Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Červen 2010

3.kapitola- night time interwiew

30. června 2010 v 11:20 | Irma Corwin |  What if . . .
Jelikož dneska skončila na škola, tak mám supeeeeeeeeeer náladu . . .a chci, abyste měli taky supeeeeeeeeeeeeeeeeeer náladu . . . nebo klidně ještě lepší než supeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeer :-D . . . takže vám sem dávám třetí kapču . . . . 
Užijte si ji a pište komenty :-)



Byl to příjemný pocit probudit se a cítit se opravdu odpočatě. Byla jsem jen trochu v šoku, když jsem se podívala na hodiny, které ukazovaly něco málo po páté. Venku bylo stále ještě světlo, ale soumrak se blížil.

Vstala jsem a šla k zrcadlu, chtěla jsem znovu vidět své oči, byli tak krásné. Ale, když jsem se uviděla v zrcadle, byla jsem to já, normální já. Hnědé vlasy, hnědé oči, malé zcvrklé rty.

Zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu. Takže to všechno se mi jenom zdálo, vydedukoval jsem. Přišla jsem si trapně. Ale když jsem se vrátila k posteli ležel na nočním stolku vzkaz od Jimmiho, takže to přeci jen nebyl sen, Vzpomněla jsem si, co v tom vzkazu psal, ale mě světlo opravdu nijak nevadilo. Naopak, bylo celkem příjemné.

Vyšla jsem na balkón a nechala na sebe dopadat poslední sluneční paprsky. Čekala jsem, že mě ty paprsky budou pálit, ale bylo to právě naopak, chladili. Vlastně to i trošku bolelo, ale nebylo to nic, co bych nezvládla.

Slunce zapadlo a já se chtěla vrátit do pokoje, když v tom jsem opět ucítila ten žár, jako se mě někdo snažil upálit. Padla jsem na kolena a modlila se ať už to sakra skončí. A pak to najednou přestalo, jako když luskneš prsty a je konec.

Vstala jsem ze země a rychle šla k zrcadlu. Ulevilo se mi, když jsem tam uviděla tu krásku se stříbrnýma očima.

"Nemusíš se bát, jsi stále krásná."usmál se Jimmi sedící na mé posteli sledujíce moje počínání.

"Myslela jsem si, že to byl jen sen."přiznala jsem a posadila se k němu.

"Proč?"nechápal.

"Když jsem se probudila byla jsem naprosto normální. Navíc mi slunce vůbec nevadilo, jenom chladilo."vysvětlila jsem mu.

"Já myslel, že . . . ."odmlčel se. "Takže ty jsi napůl upír?"zeptal se jako bych snad znala odpověď.

"Jak to mám vědět?"pokrčila jsem rameny.

"Jistě, ty jsi poloviční upír. Waw . . . . tak to je fajn, to se ti bude líbit."radoval se.

Teď jsem pro změnu nechápala já.

"Být jen napůl upírem je hrozný výhoda."začal mi horlivě vysvětlovat. "Ve dne jsi jako normální člověk, v noci upír. Nevadí ti sluneční světlo a krev nutně nepotřebuješ k přežití. Můžeš dokonce jíst lidské jídlo. Nevýhodou ale je, že dost upírů tě bude považovat za nečistou . . . Ale já ne!"

"Proč ne?"zajímalo mě.

"Mě nezáleží na tom, jestli jsi Markét nebo Mary. Mám za úkol ti všechno vysvětlit a dohlížet na tebe, dokud to budeš potřebovat."pronesl vážně.

"A kdo ti řekl, že to máš udělat?"ptala jsem se ho, protože mi to nebylo ani trochu jasné.

"Na to existuje zákon. Kdykoli se v našem okolí objeví nový, mladý upír je naším úkolem na něj dohlížet."řekl s pozvednutými rameny.

"Kdo ten zákon vydal?"

"Márius. Poslední žijící upír z Pětice."pronesl hrdě, nechápala jsem proč.

"Pětice?"zopakovala jsem se zdvyženým obočím, aby pochopil, že nevím, o čem mluví.

"Prvních pět upírů. Pětice nám vládla dlouhá staletí, ale nakonec se mezi nimi utvořili rozepře. Bojovali proti sobě až nakonec zbyl jen Márius. Vlastně jsem ale rád, že právě on nám vládne, je velice moudrý, spravedlivý a chápavý."vyjmenoval mi Máriusovi vlastnosti a mě blesklo hlavou, že ten Márius asi nebude až tak špatný.

"Jak tě tak poslouchám asi to bude zajímavý člov . . . . vlastně upír. Znáš ho dobře?"Jimmi se usmál jako bych se ptala proč v zimě padá sníh.

"No, on je tak trochu můj otec."usmál se a odhalil tak své zářivě bílé zuby.

"Máš ho asi rád, co?"vedli jsme hodně zvláštní rozhovor. Ale bylo to dost zajímavé a hodně věcí jsem se o něm dozvěděla.

"Jistě, je to můj otec, i když mi dost mluví do života. Je to dost nepříjemné. Zrovna včera mi domlouval, že už bych se měl usadit a najít si ženu."zasmál se.

Začínalo se mi líbit, že o sobě mluví tak otevřeně. Tajně jsem ale doufala, že on se mě na nic ptát nebude. Nerada o sobě mluvím.

"Tak bys ho možná měl poslechnout a někoho si najít. Tvůj otec asi ví, proč to říká."řekla jsem mu svůj názor.

"Možná máš pravdu. Ale já . . . . . nechci se vázat, chci si života užívat a ne dělat, co po mě otec chce."řekl a promnul si oči.

"Tak mu to řekni"radila jsem mu.

"Říkám mu to neustále. Prý mě chápe, ale jedním dechem dodává, že jsem, kdo jsem a musím se podle toho chovat. Nesnáším, Kdo jsem."postěžoval si. Položila jsem mu ruku na rameno.
"Nemůžeš změnit to, kdo jsi, ale můžeš změnit to, jak tě ostatní vnímají."hladila jsem ho po rameni.

"Když víš, kdo jsem, změní s tím něco?"zeptal se a já hned věděla, že odpověď je ne.

"Ne. Jdi pořád Jimmi, kamarád."usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

"To je fajn. Omlouvám se, ale už musím jít, povinnosti volají."řekla a vstal z postele.

"Tak si užij noc a brzo se uvidíme, doufám."konstatoval jsem s nadějí v hlase.

"Zítra se uvidíme. Večer se tu zastavím."mrkl na mě a chystal se odejít, ale zastavil se ve dveřích. "A moc neponocuj, zítra jdeš do školy. A tomu klukovi řekni, že nevíš, co se stalo, že jsi byla mimo a nic si nepamatuješ."potom odešel.

Málem jsem na školu zapomněla. Stalo se tolik věcí, že mi nějaká blbá škola byla úplně ukradená.

"Markéto?"uslyšela jsem zezdola mámu. Bože, rodiče jsou doma. Sakra, ale takhle mě nesmí vidět.

"Jsem u sebe. Není mi nějak dobře, jdu si lehnout. Tak dobrou."zavolala jsem na mámu a šla si lehnout.

Kríže

29. června 2010 v 14:17 | Irma Corwin |  Obrázky
mě ty obrázky teď tak baví . . . :-D



Kříž

tak přesně tohle nosím na krku . . . . .




Hate

27. června 2010 v 10:00 | Irma Corwin |  Obrázky
 . . . aneb nejzajímavější obrázky, které vám vyhledá google, když zadáte tato čtyři písmena . . . 


jo, to si občas taky říkám . .. 










5. kapitola - To, co nevíš

26. června 2010 v 10:46 Z paměti jednoho upíra
Slíbila jsem něco a teď to plním. ZPJU je tady!!:D Tak si jí koukejte užít!!Pls, pište komentáře...

Slunce jí budilo nepříjemnými žhnoucími paprsky do tváře. Zase ráno. Zase bezpečí. Jako by si za těch pár dní zvykla na noční dobrodružství. S hrůzou zjistila, že v odrazu zrcadla, do kterého se právě dívá, je dívka s fialovými kruhy pod očima. To nebylo však jediné zjištění. Začala žít s nocí. To ji děsilo nejvíce. Začala se podobat jim. Těm přízrakům temnějším než vrahovo svědomí. Omyla si tváře ledovou vodou, aby v sobě vzbudila zbytky energie a šla se obléct. Zrovna si šněrovala kožený korzet, když v tom do pokoje vešel bez klepání její otec. Chvíli na sebe oba mlčky hleděli. William se trochu začervenala a uvázala si na svém korzetu mašli z tenkých šňůrek. Otec postoupil více do místnosti a dojatě se posadil na židli v rohu.
"To je matky." Pronesl téměř bez dechu s posvátnou úctou.
Will ten hlas poznávala. Stýskalo se mu stejně, jako jí. A přece to bylo tak dávno... Z ničeho nic se postavil a sevřel Will silně ruku. Ten stisk bolel. Nebyl násilný, spíše naléhavý stejně jako jeho oči. Třpytily se ony, nebo slzy v nich? Naprázdno polkla. Zase si připadala jako malá holka. Ta bezmocná, která se opět nechá poučovat. Nevadilo jí to. Byla víc než ráda za svého otce. Za takového, jaký byl - ochranářský, pečlivý a občas tvrdý. Z přemýšlení jí vzbudilo teprve jeho odkašlání. Bez řečí ji pustil. Chvíli si prohlížel jeden druhého, nakonec mlčky beze slova rozloučení odešel z pokoje. Musel do práce. Will si připadal víc než provinile. Mohla za to, že jí nic neřekl? Co provedla? Byl to její pohled nebo věděl, co se děje? S povzdychem si upravila volnou nadýchanou sukni. Když procházela kolem svého věšáku, potlačovala nutkání si sebou vzít malou dýku. Neudělala to - nechtěla rozzlobit Rafaela. Proběhla malou skromnou kuchyní do malé úzké chodby a s největší pečlivostí si zavazovala boty. Nechtělo se jí tam. Nechtěla být s někým, koho neznala. S tichým povzdechem sáhla po klice. Do ruky jí vjela vlna nepříjemného chladu, když se dotkla toho kovu. Všechno teď začala vnímat citlivěji a nesnášela se za to. Zatnula zuby a rozrazila dveře tak prudce, že procházející lidi uskočili leknutím stranou. Nevšímala si jich. Poslední, co před jejich zraky v tu chvíli udělala, bylo to, že za sebou zamkla domovní dveře. Rukama si nadzvedla sukni, s tím se nebezpečně zhoupl její žaludek. Cestou minula pár obchodů s potravinami, bylinkami a parfémy. Směsice všech pachů vytvářela zvláštní kombinace vůní - některé byly příjemné, po jiných se zvedal žaludek. Čím víc se blížila k jeho sídlu, tím víc se začala courat. Jsem jako malé dítě na hanbě, pomyslela si a přidala na kroku v domnění, že tak nabere ztracenou odvahu. Žádný efekt to však nemělo. Už začínala chápat, proč upíři nemohou v žádném případě žít mezi lidmi. Ten strach - byl pořád cítit ve vzduchu. Chápala je a i trochu litovala. Tyto myšlenky jí však přivedly k úplně jiné úvaze. Jak vlastně upíři vznikli? Co se stalo? Zamyslela se tak pekelně, že minula Rafaelův dům a musela se vracet zpět. Zde se její myšlenky rozeběhly do těch nejtemnějších koutů mysli, jako stádo divokých laní utíkajících před svým lovcem. Párkrát se nadechla, hluboce vydechla a zaklepala na dveře. Po chvíli ticha se otevřely. V místnosti byla opravdová tma, ale ani to jí neodradilo. Vstoupila dovnitř; vzápětí se za ní dveře hlasitě zabouchly, jako když spadne klec. V krbu samovolně vzplál oheň a částečně osvítil místnost. Byla plná naleštěného nábytku s dubového dřeva, který ladil se zbytkem čalounění a závěsy na oknech. Parkety pod nohama naříkavě skřípaly, kdykoli se Will pohnula nebo přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Z levého rohu místnosti se nesl hlasitý zvuk klavíru, který násilně prořízl líbezné ticho v místnosti. Překvapením uskočila, až jí několik pramenů vlasů spadlo do obličeje. Nevěděla, co se od ní očekává. Nedůvěřivě se rozhlédla kolem. Celý Rafaelův domov se skládal z jedné jediné místnosti. Jistě, nepotřebuje kuchyň, aby si mohl uvařit ani postel, ve které by spal. Otřela si pot z čela a zamžourala do tmy. Udělala pár kroků vpřed, dokud hudba neustala. Ve tmě nebezpečně blízko ní zasvítil jeden pár rudě červených očí, které se na ní usmívaly.
"Přišla jsi," zašeptal ten líbezný hlas a červené oči se ve tmě opět ztratily.
"Přesně jak jsem slíbila," odpověděla do tmy.
"Lidé," ozval se hlas tentokrát od pohovky u krbu. "nejsou příliš důvěryhodní." nakrčil nos a zvedl se. Přistoupil ke krbu a zašmátral rukou kdesi nad ním. Ozvalo se tiché cvaknutí a malá dvířka ve zdi se otevřela. Z důmyslného krytu vytáhl dvě zlatem zdobené sklenice a dvě tmavozelené láhve od vína, pokud v nich víno vůbec bylo. Vlastnoručně odzátkoval obě dvě láhve, a aniž by kontroloval, jestli nalévá do sklenice, po celou dobu sledoval Will, když se na ní zazubil, odhalil tak své výstavní špičáky. Přejel jí neovladatelný mráz po zádech. Pravděpodobně to udělal schválně, protože se spokojeným výrazem zase zuby skryl za rty. Vtipálek, pomyslela si a přistoupila blíž. Rafael jí k ní natáhl obě dvě sklenice. V každé z nich byla tekutina z jiné láhve.
"Na, vezmi si." pobídl ji, v očích se mu zajiskřilo.
"Víno nepiju." odmítla skromně a slabě se pousmála.
"Kdo říkal, že je v nich víno." znovu odhalil své tesáky, tentokrát si k sobě jednu sklenici přivinul a druhou jí nadále neoblomně nabízel.
Nedůvěřivě si prohlédla tekutinu a po dlouhé úvaze skleničku uchopila za tenkou nožičku. Ještě notnou chvíli tam stáli, dokud si nepřiťukli. První začal pít Rafael, ve kterém obsah skleničky zmizel během pár vteřin. Jak nenasytní jsou, zasmála se v duchu a doufala, že jí právě nečetl myšlenky.
"Nenapiješ se? Chceš mne urazit?" pozvedl obočí, v očích se mu zajiskřilo, avšak jeho slova nevyzněla ani měkce ani výhružně.
Mlčky si přisunula sklenici k nosu. Odporný železnatý zápach působil jejímu čichu neuvěřitelná muka. Nenápadně si odfrkla, ale stejně si byla jistá, že to zaregistroval. Přiložila si hranu nádoby ke rtům a s umučeným výrazem si cucla. Krev se jí rozvalila po jazyku a pomalu putovala do hrdla a dále do žaludku. Nevěděla co je horší. Jestli ta chuť nebo to, že se z ní stává kanibal. Žaludek se jí z toho pomyšlení opět nebezpečně zahoupal. Rafael se nepatrně zašklebil a vytrhl dívce sklenici z ruky. Sám vzápětí vypil její obsah a položil obě sklenice na malý konferenční stolek, který byl umístěn mezi pohovkou a krbem.
"Nebojíš se nových věcí. To se cení," opět obnažil své tesáky. Pravděpodobně na ně byl náležitě pyšný.
"Bylo to odporné," nesnažila se předstírat nechuť a otřepala se. Pachuť železa v ústech jí pořád provokovala.
"To je ale bohužel to jediné, co máme. To bys měla brát jako fakt," zakoulel očima a usadil se na pohovku, na kterou poklepal rukou. "Posaď se, přece nebudeš pořád stát... Nebo snad ano?" pozvedl jeden koutek úst a na jeho mramorové hladké tváři se ustvořila malá vráska, která přímo volala o to, aby se vyhladila.
Will se posadila co nejdále od upíra a sledovala ho s jakousi přirozenou autoritou. Jediné, co se vzpouzelo, bylo srdce a zdravý rozum. "Proč jsem tady?" zeptala se z ničeho nic. Nechápala to. Mohl její tajemství klidně bez problému prozradit, nechat jí umřít. Namísto toho si s ní takhle pohrává. Je to snad součást jeho podivného plánu, kterému nerozumí?
Rafael se neobvykle usmál. Necenil zuby, jak od něj čekala. Poposunul se k ní blíž a nahrbil se lehce dopředu, jako by jí chtěl sdělit to nejtajnější tajemství. Tajemství, o kterém ona neví a měla by ho znát. "Thomas žije už dlouhou dobu sám. Vede to tu velice dobře a umí si vytvořit přirozenou autoritu. Ale něco mu chybělo. Smysl, pro který by žil. A pak našel tebe. Poznal jsem jeho nadšení už od začátku. A to, že jsi žena, tě staví do velmi složité situace," odmlčí se na chvíli a poté zase pokračuje. "Jestliže projdeš zkouškou, kterou ti uloží a přemění tě, stáváš se nejen dalším členem rodiny, ale také královnou nás všech. Je potřeba, aby sis tenhle fakt dobře zvážila. Vést kolem 120 upírů a to jen v Paříži je velice náročné. Možná Thomas doufal, že jako chlapec se mu staneš něčím, jako Betou, jeho pravou rukou, jeho strážcem, jeho vrahem," šeptne.
V tu chvíli Will zamrazí v zádech. Ona a vraždit? Jak by to jen dokázala. Vždyť i teď má doma problém zbavit se mravenců natož, aby zabila někoho sobě rovného. "Ale já už na vybranou nemám. Buď zemřít nebo se stát jednou z vás," namítne rychle. Ale co když má pravdu? Existuje i jiná možnost, jak se tomu procesu vyhnout?
"Nebo tě předhodíme vlkodlakům," pokrčí lhostejně rameny, jako by se nechumelilo. Vzápětí hned na to se začne sladce smát. Za to mohl asi ten výraz v její tváři. "Ne, to snad nehrozí, ale každopádně se připrav i na jejich přítomnost, určitě se s nimi setkáš jako člověk," pokračuje dál a se tváří jako zosobněná moudrost Šalamounova. Will pobaveně sledovala, jak se utápí ve své samolibosti. Připadal jí trochu jako snílek. "Každým dnem tě čeká obřad, kde se sejdou všichni upíři na Thomasovo přání. Seznámí tě s nimi, aby náhodou nedošlo k... nehodě," pronese nepřímo, ale Will už bylo jasné, že tou nehodou myslel to, aby si z ní někdo neudělal večeři.
"No...to bude..."-
Z ničeho nic se ozvalo silné klepání na dveře. Tázavě pohlédla na Rafaela. Pokud ví, tak se nezmiňoval o žádné další návštěvě. A také jí o tom přesvědčil pro změnu jeho nechápavý výraz. Pomalu odložil skleničku a elegantně přešel k oknu. Odhrnul závěs na něm. Venku už byla tma. Will sebou nepříčetně škubla. Čas s upíry jí utíká tak rychle... Nikdy nezažila nic podobného. Nemohla zde přeci strávit celý den, to je vyloučeno. Rafaelův obličej zbledl snad ještě o dva odstíny. Znovu se ozvalo klepání. Tentokrát bylo hrubší. Rafael došel ke dveřím prkenným krokem a sáhl po mosazné klice. Rozhodně otevřel dveře, i když bylo zcela zřejmé, že se mu do toho příliš nechce. Zůstal kamenně stát ve dveřích, takže Will neměla možnost zahlédnout nečekanou návštěvu.
"Rafaeli, potřebuji si s tebou promluvit," ozval se známý hlas od dveří.
Dívka ztuhla a zalapala po dechu. Ten, kdo totiž stál na prahu byl Thomas Clain osobně.


autor: Nakira

angels

25. června 2010 v 17:36 | Irma Corwin |  Obrázky
andělů je málo, jestli vůbec nějací jsou a proto sem dám pár obrázků andělů, aby vám alespoň ty připomínali, že je tu někdo, kdo se o vás bojí, chrání vás a má vás rád . . . 




angelbello.gif dark angel image by jeannifer_86


Slzy

23. června 2010 v 20:38 | Irma Corwin |  Obrázky
Poslední dobou mám často nutkání plakat . . . . tak tady je pár obrázků slz  . . . ! Nedává to smysl? No, nemá to dávat smysl, tak ho tam ani nehledejte . . . 















citátky

22. června 2010 v 20:46 | Irma Corwin |  Citáty a moudra
Tak jsem bloudila po netu (jako obvykle :-D) a našla jsem pár moc hezkých citáků, o které bych se s vámi ráda podělila . . . . . 


Člověk si nikdy nemá ubližovat sám, protože vždycky se najde někdo, kdo to udělá za nás…


Cítíš-li se skvěle, buď bez obav, to přejde…:-D


Neříkám,že nechci umřít.Jen nechci být u toho až se to stane.


Mluvit a nemyslet, je jako střílet a nemířit.


Neper se, život ti dá do držky sám…


Ne každý kdo bloudí je ztracen.


Žádná bolest se snáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí...



Kdo nežije pro někoho,ani sám pro sebe nežije.

turisťák

21. června 2010 v 17:22 | Irma Corwin |  Kam s tím?
Zdravím vás lidičky . . . jen jsem vám chtěla říct, že tu ode dneška do pátku nebudu, protože jsem na turisťáku . . . . ale nebojte se, jsou tu přednastavené články, takže se nemusíte bát, že by se tu nic nedělo . . . .
Irma :-)

Stan - Dido feat Eminem

20. června 2010 v 10:13 | Irma Corwin |  Videa
Krásná písnička . . . 



ticho

19. června 2010 v 11:28 | Irma Corwin |  Básničky
no, tak takhle nějak se u mě projevuje špatná nálada . . . 

Ticho

Mluviti stříbro a mlčeti zlato,
Lepší je mlčet, než doplatit na to.
Ticho bolí a možná je kat,
Ale občas ti dovolí se tichounce smát.
Možná ti dovolí i slyšet nějaké hlasy,
Které ti připomenou šťastnější časy.
A dokonce, možná ti dovolí i něco říct,
Abys mohl dopovědět, že " neděje se nic"

Sexy Vampire Halloween Makeup Tutorial

17. června 2010 v 10:57 | Irma Corwin
Velice zajímavé videjko . . . . . upíří make-up-


How to Create Your Own Twilight New Moon "Jane" Make-up Tutorial

15. června 2010 v 11:16 | Irma Corwin |  +Nový měsíc+
V tomto videu uvidíte, jak můžete udělat make Jane . . . . 


2.kapitola- Saint Jimmi and Bloody Mary

14. června 2010 v 16:37 | Irma Corwin |  What if . . .
Je tu druhá kapitolka mojí nové povídky . . . . . takže komentujte a užijte si to . . . . 


Probudil mě žár, který mi prostupoval tělem. Bylo to, jako kdyby někdo roztopil pec a zavřel mě do ní.

Otevřela jsem oči a prudce jsem se posadila. Oddychla jsem si, protože to byl jen sen. Když jsem se tak rozhlížela po pokoji došlo mi, že něco není v pořádku. Všude měla být tma, ale já jsem viděla dobře. Proto jsem si také všimla, že dveře na balkón jsou otevřené a že na balkóně stojí postava v černém plášti. Tipovala jsem, že je to muž, ale postava ke mně byla otočena zády, takže jsem nic moc neviděla.

Vstala jsem z postele a oblékla si župan, i když mi bylo stále teplo. Vyšla jsem na balkón a čekala, kdy se dostaví nával adrenalinu nebo strach, ale nic z toho se nestalo. Byla jsem ledově klidná až mi z toho běhal mráz po zádech.

"Krásná noc"pronesla postava a já se přesvědčila o tom, že je to skutečně muž. Ale nepodíval se na mě, jak bych čekala. Jen stál, opíral se o zábradlí a díval se kamsi do dálky.

"Kdo jste?"zeptala jsem se. Pořád jsem stála u dveří, nechtěla jsem jít dál.

"Někdo, kdo ti nabízí pomoc."

Nechápala jsem, jak to myslí. S čím mi chce pomoct? Já pomoc nepotřebuju.

"Nepotřebuju pomoc."řekla jsem mu rázně.

Konečně se na mě otočil a já si všimla jeho očí, vypadaly jako by v nich měl tekuté stříbro. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Byla jsem si jistá tím, že mě budou fascinovat, ale když promluvila neměla jsem problém s tím vnímat o čem mluví.

"Opravdu?"zeptal se se samolibým úsměvem. "Tvé oči ale říkají něco jiného."

Vešla jsem zpět do svého pokoje a zastavila se u zrcadla. Málem jsem se nepoznala. Měla jsem oči jako ten muž a vlasy jsem měla černé. Přitom normálně mám hnědé oči. A ještě něco se změnilo, moje rty. Byly plné a překrásně rudé.

"Co se to sakra děje?"zašeptala jsem a sáhla si na rty, abych se přesvědčila, že to není jen sen jako s tím ohněm.

"Stáváš se stvořením noci."prohlásil klidně muž, který se náhle objevil vedle mě. Viděla jsem nás oba v zrcadle a napadlo mě, jak krásně a zároveň nebezpečně vypadáme.

"To je hloupost."odfrkal jsem si a odešla od zrcadla. Posadila jsem se na postel a v ten moment u mě seděl i onen muž.

"Nechápu proč si to myslíš. Copak ses teď neviděla v zrcadle? A už jsi zapomněla, jak jsi svému příteli prokousla krk a pila jeho krev?"znovu se samolibě usmál.

Dávalo to smysl, mohl mít pravdu. Ale na druhou stranu přeci upíři ani nic takového neexistuje.

Povzdechla jsem si a zavřela oči. Pleskal jsem sebou o postel a přála si probudit se. Potom jsem ale ucítila čísi ruce, které mě hladily po tváři.

"Měla by ses pořádně vyspat."zašeptal mi do ucha neznámý. "zítra večer tě opět navštívím."

"Jak se vlastně jmenuješ?"nedalo mi to, musela jsem se zeptat.

"Na tom nezáleží, říkej mi jak chceš."řekl s pokrčenými rameny.

"Hm….Co třeba Saint Jimmi?"navrhla jsem.

"Ok."usmál se. "A já ti budu říkat Bloody Mary."

"To je hloupý jméno:"protestoval jsem.

"Pořád lepší než svatý Jimmi. Já rozhodně nejsem svatý."tajemně se usmál.

"Ale já ti nedal jméno jako drink. Co kdybych ti začala říkat SEX ON THE BEACH?"ptal jsem se podrážděně.

"Já jsem prostě Jimmi a ty Mary."řekl a vstal z postele. "Takže dobrou noc Mary, krásně se vyspi a zítra se určitě uvidíme."

"Dobrou noc Jimmi."popřála jsem mu než odešel.

Jakmile jsem osaměla svlékla jsem si župan a přehodila ho před židli. Neměla jsem chuť jít spát, proto jsem se rozhodla, že půjdu do sprchy.

Voda hladilo mé nahé tělo a přinášela mi falešný pocit bezpečí. Měla jsem strach z toho, co se může stát. Co když jsem opravdu stvoření noci? Co když budu zabíjet lidi? Co když budu chtít zabít své přátele? A co když se mi to všechno jen zdá? Mám tolik otázek a žádné odpovědi.

Vypnula jsem vodu a zabalila se do ručníku.Vrátila jsem se zpět do pokoje a převlékla se do pyžama. Lehla jsem si do postele a všimla si papíru, který ležel na nočním stolku. Rozevřela jsem ho a četla.

"Zapomněl jsem si říct, že budeš citlivá na světlo, tak si raději vezmi brýle. Jimmi."

Jen jsem nad tím zakroutila hlavou. Ale byla jsem ráda, že se o mě někdo zajímá, že v tom nejsem sama, že si o tom mám s kým promluvit a s kým se poradit.

Uvelebila jsem se v posteli a zavřela oči. Ale nemohla jsem přestat přemýšlet. Hlavou se mi neustále honily okamžiky dnešní noci, rozhovory, pachy, zvuky a chuť krve. To je věc, kterou nikdy nezapomenu. Nikdy!

Dospěla jsem k názoru, že se mi to všechno asi nezdálo, tudíž jsem asi upírka. Není jednoduché se s tím vyrovnat, vždyť ani nevím, co mě čeká. Zítra se na to Jimmiho zeptám, ale teď už jsem vážně nějak utahaná, takže jdu spát, řekla jsem si a během chvilky usnula.

Green day- working class hero

13. června 2010 v 10:45 | Irma Corwin


Jsem teď nějak moc na ty smutný písničky, který v sobě mají nějaký poselství . . . .

Poznámka pro upirikaty

11. června 2010 v 14:45 | Irma Corwin
Už asi potřetí to sem píšu . . . . já nejsem autorem povídky Já a smrt. Je jím Nakira (www.pobertici.blog.cz)  . . . . takže se s těmito dotazy můžeš obrátit na ni . . . . . 
Děkuji . . . . 

Jackson

11. června 2010 v 10:38 | Irma Corwin |  Fotky
Prostě jsem tak brouzdala po netu a objevila pár hezkých fotek, tak jsem se rozhodla, že vám jich sem pár dám . . . 


tak tahle se ksvělá . . . 


už se těším . . . na zatmění . . . . . :-D


s640x4802js640x4802j
no na tomhle obrázku sice není Jay, ale tohle jsem sem prostě musela dát . . . :-D

loading

loading

pink- dear mr president

8. června 2010 v 10:42 | Irma Corwin |  Videa
Nádherná písnička . . . . . dola jsem vám ještě dala překlad a text ;-)




Dear Mr. President,
Come take a walk with me.
Let´s pretend we´re just two people and
You´re not better than me.
I´d like to ask you some questions if we can speak honestly.

What do you feel when you see all the homeless on the street?
Who do you pray for at night before you go to sleep?
What do you feel when you look in the mirror?
Are you proud?

How do you sleep while the rest of us cry?
How do you dream when a mother has no chance to say goodbye?
How do you walk with your head held high?
Can you even look me in the eye
And tell me why?

Dear Mr. President,
Were you a lonely boy?
Are you a lonely boy?
Are you a lonely boy?
How can you say
No child is left behind?
We´re not dumb and we´re not blind.
They´re all sitting in your cells
While you pave the road to hell.

What kind of father would take his own daughter´s rights away?
And what kind of father might hate his own daughter if she were gay?
I can only imagine what the first lady has to say
You´ve come a long way from whiskey and cocaine.

How do you sleep while the rest of us cry?
How do you dream when a mother has no chance to say goodbye?
How do you walk with your head held high?
Can you even look me in the eye?

Let me tell you ´bout hard work
Minimum wage with a baby on the way
Let me tell you ´bout hard work
Rebuilding your house after the bombs took them away
Let me tell you ´bout hard work
Building a bed out of a cardboard box
Let me tell you ´bout hard work
Hard work
Hard work
You don´t know nothing ´bout hard work
Hard work
Hard work
Oh

How do you sleep at night?
How do you walk with your head held high?
Dear Mr. President,
You´d never take a walk with me.
Would you?




Milý pane prezidente
Pojďte se semnou trošku projít
Předstírejme,že jsme jen dva obyčejní lidé
A že nejste o nic lepší než já
Ráda bych vám položila pár otázek
Jestli můžeme mluvit úplně otevřeně

Co cítíte,když vidíte
Všechny ty bezdomovce na ulici?
Ke komu se večer modlíte
Než jdete spát?
Co cítíte,když se podíváte do zrcadla?
Jste na sebe hrdý?

REFRÉN:
Jak se vám spí
Když my ostatní pláčeme?
O čem sníte,když se matka
Nemůže rozloučit se svým dítětem?
Jak dokážete chodit se vztyčenou hlavou?
Můžete se mi ještě vůbec podívat do očí?
A vysvětlit mi,proč?

Milý pane prezidente
Byl jste osamělý chlapec?
Jste pořád ještě osamělý chlapec? (2x)
Jak můžete říct
Že žádné dítě není samo?
Nejsme hloupí a nejsme slepí
Oni totiž ještě sedí ve vašich celách
Zatímco vy si dláždíte cestu do pekla
Který otec
By upřel práva vlastní dceři?
A který otec by nenáviděl
Svou vlastní dceru,za to že je lesbička?
Můžu si jen představit
Co by k tomu řekla první dáma
Ušel jste dlouhou cestu
Od whisky a kokainu

REFRÉN

Nechcte mě vyprávět o tvrdé práci
Minimálních mzdách
S dítětem na cestě
Nechte mě vyprávět o tvrdé práci
Když znovu stavíte svůj dům
Poté,co ho bomby srovnaly se zemí
Nechte mě vyprávět o tvrdé práci
Když si vyrábíte postel
Z papírových kartónů
Nechte mě vyprávět o tvrdé práci
Vy nevíte nic o tvrdé práci (2x)
Jak se vám v noci spí?
Jak dokážete chodit se vztyčenou hlavou?
Milý pane prezidente
Vysi asi nikdy
Nevyjdete
Se mnou na procházku
Že ne?
zdroj: www.karaoketexty.cz 

Myšlenky- 7.6.2010

7. června 2010 v 18:05 | Irma Corwin |  Myšlenky a pocity
drazí návštěvníci mého blogu . . . omlouvám se, že blog teď není nijak moc aktivní, ale prostě na to není čas. 
Ale já jsem se konečně rozhodla přepsat pro vás tu povídku, kterou vám už tak dlouho slibuju, tak doufám, že to budete aspoň pořádně komentovat . . . . 
Tak jak se těšíte na prázdniny?? Já upřímně ani moc ne, protože pak se vrátim do školy a najednou jsem maturant . . . . brr



do you need some blood?

7. června 2010 v 18:02 | Irma Corwin |  Krev
Já mám už snad nějakej absťák . . . no prostě už tu dlouho nebyli kravavý obrázky, takžeje na čase to změnit . . . :-D

nice

blood-7.jpg bloody playtime image by gothic_oriental
červenobílý, to se nám líbí :-D



come closer . . . 



čistá práce . . . 



dopis . . . 





1.kapitola- bloody kiss

7. června 2010 v 17:44 | Irma Corwin
Tak tady máte první kapitolku, kterou jsem vám slíbila  . . . . dřív jsem ji sem dát nemohla, protože jsem potřebovala udělat ikonku, což bylo dosti složité vzhledem k názvu . . . . 
No tak si to užijte a komentáře mooooooc potěší :-)




Vzduch byl neuvěřitelně těžký a horký. Nesl se v něm kouř z cigaret a pot těl, která se na sebe mačkala na tanečním parketu. Zalapala jsem po dechu, měla jsem pocit, že tu už není vůbec žádný kyslík. Už jsem to nemohla vydržet, proto jsem vyběhla ven a nechala za sebou tuhle párty.

Hlasitá hudba mi už skoro rvala uši, ve spáncích mi bušila nepřirozeně horká krev a viděla jsem zamlženě. Cestou ven jsem vrazila do skupinky nějakých lidí, kteří se mi pletli. Nepovažovala jsem za nutné se jim omlouvat, oni by se mi taky neomluvili.

Konečně, kyslík! Zhluboka jsem se nadechla, když jsem otevřela dveře ven. Ovál mě chladný vítr a na tvář mi dopadlo pár sněhových vloček.

Stála jsem tam a opírala se o zeď vedle dveří a hluboce vdechovala chladný noční vzduch.

Nechápu to, už se to zase stalo. Tancovala jsem, hrála muzika, něco jsem popila, bylo mi skvěle a pak se najednou všechno zintenzivnělo, zvuky, pachy, žízeň.

Dveře se otevřely a ven vyběhl můj kamarád, jeden z mnoha, se kterými jsem tu dnes byla.

"Jsi v pohodě?"zeptal se ustaraně a položil mi ruku na rameno, byla příjemně horká.

Zase jsem měla ten zvláštní pocit jako před tím. Slyšela jsem jeho zrychlený dech, který se zpomaloval, vnímala jsem jeho tlukoucí srdce a znělo mi to jako rajská hudba.

"Markét?"vyrušil mě z přemýšlení.

Neodpověděla jsem mu. Místo toho jsem kolem něj obmotala paže a tvář mu vtiskla ke krku.

"Co se děje?"ptal se mě starostlivě a hladil mě po vlasech.

"Honzo . . . .mě nějak není dobře."odpověděla jsem mu. Velice dobře jsem si všimla toho, jak mu na krku naskočila husí kůže, když ho ovál můj horký dech.

"Mám tě odvést domů?"nabídl mi a já se musela usmát, protože přesně tohle jsem chtěla. Nevěděla jsem proč přesně to dělám, ale chovala jsem se jako vypočítavá mrcha.

"Ano, prosím."

"Dobře, tak tady počkej. Jenom nám vezmu kabáty a budu zpátky."přikývla jsem a znovu se opřela o zeď. Na tváři jsem měla samolibý úsměv, který mě děsil. Věděla jsem, co dělám a věděla jsem, že je to špatné, ale nešlo s tím nic dělat.

Za chvíli se Honza vrátil a dal mi můj kabát. Oblékla jsem si ho a vyrazili jsme. Domů jsem to měla sotva kilometr, takže to nebylo moc daleko.

Cestou jsme nemluvili. Honza se věnoval cestě a já se snažila nemyslet a vypadat, že jsem v pohodě.

Když jsem došli domů Honza konečně promluvil.

"Tak a jsme tady."

"Nechceš jít dál?"zeptala jsem se ho. Naši nebyli doma a já tu nechtěla být sama.

"Myslím, že vašim by to mohlo vadit."usmál se a mrkl na mě.

"Nejsou doma."konstatovala jsem a otevřela dveře. Honza se chvilinku rozmýšlel, potom ale vešel dovnitř. Vítězoslavně jsem se usmála, tohle bude zajímavá noc.

"Dáš si čaj nebo kafe?"nabídla jsem mu , když jsme si sundávali kabáty.

"Čaj prosím."usmál se na mě.

Šla jsem tedy udělat čaj a Honzu jsem zatím posadil na sedačku v obýváku. Seděl dost nesměle a očima těkal po místnosti, bylo to hrozně roztomilé. Začínal jsem na něj mít chuť.

Udělala jsem dva čaje a odnesla je do obýváku.

"Dík."poděkoval mi Honza.

"Není zač."usmála jsem se a posadila se vedle něho. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a ruce mu obmotala kolem hrudníku.

"Markét, opravdu jsi v pohodě?"zeptal se znovu a podíval se na mě a já se podívala na něj. Konečně nastal ten moment, na který jsem čekala. Přitiskla jsem svoje rty na ty jeho a vnímala jen horko jeho krve a dech, který se mu zrychloval.

Odtrhla jsem od něj rty a podívala se na něj. Věnoval mi nechápavý pohled. Znovu jsem se k němu naklonila a čekala, jestli mě políbí. Chvilinku váhal, ale nakonec přeci jen spojil naše rty. Přitáhla jsem si ho k sobě blíž, nebránil se. Jazykem mi pronikl do pusy. Zaryla jsem mu nehty do kůže na krku a roztouženě vzdychla. Honza se usmál a ještě víc se ke mně natiskl. Bylo to velmi příjemné.

Rozepnula jsem mu mikinu a začala mu jí svlékat. Rty jsem přesunula na jeho krk a líbala ho na pulzující krční tepně, která mě hrozivě lákala. Už jsem to nemohla vydržet, zakousla jsem se mu do krku. Bolestně zasténal. Z ranek na krku začala téct horká krev a já ji hladově polykala.

"Markét, přestaň."okřikl mě Honza. Nechtěla jsem přestat, ale věděla jsem, že mu tím ubližuju. Nakonec jsem tedy odtrhla rty od jeho krku. Položil si na ranky ruku a bolestně sykl.

"Co to mělo být?"vyjel na mě a nechápavě se po mě podíval.

"Já . . . já se omlouvám, nešlo to jinak."brblala jsem a snažila se to nějak vysvětlit.

Honza sundal ruku z ranek a já viděla na jeho krku zaschlou krev. Začínaly se mi sbíhat sliny, ale udržela jsem se. Ale Honza si toho nejspíš všiml, protože řekl.

"Už bych měl asi jít"a potom vstal.

Jenom jsem přikývla a šla za ním. Oblékl se, řekl "měj se" a odešel.

Vrátila jsem se zpátky do obýváku, sedla si na sedačku a snažila se pochopit, co se to se mnou dělo. Bylo to jakoby někdo ovládal mé tělo a já se jen dívala, ale nakonec se mi povedlo dostat své tělo zpět pod kontrolu. To ale nevysvětluje, co to mělo znamenat.

Co když . . . . Ne, napadla mě totální hloupost, řekla jsem si a šla jsem spát.



P.S: omlouvám se za chyby :-D