Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

I (don´t) love you- (něco jako příběh)

2. února 2010 v 0:08 | Irma Corwin |  Povídky- jednorázovky
Tuhle povídku jsem psala jednou pozdě v noci, když jsem tak přemýtala o vlatsním životě a o budoucnosti . . . . . Je to jedna z mých nějhorších nočních můr, ale . . . . no prostě se toho bojím . . . .

I (don´t) love you

Říkalas, že budeme kamarádky, nejlepší kamarádky a už napořád. Proč jsi lhala? Proč jsem netušila, že lžeš? Proč nám nedošlo, že to není pravda?
Byly jsme jako sestry, věděly o sobě všechno, udělaly pro sebe všechno. Dokázaly jsme se podržet, ale dokázaly jsme si i vzájemně vynadat, když jsme věděly, že ta druhá dělá nějakou blbost.
Jasně, občas jsme se pohádaly, ale to přece nic neznamená, to se občas stává.
Měli jsme tak podobné a přitom rozdílné názory. Poslouchaly stejnou muziku a přitom každá jinou. Líbili se nám ti samí kluci, obě jsme milovali Pardubice.
Když se tak dívám zpátky, vidím dvě holky, který si neuvědomily, že všechno jednou skončí. Sázely na to, že jedna druhou podrží, že tu pro sebe vždycky budou, ale nestalo se.
Po střední jsem šla na vejšku, pamatuješ? V Praze jsem studovala záchranáře a přitom tvořila tu knížku, jak jsi mi radila. Tys zatím byla v Plzni na Právnický. Vídaly jsme se jednou, dvakrát měsíčně a byli jsme rády. Volaly jsme si, psaly na icq, posílaly maily.
Pak sis ale našla kluka a já to chápala, ale na mě už pak nezbyl totálně žádnej čas. A to tak hrozně bolelo. Připadala jsem si tak odstrčená a neměla jsem si s kým o tom promluvit. Tys tu prostě nebyla.
Dodělala si školu a odstěhovala se pryč, já tu zůstala, ty víš proč. A tak to všechno skončilo. Občasný telefonáty už byly jenom zdvořilostní a návštěva jednou za rok na hodinu mi nestačila. Chtěla jsem tě mít u sebe. Já sakra vim, jak sobecky to zní, ale já už prostě taková jsem.
Pak umřela máma, život mi dal přes držku jako nikdy před tim. A jediný, co jsem chtěla a potřebovala jsi byla ty. Snažila jsem se z toho vypsat, ale prostě to nešlo. Pak jsem to řešila chlastem a řezáním se. Nakonec jsem se vysrala i na to blbý psaní.
Když jsem se pak jednou vrátila domů, prohlížela jsem si naše staré fotky. Jak šťastně jsme se tam tvářily a jak naivní jsme byly. Co všechno se změnilo za ten čas. . . . .
Říkala jsem, že se to stane, tys tvrdila, že je to blbost, že mě nikdy neopustíš, že tu pro mě vždycky budeš. Lhalas, ale to nevadí, nemám ti to za zlý, teď už ne.
Když tak nad tím vším přemýšlím v hlavě mi vyvstanuv věta : I don´t love you like I loved you yesterday. . . .

Věnováno Mišulce, protože dnes jí stále ještě hluboce a upřímně miluji. Díky za všechno, co jsi pro mě udělala a uděláš a ať se stane cokoli, nikdy na tebe nezpomenu.
 


Anketa

Byl/a jsi tu?

Klik 100% (370)

Komentáře

1 Nakira tvé Sbéčko :) Nakira tvé Sbéčko :) | Web | 4. února 2010 v 16:22 | Reagovat

Ahoj, je to fakt super povídka a bohužel jsem jí zažila na vlastní kůži, ale už je to v poho:D Naštěstí...Jinak se omlouvám, že jsem tu nebyla. Kapitolu k povídkám na blog přidám co nejdříve, ale musím se učit. To víš, škola je povinnost:-( Tak se měj a zase něco napiš, je to fakt super:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama