Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

I am not broken (povídka)

13. února 2010 v 22:19 | Irma Corwin |  Povídky- jednorázovky
Ležela jsem na posteli a mlčky zírala do stropu. Byl krásně modrý, sledoval jsem každý jeho záhyb a občas jsem se zatřásla zimou, kterou ve mně ta barva vyvolávala.
Chtěla jsem něco dělat, ale nešlo to. Nebyl nic, co by mě dokázalo rozptýlit. Jediný člověk, se kterým jsem byla schopná mluvit, smát se, klidně usnout mě opustil.
Už je to dva měsíce. Nejsem schopná se s tím smířit. Jak se má člověk smířit s tím, když se jeho nejlepší kamarád zabije? Ale Vojta nebyl jen kamarád, byl něco víc. Nevěděl to, neměla jsem odvahu říct mu to. Bála jsem se, že zničím ten překrásný vztah, který spolu máme.
Pokaždé, když mě objal jsem se musela držet, abych ho nepolíbila. Když spal vedle mě musela jsem zatínat pěsti, abych ho nezačala hladit po jeho překrásné tváři.
Nikdy nezapomenu na jeho překrásné stříbrné oči, které se mi z počátku, když jsem ho poznala, zdály tak chladné. Nezapomenu na jeho krásné rty, které jsem chtěla líbat, na jeho hebké ruce, které mě tolikrát hladily a objímaly, když mi bylo smutno. Nezapomenu na to, jak mi řekl, že mě má rád, že jsem jeho nejlepší kamarádka, že beze mě nemůže existovat, že mě potřebuje.
Proč mě opustil? Zase jsem se rozbrečela. Nechci brečet, nenávidím pláč. Nenávidím sebe a nenávidím jeho, že mě tu nechal, že mi nic neřekl, nenaznačil. Že nepřišel a neřekl mi, že něco není v pořádku. Mohla bych si s ním o tom promluvit, pomohla bych mu, jak jen bych mohla. Ale on nic neřekl.
Vlastně řekl. Zavolal mi a říkal, že mě má hrozně rád, že na to nesmím NIKDY zapomenout. Prosil mě, abych ho měla ráda a říkal mi, jak jsem silná a úžasná holka. Slyšela jsem v jeho hlase potlačované vzlyky a ptala se ho, co se děje. Řekl, že nic důležitého, rozloučil se a ukončil hovor. Volala jsem mu zpátky, ale nezvedal mi to. Šla jsem tedy k němu domů. Před domem stála záchranka. Přesně si vybavuji ten pocit, jak se mi zastavilo srdce, zapomněla jsem dýchat.
Vběhla jsem do domu a v obývacím pokoji viděla Vojtovu maminku. Plakala a objímala svého manžela, který schovával obličej v jejích vlasech a utěšoval ji. Podívala se na mě a já pochopila smutek a bolest, kterou měla v očích.
Nemohla jsem tam zůstat, zbaběle jsem utekla z toho domu a běžela pryč. Nemohla jsem dýchat, ale nechtěla jsem se zatavit, chtěla jsem tomu utéct, ale nešlo to.
Otřu si oči. Už dost, nechci na to myslet! Bolí to, tak moc, že jediným vysvobozením se mi zdá být smrt, která nepřichází. A já po ní tolik toužím.
Pokusila jsem se o sebevraždu, předávkovala jsem se. Ale našli mě včas a vypumpovali mi žaludek. Nikdy nezapomenu na výraz mojí mámy, když za mnou přišla do nemocnice. Už jen kvůli tomu to nemůžu udělat znovu, slíbila jsem jí to. Ale tak moc bych to chtěla porušit, nemůžu. Neunesla bych znovu ji tak vidět. Navíc vím, co to udělalo s Vojtovými rodiči a nechci, aby si tím prošli i ti mí.
Stmívá se, konečně. Nastává noc. Tichá klidná noc, která mě pohladí po duši. Hvězdy na nebi začínají pomalu zářit společně s měsícem, který mi tolik připomíná Vojtovi oči. Také zářily, kdysi.
"Proboha Vojto, proč jsi mě opustil?"zopakoval jsem snad po tisící otázku, která mě tolik tížila.
O tvář se mi otřel jemný větřík. Nechápala jsem to, vždyť okno je přeci zavřené. Asi se mi něco zdálo.
Znovu jsem se rozplakala. "Byls můj nejlepší přítel, milovala jsem tě jako nikoho jiného, tak proč?"
Ten prazvláštní vánek opět ovanul moji tvář a sušil tak slzy, které po ní stékaly. Bylo to jako dotek, jako by se mě někdo dotýkal. A bylo to tak ohromně příjemné a ulevující. Přála jsem si, aby to byl Vojtův dotek, aby tu teď se mnou byl a hladil mě po tváři.
Představila jsem si, jak tu vedle mě leží a šeptá mi, že všechno zase bude v pořádku., že se všechno vyřeší, jak bude všechno fajn. A já mu věřila, věřila jsem téhle zvláštní představě, kterou jsem si ve své pomatené hlavě vytvořila a poprvé za dva měsíce jsem se usmála. Ten úsměv patřil Vojtovi, byl jen a jen pro něj a já doufala, že ať už je kdekoli, že mě vidí. Věděla jsem, že se všechno časem zlepší, i když už to nikdy nebude jako dřív. A také jsem věděla, že kdyby tu teď byl se mnou usmál by se a řekl mi, že se chovám jako zodpovědná dospělá žena.
"Nikdy na tebe nezapomenu."zašeptala jsem a vánek mi opět ovál tvář. "Nezapomeň na mě."zaprosila jsem a čekala na vánek, který už ale nepřišel. Zvláštní pocit, který se objevil spolu s vánek s ním také zmizel a já jsem věděla, že to byl Vojta. Dal mi poslední sbohem a odešel.
Nic mi ho už nevrátí, ale vím, že je mu teď lépe a jistě měl důvod, proč to udělal. Ale to už teď není podstatné. Co se stalo, stalo se, už to nezměním. Jediné, co teď můžu změnit je můj život. Už nikdy nebudu stejná a nechci být. Jediné, co vám můžu říct je: You can´t fix me, because I am not broken . . . .

 


Anketa

Byl/a jsi tu?

Klik 100% (370)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama