala? Proč jsem netušila, že lžeš? Proč nám nedošlo, že to není pravda?
Byly jsme jako sestry, věděly o sobě všechno, udělaly pro sebe všechno. Dokázaly jsme se podržet, ale dokázaly jsme si i vzájemně vynadat, když jsme věděly, že ta druhá dělá nějakou blbost.
Jasně, občas jsme se pohádaly, ale to přece nic neznamená, to se občas stává.
Měli jsme tak podobné a přitom rozdílné názory. Poslouchaly stejnou muziku a přitom každá jinou. Líbili se nám ti samí kluci, obě jsme milovali Pardubice.
Když se tak dívám zpátky, vidím dvě holky, který si neuvědomily, že všechno jednou skončí. Sázely na to, že jedna druhou podrží, že tu pro sebe vždycky budou, ale nestalo se.
Po střední jsem šla na vejšku, pamatuješ? V Praze jsem studovala záchranáře a přitom tvořila tu knížku, jak jsi mi radila. Tys zatím byla v Plzni na Právnický. Vídaly jsme se jednou, dvakrát měsíčně a byli jsme rády. Volaly jsme si, psaly na icq, posílaly maily.
Pak sis ale našla kluka a já to chápala, ale na mě už pak nezbyl totálně žádnej čas. A to tak hrozně bolelo. Připadala jsem si tak odstrčená a neměla jsem si s kým o tom promluvit. Tys tu prostě nebyla.
Dodělala si školu a odstěhovala se pryč, já tu zůstala, ty víš proč. A tak to všechno skončilo. Občasný telefonáty už byly jenom zdvořilostní a návštěva jednou za rok na hodinu mi nestačila. Chtěla jsem tě mít u sebe. Já sakra vim, jak sobecky to zní, ale já už prostě taková jsem.
Pak umřela máma, život mi dal přes držku jako nikdy před tim. A jediný, co jsem chtěla a potřebovala jsi byla ty. Snažila jsem se z toho vypsat, ale prostě to nešlo. Pak jsem to řešila chlastem a řezáním se. Nakonec jsem se vysrala i na to blbý psaní.
Když jsem se pak jednou vrátila domů, prohlížela jsem si naše staré fotky. Jak šťastně jsme se tam tvářily a jak naivní jsme byly. Co všechno se změnilo za ten čas. . . . .
Říkala jsem, že se to stane, tys tvrdila, že je to blbost, že mě nikdy neopustíš, že tu pro mě vždycky budeš. Lhalas, ale to nevadí, nemám ti to za zlý, teď už ne.
Když tak nad tím vším přemýšlím v hlavě mi vyvstanuv věta : I don´t love you like I loved you yesterday. . . .

Věnováno Mišulce, protože dnes jí stále ještě hluboce a upřímně miluji. Díky za všechno, co jsi pro mě udělala a uděláš a ať se stane cokoli, nikdy na tebe nezpomenu.

Poslední svítání (básnička)

1. února 2010 v 20:01 | Irma Corwin |  Básničky
Už se stmívá, Sakra, zase je čas.
Nechci, nechci jít do noci a udělat to zas.
Jistě, nemám na výběr, Je ho obrovská daň,
Ale mám to za trest, když chtěla jsem být jako zbraň.
Brzo to zase ucítím, Jak se mi sbíhají sliny,
A budu muset doplnit zásobu té rudé tekutiny.
Tolik mě to bolí, Ze vnitř(ku) mě to rve na kusy,
Už se těším na den, až se mě někdo zabít pokusí.
Nebudu se bránit, Naopak, je to mé největší přání,
Bude to moje poslední svítání.