Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Březen 2010

Avril Lavigne- alice

28. března 2010 v 9:28 | Irma Corwin |  Videa
Sice Avril moc nemusim, ale ta písnička je krásná . . . . 


Obrázky 4

28. března 2010 v 9:24 | Irma Corwin |  Krev

1_182277890l.jpg bloody image by demian_goth
tak takhle se vyrábí bloody-marry . .  . . . tak to si na ni musim někam zajít :-D

bloodyhand.jpg Bloody Hand image by melldee

110e.jpg close up cut on hand image by civettuolo18
bloody-girl-a.jpg Bloody Girl Picture image by teddachef

As_Cold_As_Death_by_KatiBear.jpg death1 image by Ajile_Stupidity

blood.jpg blood image by cry0wolf


další koktejlek

Don__t_Waste_Your_Life____by_x_hori.jpg bloody image by hii_steph_x



zdroj (všech obrázků): www.estrius.blog.cz 

My Chemical romance- Vampires will never hurt you

28. března 2010 v 9:11 | Irma Corwin |  Upíři
Trochu netradiční článek do této rubriky . . . . . video od skupiny My Chemical Romance - Vampires will never hurt you . . . . 


Káva, Coffe, kávička

28. března 2010 v 9:09 | Irma Corwin |  Obrázky
No, abyste to pochopili . . . . poslední dobou jsem děsivě utahaná a tak mám děsnou chuť na kafe, který z určitýho důvodu nepiju . . . . tak spoň těma obrázkama si to vynahradim :-D










The Twilight Saga: Eclipse - Teaser Trailer #1

28. března 2010 v 8:54 | Irma Corwin |  +Zatmění+


Překlad:

Edward: Isabello Swanová, slibuju, že tě budu milovat navždy.

Jane: Stále je člověk. Volturiovi nědávají druhé šance.

Bella: Proč nechceš, abych s tebou byla navždy?

Edward: Uvědumuju si důsledky tvého rozhodnutí.
Za několik destelití umře každý, koho znáš.

Jake: Kvůli mě by ses nemusela měnit, Bello.
Miluju tě.
Chci aby sis vybrala mě a ne jeho.
Musíš vzít v úvahu, že jsem pro ni možná lepší než ty.

Bella: Edwarde... Našla nás.

Edward: Ochráním tě, za každých okolností.

Bella: Nevíš do čeho jdeš.

Jake: Budu o tebe bojovat, dokud ti nepřestane být srdce.





Beznaděj

27. března 2010 v 12:00 | Irma Corwin |  Básničky
No včera jsem měla nějak obzláště špatnou náladu . . . teda ono to nebylo jako špatná nálada, spíš taková beznaděj, osamocení, bezútěšnost, úzkost, strach . . . . .ale dneska už je to pryč. No ale proč to sem píšu, ta včerejší nálada ve mě vyvolala inspiraci, takže tady zase máte jednu básničku . . .

Slova jsou jak ostrovy, na kterých se nežije,
slunce vždykcy vyjde, ale často mrka ho zakryje.
Ukryju se v poušti totálního šílenství,
nepochopím nikdy, v čem to vlastně tkví.
Budu jako Alenka, samotná a zlomená,
andílek, co uletěl a uletěl bez jména.
Ulevím svým žilám a vypustím je do sucha,
budeš křičet vydrž! nebo šeptat mi to do ucha?
Naplním svůj život až po okraj bolestí,
a teprve až smrt od všeho mě oprostí.
Beznaděj, to je to slovo, co v mém mozku zní,
řeknu ho a doufám, že je poslední . . . .

Jo já vím, žeje dost divná nebo aspoň mě tak připadá, ale zkuste si popsat ten pocit, co jsem včera měla . . . .

Myšlenky- 19.3.2010

20. března 2010 v 8:05 | Irma Corwin |  Myšlenky a pocity
Zdravím vás . . . . .
No včera jsem měla opravdu bezvadný plán, ale nějak to nevyšlo. Prostě jsem včera byla na krvi a byla jsem potom dost unavená, takže jsem nestihla nic dát na blog, jak jsem měla původně v plánu.
No pokusím se teď v nadcházejícíh 14 dnech něco přepsat, abyste tu měli co číst, ale nic neslibuju, protože toho mám do školy celkem dost . . . . .
No prostě pokud to stihnu, tak tu něco bude . . . no a pokud ne, tak tu nic nebude no . . . .

Myšlenky 14.3.2010

14. března 2010 v 14:33 | Irma Corwin |  Myšlenky a pocity
Zdravím vás lidičkové, jak pak se máte??? Já poslední dobou nao h***o, ale to je jedno.
Mám teďka celekm dost práce do školy, ale snažím se blogu tak nějak věnovat. Asi jste si všimli, že jsem sem dala někam rozcestníky, aby to tu bylo trošku přehlednější. Jinak jsem dopsala novou povídku, ale v ruce a má ji momentálně jedna moje kamarádka, takže bude ještě chívli trvat, než ji sem dám. Taky dělám na další jednorázovce.
Jestli byste tu chtěli něco mít novou rubriku, články, fotky tak si o to prostě napište, ok???
Irma . . .


Green Day 21 Guns feat. American Idiot Musical Cast Live @ the Grammys HD

14. března 2010 v 13:49 | Irma Corwin |  Videa
Táááááááááááááááááááááááááááááááááááááááák nedávno jsem se na youtubku nudila a tak jsem si tam zadával různý odkazy na Green day no a našla jsem konečně trailer k tomu muzikálu. Ten sem teda nedávám, i když byl jako taky fajn . . . ale tohle je podle mě mnohem, mnohem lepší . . . . no enjoy it !


---Rozcestník---

13. března 2010 v 18:39 | Irma Corwin |  Povídky na pokračování


- dokončeno
- moje povídka

- dokončeno
- moje povídka

- nedokončeno
- autorem je Nakira

- nedokončeno
- autorem je Nakira

- nedokončeno
- moje povídka

- nedokončeno
- autorem této povídky jsem já a Camila

- nedokončeno
- moje povídka

jeff dunham- achmed the dead terorist

5. března 2010 v 17:49 | Irma Corwin |  Videa
taááááááááááááááááááááááááákže jelikož mám bezva náladičku, tak bych to chtěla tak toršku penést i na vás, takže tady máte jeffa . . . . . .



Myšlenky- 4.3.2010

4. března 2010 v 19:00 | Irma Corwin |  Myšlenky a pocity
Zdravím vás lidičkové,
táááááááááákže teď jsem si tak prošku prosla svým osobním peklíčkem, ale už jsem docela v pohodě. Existuje sice možnost, že se mi peklíčko vrátí, ale to nevadí, aspoň bude teplo . . . .
Co jsem tím vším ale chtěla říct je, že prostě na blog není moc čas a taky ani nemám moc nápadů na články . . . . . píšu sice jednu povídku, ale nejdřív si ji chci napsat hezky v ruce a potom přepsat . . . . . sice mám juednu povídku na přepsání, ale na to pro změnu nemám čas, protože mě teď škola dost vytěžuje . . . sice mě matura čeká až za rok, ale pořád teď po nás učitelé něco chtějí a já bych ráda nejen odmaturovala, ale vůbec se dostala do posledního ročníku s relativně dobrými známkami . . . .
uuuuu . . . . to bylo vysilující . . . . úprostě nemám čas a nevim, kdy ho mít budu . . . . . takže se omlouvám . . . . .
Mějte se krásně, Irma :-)

Punk

4. března 2010 v 18:56 | Irma Corwin |  Obrázky
Jelikož jsem se dnes dozvěděla, že na soutěž v líčení na příští rok je téma punk, rozhodla jsem se nechat se kapku inspirovat možná se i zapojit :-D


škoda, že to není barevný, ale takhle to vypadá luxusně :-)



¨
hmm . . . . tak inspirace se ztím nedostavila . . . .

11. kapitola - Andělský polibek

4. března 2010 v 18:49 Já a Smrt - Fantasy povídka
To mrkáte na drát, co? xDxD stihla jsem to za dva dny xDxD. Takže tu máte po tak dlouhé době kapitolu k Já a Smrt, kterou bych chtěla věnovat všem, kteří tu kravinu ještě čtou xDxD. Doufám, že budou komentíky. Jen malé upozornění: tahle kapitola bude lehce romantická, takže mi neuražte hlavu xDxDxDxD.


Seděla jsem v křesle schoulená do klubíčka. Stejně jako ten den, kdy mě vzal Delmar na sáňky. Moje nálada byla studenější než zima za oknem. Pokaždé, když jsem polkla mi krkem projela ostrá bolest. Bolelo mě v krku už pár dní a matka mě nechtěla pustit do školy. Byla jsem jí za to vlastně i vděčná. Nevím, jak bych se mohla dívat na Delmara... na Barbíny. Po tom všem, co se stalo. Každé nadechnutí mi působilo velké bolesti a připadalo mi, že bych se mohla nadechnout ještě víc, ale mé plíce svíral ten zatraceně tísnivý pocit. Byla jsem smutná. Poprvé za život mě navštívil pocit, kdy bych chtěla umřít. Unavenýma očima jsem přejížděla okolí své domácnosti. Všude vládlo mrtvolné ticho. Byl pátek a matka odjela na celý víkend se svým novým přítelem. Byla jsem ráda, že si někoho našla, i když mě opouštěla s velkými těžkostmi. Přitáhla jsem si kolena pod bradu a pohledem hodila po venkovním teploměru, který ukazoval nádherných deset stupňů. Věděla jsem, že se musím zvednout. Můj andělský přívěšek silně zazářil. Sklonila jsem k němu hlavu. Pozvedl se do výše mých očí. Pohyblivá mlha se v něm zavířila a pak se mi naskytl obrázek na malého chlapce, který ležel na přechodu. Všude bylo hodně krve. V pozadí stálo auto a v něm vyděšený řidič, který měl na semaforu zelenou. Hned mi bylo jasné, že se jednalo o nepozornost dítěte. Vzklíčilo ve mně cosi nového. Hrdě jsem se postavila a jak jsem byla oblečená, tak jsem vyběhla na chodbu. Otevřela jsem okno a vyskočila do vzduchu. Roztáhla jsem ruce, jako bych čekala na zázrak. Okolím se rozlilo bělostné světlo a ucítila jsem lehký pocit na svých zádech. Rozmáchla jsem bělostnými křídly a zabránila tím tak prudkému nárazu. Stoupala jsem pomalu výš a výš. Letěla jsem nízkou a kličkovala ulicemi podle toho, jak mě přívěšek navigoval. Vyvinula jsem takovou rychlost, že jsem jen sotva rozeznávala, co se kolem mě děje. Všechno bylo tmavé a rozmazané. Zpomalila jsem, když jsem ucítila negativní energii. Smrtka byla na místě činu. Právě pozvedávala kosu, když jsem vletěla do ulice. Z pochvy jsem vytáhla obrovský meč a sekla jím nad hlavou chlapce. Můj meč se setkal s ostřím kosy. Smrt zůstala zaraženě stát, svůj tlak, který vytvářela na mou zbraň však nepovolila. Ozvala se mi ostrá bolest v rameni, ale nevnímala jsem jí. Poklekla jsem a pustila jednou rukou meč. Nahmatala jsem chlapcův tep na krkavici. Právě jsem toho měla tak akorát dost. I přes velkou bolest jsem zabrala a vyrazila Smrtce její zbraň z ruky. Ozvalo se slabé cinknutí, když se ostří kosy zabodlo do asfaltové silnice. Kolem stál hlouček lidí, kteří vyjeveně hleděli na souboj. Máchla jsem kolem sebe podrážděně mečem. Všichni automaticky uskočili. Bylo mi na nic z jejich hlouposti. Vždyť je mohla Smrt zabít a já bych je všechny nezachránila.
"Jděte!" sykla jsem. " Tady není nic k vidění!" Dodala jsem pevně a na znamení svých slov jsem mečem vytvořila rýhu v silnici tak jednoduše, jako bych ukrojila plátek chleba.
Všichni se začali postrkovat a ulice se během minuty vyprázdnila. Popadla jsem držadlo kosy a vytáhla zabořenou zbraň ze země. Obě zbraně jsem svírala v jedné ruce, tu druhou jsem položila na chlapcovo čelo. Z dlaně mi vyšel bílý proud energie a pomalu, ale jistě zaceloval chlapcovu rozraženou hlavu. Krev, která byla všude rozstříknutá se pomalu navrátila do těla dítěte. Na spánku mu už zůstala jen pár centimetrů dlouhá jizva. Na místo dorazila sanitka a ihned chlapce naložili na nosítka. Mimoděk pohlédli na Smrt a mě a jen tupě příkývli. S hlasitým houkáním odjeli a sanitku vystřídala policie, která začala rozmlouvat se šokovaným řidičem. Pomalu jsem se zvedla a přistoupila k Smrti. Mlčky jsem jí podala kosu. Nejsprve vypadala zmateně a nakonec si ode mě zbraň vzala. Vzápětí se rozplynula v obláček tmavě fialového dýmu.
"Příště bude můj." Šeptl a bez rozloučení se vypařil. Zajímalo by mě, jak to dělá.
Pokrčila jsem rameny a zastrčila si meč do pochvy. Doběhla jsem na okraj ulice, trochu se přikrčila a pak vzlétla. Přistála jsem na střeše jednoho domu a sundala si řetízek s přívěškem z krků, pozvedla jsem ho nad hlavu a zahleděla se na nebe. Přívěšek se silně rozzářil a jakýmsi neviditelným vírem stáhl do sebe oblačnost dne. Poprvé za dlouhou dobu nad městem vysvitlo zlatavé slunce, doprovázené azurovou oblohou. Zatetelila jsem se štěstím a zázrakem jsem zjistila, že mě v krku už nebolí. Zahnala jsem veškeré zlé myšlenky a znovu vzlétla. S největší pýchou jsem hleděla, jak horké paprsky drtí tlusté vrstvy ledu na řece. V tu chvíli jsem si přála stanout v Delmarově obětí. Byla to hloupá a naivní myšlenka, ale touha mě k němu táhla víc než lidský rozum. Ano, přiznávám, že v něčem byl jiný, skoro až děsivý, ale přitahoval mě. Musela jsem si to otevřeně přiznat, takhle to dál nešlo. Přistála jsme za neznámým domem a přeměnila se do své pravé podoby. Mikinu jsem si zapnula více ke krku a vydala se k domu jednoho nejmenovaného kluka. Stanula jsem už před těmi vchodovými dveřmi a najednou mě ovládla panika. Co budu dělat? Co tady vlastně chci? Co tu hledám? Zavrtěla jsem hlavou, abych rozehnala myšlenky, které mi nedělaly moc dobře na žaludku. Natáhla jsem ruku a zazvonila. Začala jsem přešlapovat na místě, byla velká zima. Najednou se dveře otevřely a já se střetla s těma černýma očima. Kdybych mohla, rozplynula bych se v tom pohledu. Trochu jsem se v duchu napomenula. Delmar nevypadal zrovna ve své kůži, ale ani to mě neodradilo. Přistoupila jsem k němu, a co nejvroucněji ho objala kolem krku. Chvíli tam zaraženě postával, trochu nahrbený, protože byl o dost vyšší než já. O chvíli později mi obmotal jednu ruku okolo pasu a víc si mě k sobě tisknul. Druhou mi odhrnul vlasy z obličeje a své rty přitiskl na kůži na krku. Naskočila mi husina, ale to jsem nevnímala tolik, jako jeho něžné gesta. Víc mě stiskl v pase a vtáhl do domu. Mé srdce vynechalo vzrušením dva údery. Opřel si mě o chladnou zeď. Vůbec jsem neměla ponětí, co to dělám. Naklonila jsem se k němu a zlehka ho políbila na rty. Překvapilo mě, když mi to oplatil trojnásob nadšeněji než já. Konečky prstů lehce zabloudil na okraj lemu mého trička. Bylo mi jasné, že nehodlá zůstat jen u toho. Trochu rozpačitě jsem se od něj odtáhla se slovy, že už musím jít. Cítila jsem na sobě jeho pohled, dokud jsem nezašla za roh ulice, kde jsem se opřela o zeď vysokého domu. Chvíli jsem rozdýchávala to, co se stalo. Bezva, teď se mu jen těžko budu dívat do očí. Odrazila jsem se od zdi a chvátala domů. Byla mi zima jako nikdy předtím. Byla to blbost lézt za ním jen takhle. Zanadávala jsem si a se založenýma rukama na prsou jsem se řítila z prudkého kopce dolů. Pod nohy se mi připletly zbytky náledí, po kterém jsem se svezla. Pro mě zastavení nevypadalo příliš příznivě, když v tom mě někdo uchopil za pas. O vteřinu později jsem se vznášela vysoko nad městem. Skoro mi to vyrazilo dech. Moc dobře jsem věděla, kdo mě to drží. Kdo by si kdo kdy pomyslel, že z anděla Smrti se stane anděl Strážný. Kdyby to tak jen viděla Angela, pomyslela jsem si a musela se usmát. Vzápětí jsem si uvědomila, že letíme už docela dlouho. Přistáli jsme na kopci, kde jsem byla poprvé s Delmarem sáňkovat. Byl to zvláštní pocit se vrátit na to místo. Jako bych se i vrátila v čase. Místo zelené trávy jsem si představila sněhové přikrývky kolem a těch pár dětí, které se tu narodily. Otočila jsem se na Smrt a vypadala trochu zaraženě. Připadala jsem si jako jeho hračka. Malé a krátkodobé pobavení na zahnání volného času. Nebo má se mnou jiné plány? Ať už to bylo cokoliv, nebylo to normální. City byly u takového tvora zcela vyloučené, i když... jedna výjimka tu byla. Má matka. Byla taky služebnicí Smrti a dokázala se zamilovat do Anděla. Tohle byla ta záhada celého systému nás všemocných. I my mohli milovat, ale jak? Proč? Na co, když máme svou práci, která nás naplňuje a uspokojuje po všech stránkách našeho života? Je to snad touha být trochu jako člověk? Závidíme lidem jejich city? To možná bude ono. Závist a touha. Podle všeho, co mě ale učili prozatím ve Spojeném království se v dějinách nás Všemocných objevují jen málokrát výjimky toho, že by se z jedné nebo oné strany někdo veřejně zamiloval. Protože mezi Smrtkami a Anděly vládla už po celá staletí, ba i tisíciletí nevraživost. Bylo to celé složité. Ani jedna strana se nechtěla vázat, převážně to byli Andělé. U nich panoval spíše strach ze svých protějšků, Smrti. Na toto téma by se mohly vést celé dlouhé debaty. Smrt mě konečně pustila a poprvé za celou dobu, co se známe, si sundala svůj černý plášť, který mi přehodila přes ramena. Jeho tvář byla velice přitažlivá. Přes oči měl obvázaný šátek černé barvy, černé vlasy měl pohozené do všech stran. Někoho mi zdárně připomínal... celé levé rameno a kus hrudi mu přikrývaly pláty tvrdé oceli, které mu chránily srdce. Na krku se mu houpal černý přívěšek, ve kterém se vlnilo tmavé světlo. Stačilo jen málo a mohla jsem ho zbavit jeho sily... podívat se, kdo to vlastně je... ale neudělala jsem to. Nepřišlo mi to fér. On byl tak otevřený. Připadalo mi, že měl přede mnou položené srdce na dlani a bylo mu jedno, jestli udeřím. Možná počítal s mou lítostí a slabostí vůči jeho osobě. Jeho rty byly rudé a každý pohyb jimi docela sváděl se do nich vpít. Připadalo mi, že prosinec se stal přelomovým měsícem v mém životě. Tolik změn... začala jsem si všímat i toho, co jsem měla celé roky před očima. Už jen mé ruce si představovaly hladkost jeho porcelánové kůže. Zarazila jsem se při těch myšlenkách a celá jsem zrudla od základu. Poprvé jsem si za život připadala tak trapně a ani jsem nic neřekla. Už jen pomyšlení na tyhle věci ve mě vyvolávaly odpor, ale zároveň touhu si je vyzkoušet. Smrtce po tvářích stekl pramínek čehosi černého. Jako Anděl jsem věděla, že je to krev. Trochu mě to poplašilo. Tyhle příznaky má buď jen když je zraněný v očích nebo když má nedostatek obětí a umírá. Přesto jsem k němu přistoupila, z kapsy jsem si vyndala kapesník a otřela mu tváře.
"Co se děje?" zeptala jsem se
"Umírám." Zašeptal a uchopil mou ruku za zápěstí.
Nakonec i z druhé strany se mu vyvalily potůčky černé krve. Tady přestávala veškerá legrace. Do očí se mi nahrnuly slzy. Byl to pokročily stav. Tady mohlo pomoci jen jedno. Podle Spojeného zákoníku mohlo Smrt zachránit polibek Anděla, protože on byl stvořitelem všeho. To samé platilo i u opačné situace. Musela jsem se rozhodnout rychle.
"Co ti pomůže?" zeptala jsem se, ačkoliv to bylo trochu hloupé, ale nechtěla jsem se odhalit.
Smrt se zasmála a následně sykla bolestí. "Andělský polibek." Šeptl.
Bylo mi jasné, že nic nevidí. Proto jsem se rozhodla pro radikální zákrok. "Najdu Anděla." Hlesla jsem a odběhla od něj. Zastavila jsem se za rohem a ještě vykoukla. Pořád tam stál. Zaťala jsem pěsti a provedla přeměnu. Vyšla jsem zpoza rohu jako Anděl. Rázným krokem jsem přešla k Smrti a uchopila ho za ruce. Prudce pozvedl hlavu a ušklíbl se. Do jednoho pruhu látky jsem utřela jeho zakrvácený obličej. Cítila jsem, jak z něj mizí energie. Padl na kolena. Nebyl čas. Uchopila jsem jeho tvář do svých rukou a sklonila se k němu. Pak jsem přitiskla své rty na ty jeho. Bylo to jako ochutnat to nejlepší ovoce na světě. V tu chvíli se všude kolem rozlilo příjemné světlo všech možných barev. Pocítila jsem, jak se negativní energie srovnává s tou mou pozitivní. Bylo mi jasné, co jsem udělala. Největší hřích na světě pro mě bylo se líbat se Smrtí. Ale většinou to, co bývá zakázané, to každý chce. Tak bylo, je a bude. Alespoň dokud tady tomu budeme vládnout my...