Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Srpen 2010

Imaginární- 3.kapitola

27. srpna 2010 v 12:12 | Irma Corwin |  Imaginární
Poznámka: Od téhle kapitoly se nám mění styl vypravování. Zkrátka odteď vypráví příběh Frai.

    Znáte ten pocit, když se naložíte do horké vany? Ulevující, že? A víte, co je ještě lepší pocit, když víte, že jen pár centimetrů od vás leží vaše stříbrná kamarádka. Stačí jen natáhnout ruku a je jen vaše a splní vám to nejtajnější přání. Zkrátka blaho.
   Já vím, že kdyby to Ben věděl, tak by se zlobil a hodně, ale já tomu prostě nemohla odolat, nešlo to. A vlastně jsem ani nechtěla. Byla jsem zoufalá z toho, že mě i Ben do něčeho nutí a znechucená tím, jak špatná vlastně jsem. Všechno je moje vina. Slova, která jsem měla neustále v hlavě a která zmizela jen tehdy, když jsem se řezala. Když jsem viděla krev a cítila bolest a tekly mi slzy a všechno bylo tak intenzivní. Ne, tohohle se nevzdám. Ani kvůli Benovi. Já vím, že by si to zasloužil, ale ne, nejde to. Je to součást mě, kůs mého srdce, mojí duše, mojí mysli. Jen když se řežu, můžu myslet, můžu dýchat a chvíli potom můžu i žít. Snad.
   Vzala jsem žiletku a řízla se. Promiň Bene, je to moje vina. Další řez. Omlouvám se Kimi, jsem špatná kamarádka, je to ve mně, je to moje vina. Třetí řez. Jsem špatná.
   "Už ti to stačí?"zeptal se náhle Ben opírající se o dveře.
   "Bene."řekla jsem překvapeně. "Co tu děláš?"nechápala jsem.
   "Měl jsem pocit, že se něco děje a taky jsem si vzpomněl, že si jednu tu žiletku nechala na trávníku a, když jsem tam šel, nebyla tam. Došlo mi, že ji máš u sebe a zase si chceš ublížit."na chvíli se odmlčel a zadíval se do země. "Zklamala jsi mě."
   "Bene."začala jsem, ale on mě přerušil.
   "Já o tvoje výmluvy nestojím Frai. Myslel jsem si, že jsi lepší a strašně mě mrzí, že jsem se v tobě spletl."zvedl oči od podlahy.
   "Co po mě sakra chceš Bene? Myslíš si, že se tady najednou ukážeš, budeš mi říkat, co mám dělat a já se změním jen proto, že to někdo, kdo vlastně ani neexistuje, chce?"teprve, když jsem to dořekla, došlo mi, co jsem to právě udělala.
   Benovi stekla slza. Nikdy předtím jsem ho neviděla plakat a bylo to to nejhorší, co jsem kdy zažila. Setřel si slzu a zmizel. Teď jsem se cítila ještě hůř.
   Krev, která vytékala z ran na mé ruce, začínala barvit vodu ve vaně a já se cítila hůř, než kdy jindy.
   Vylezla jsem z vany a vypustila vodu. Obmotala jsem se ručníkem a zadívala se do zrcadla. Kdo je ta holka přede mnou? To jsem nemohla být já, to nejsem já. Ale věděla jsem, že jsem to já, zničená, rozervaná zevnitř i zvenku.
   Z očí mi tekly slzy. Dívala jsem se na ten tak známý a přesto tak strašně cizí obličej, který plakal a, necítila jsem nic. Nic, jen prázdnotu, která mi zaplnila nejprve hlavu, potom srdce a nakonec i duši. Ale mě to vlastně ani nevadilo, bylo to lepší, než cítit bolest, strach a výčitky.
   "Frai."ozval se zpoza dveří mámin hlas. "mohla bys laskavě uvolnit koupelnu?"
   "Hmm … Už du."odpověděla jsem otráveně a otřela si slzy. Převlékla jsem se do pyžama a odešla jsem z koupelny. Za dveřmi už netrpělivě přešlapovala matka.
   "To je dost."řekla, když jsem otevřela dveře a zamkla se v koupelně. Jen jsem protočila oči a šla do svého pokoje. Tam jsem si lehla na postel a chvíli jsem jen tak zírala na strop, když jsem si ale uvědomila, co dělám, vzala jsem si knížku a začala jsem číst. Potřebovala jsem nějak zabavit svoji prázdnou hlavu, když už jí teď netížily ani netěšily žádné myšlenky.
   Nevím, jak dlouho jsem četla, ale když jsem knížku odložila a podívala se z okna, zjistila jsem, že na ulici už nesvítí lampy, takže muselo být něco po půlnoci. Vstala jsem a odnesla knížku na stůl. Potom jsem se vrátila zpátky do postele a uvelebila se v ní. Zhasla jsem lampičku, která doteď svítila. A jak jsem tak ležela připravená ke spánku, uvědomila jsem si, že mi něco chybí. Chyběl mi ten tmavooký kluk, který vždycky ležel vedle mě na posteli a četl mi příběhy, aby se mi lépe spalo. A když jsem se cítila sama, tak mě objal. Když jsem byla smutná, tak mě rozesmál … A najednou tu nebyl. S ním, jakoby se ztratilo víc, než jen představa kluka ležícího se mnou na posteli. S tím se ztratil kus mého srdce, mojí mysli, mojí duše.
   Ale na tom všem už nezáleží, protože je pryč, neexistuje. Vlastně nikdy ani neexistoval. Prostě tu už není a já se s tím musím smířit.
   A s těmito myšlenkami jsem usnula.
  

Green day . . .a jejich den

26. srpna 2010 v 3:03 | Irma Corwin |  Kam s tím?
Dneska je 26.srpna, což je den nejúžasnější skupiny na světě, Green day . . . . 
a tady je deset pravidel, která platícíh pro tento den . . . . :-D :-D

1) Mít na sobě aspoň jeden kus oblečení zelený.

2) Všem říkat že je den Green Day.

3) Pustit si minimálně jednu písničku od Green Day.

4) Pustit někomu minimálně jednu písničku od Green Day

5) Používat jen pozdrav Green Day v srdci.

6) Do rozhovoru nezávisle na tématu pořád mluvit o skupině Green Day a o jejich dnu.

7) Mít dobrou nejlépe zelenou náladu.

8) Říkat všem že zelená barva je nejlepší.

9) Říkat všem že Green Day je nejlepší kapela.

10) A nakonec když dodržíte všechny pravidla z hrdostí pak můžete tvrdit že Green Day znáte osobně.

Tak Green day v srdci :-)

další řetěz

25. srpna 2010 v 18:25 | Irma Corwin |  Irma Corwin
nějak mě to začalo bavit :-D ... 

1. KOLIK JE HODIN?
18:16
2. JAK ZNÍ TVÉ JMÉNO PODLE RODNÉHO LISTU?
Patricie
3. PŘEZDÍVKY?
Irma Corwin
5. KTERÝ DEN DOSTANEŠ SVŮJ DALŠÍ NAROZENINOVÝ DORT?
20.února
6. MÁŠ NĚJAKÉ OBLÍBENÉ ZVÍŘE?
ne
7. JAKOU MÁŠ BARVU OČÍ?
zeleno-modro-šedá
8. A VLASŮ?
přírodní- hnědá,  teď takový červená
9. MÁŠ PIERCING?
v bradě a jazyku
10. A TATTOO?
zatím nee
11.A CHCEŠ PIERCING NEBO TATTOO?
ráda bych tetování, ale uvidíme ...
12. NEJOBLÍBENĚJŠÍ ZEMĚ?
nemám
13. JAKOU BARVU MAJÍ TVOJE PONOŽKY?
co je to za divnou otázku?
14. KAM BYS RÁD(A) CESTOVAL(A)?
Nový Zéland, Californie
15. TVŮJ NEJOBLÍBENĚJŠÍ FILM ?
těch je víc
16. JSI MOMENTÁLNĚ ZAMILOVAN(Á)?
ano
17. TVÉ NEJOBLÍBENĚJŠÍ JÍDLO?
těstovinový nebo zeleninový salát
18. MÁŠ SVŮJ OBLÍBENÝ DEN V TÝDNU?
sobota
19. NEJOBLÍBENĚJŠÍ SERIÁL?
těch je hodně
20. JAKOU POUŽÍVÁŠ ZUBNÍ PASTU?
odol
21. MÁŠ SVOJI NEJOBLÍBENĚJŠÍ RESTAURACI?
ne
22. TVOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ KVĚTINA?
ruže nebo lilie
23. NEJOBLÍBENĚJŠÍ SPORTY?
hokej
24. TVŮJ NEJOBLÍBENĚJŠÍ FAST-FOOD REUSTAURANT?
nemám
25. CO NEJRADĚJI PIJEŠ?
perlivou vodu
26. JAKOU BARVU MÁ TVŮJ POKOJ?
bílou
27. KDE VIDÍŠ SEBE ZA 10 LET?
to je hrozně těžké odhadnout ... dřív jsem měla plány do budoucna, ale teď už jim moc nevěřím ... takže nevím
28. OD KOHO JE POSLEDNÍ MAIL, KTERÝ TI PŘIŠEL?
blog.cz
29.BYL JSI NĚKDY POTRESTÁN ZA ZLOČIN?
ne
30. KDY CHODÍŠ SPÁT?
když se mi chce
31. KTERÝ PŘEDMĚT NESNÁŠÍŠ VE ŠKOLE?
občanská nauka
32.KTERÝ FILM JSI VIDĚL NAPOSLED?
Twilight sága: zatmění
33.JAKÉ TALÍŘE MÁTE V KUCHYNI?
bílé a tmavě hnědé
34.KTEROU KNIHU PRÁVE ČTEŠ?
zbabělci a bylo nás pět a thrillery :-D
35. CO JE NA TVÉ PODLOŽCE POD MYŠÍ?
město Chrudim
36. CO TĚ NAPADNE JAKO PRVNÍ, KDYŽ SE RÁNO VZBUDÍŠ?
co všechno musím ten den udělat
37. OBLÍBENÁ BARVA?
černá
38. KOLIKRÁT NECHÁŠ ZVONIT TELEFON, NEŽ HO ZVEDNEŠ?
asi 3x
39. JMÉNA TVÝCH DĚTÍ?
Evelyn, Nathaniel, Daniel, Michael
40. MÁŠ RÁD(A) RYCHLOU JÍZDU?
já jsem spíš pro bezpečnou jízdu
41. SPÍŠ S NĚJAKOU PLYŠOVOU HRAČKOU?
jop, v posteli mám velkýho plyšovýho medvěda :-D
42. KDYBYS MOHL(A) POTKAT NĚJAKOU OSOBU, ŽIVOU I MRTVOU, KTERÁ BY TO BYLA?
Billie Joe Armstrong
43. KDYBY SIS MOHL(A) VYBRAT JAKÉKOLI ZAMĚSTNÁNÍ, KTERÉ?
záchranář, spilovatelka nebo psycholog 
44. BYL(A) JSI NĚKDY OPRAVDU ZAMILOVAN(Á )? KOLIKRÁT?
ano, dvakrát
45. CO SE SKRÝVÁ POD TVOU POSTELÍ?
pěknej nepořádek
46. OBLÍBENÝ SPORT KE SLEDOVÁNÍ?
hokeeeeej :-D
47. ČEHO SE NEJVÍC BOJÍŠ?
strachu
48. KDO TI NEJPRAVDIVĚJI ODPOVÍ?
49. KEČUP NEBO HOŘČICE?
obojí
50. NEJKRÁSNĚJŠÍ MÍSTO, KTERÉ JSI NAVŠTÍVIL(A)?
moje postel po turistickém kurzu :-D
51. VANILKA NEBO ČOKOLÁDA?
čokoláda
52. HOROR NEBO KOMEDIE?
hororová komedie
53. MOŘE NEBO HORY?
obojí
54. TEPLO NEBO ZIMA?
něco mezi
55. KOLIK JE TEĎ HODIN?
18:24

řetězovka

24. srpna 2010 v 18:11 | Irma Corwin |  Irma Corwin
Sedm věcí které máš v tašce / kabelce / kapse: mobil, sluchátka, peněženka, kapesníčky, zrcátko, lesk na rty, knížka
Šest věcí, kterýma se uklidňuješ: sebepoškozování, poslech hudby, rozbití čehokoli, co mi přijde pod ruku, procházka, sledování filmu, povídání s kamarády
Pět oblíbených druhů ovoce: jablka, jahody, mandarinky, nektarinky, ananas 
Čtyři človíčci, kterým to předáváš: já, já já ... a počkat ... já :-D
Tři věci, které máš teď na sobě: tričko, traťasy, podprsenka
O čem teď přemýšlíš??? O ničem
Kde je tvůj mobil??? odpočívá na stole
Kde obvykle spíš??? v posteli
Jakou poslední věc jsi jedl(a)??? nektarinka
Jakého máš mobilního operátora??? o2

Jaký byl poslední film, který jsi viděl(a)??? Twilight sága: Ztmění
O TOBĚ:
1. Kdy sis naposledy holil(a) nohy??? asi před třema hodinama :-D
2. Cos dělal(a) dneka ráno v osm hodin??? hladila jsem psa
3. Znáš slova své oblíbené písničky??? no, já mám těch písniček víc ... ale více méně ano
4. Kolik odlišných nápojů jsi dneska pil(a)??? 2
5. Kterou jednu věc bys na sobě chtěl(a) změnit??? asi barvu očí :-D 
7. Kdy naposled jsi byl(a) zraněná??? včara ... teda, jestli se škrábnutí počítá jako zranění ...
8. Co máš v plánu dělat v pátek večer??? no to ještě nevím ...
9. Je něco co tě hodně naštve??? spoooooooouuuuuusta věcí :-D
10. Kterou zmrzlinu máš nejraději??? čokoládová 
-----------------------------------------------
1. Znáš někoho, kdo je ve vězení??? ne, ale někoho, kdo tam byl znám
2. Kdy jsi naposledl jedl(a) zmrzlinu??? 12.srpna
3. Už jsi někdy byl(a) na na večírku nahý/nahá??? ne 
4. Jméno člověka, který ti teď chybí: Míša
5. Máš jméno podle prarodičů??? Ne
6. Kdo tě miluje??? Já :-D
7. Už sis někdy něco zlomil(a)??? ruku, nohu, srdce ...

8. Byl(a) bys raději klukem nebo holkou??? to nevím. Myslím, že by bylo zajímavé vyzkoušet si obojí ...
9. Kdo z tvého okolí je nejvíce zkažený??? asi já :-D

10. Vyhrát deset milionů nebo pravou lásku??? peníze, protože si nejsem jistá, jestli na pravdou lásku věřím 
11. Sex v kostele??? proč ne??
12. Máš kluka nebo holku??? no, to by mě taky zajímalo 
13. Chodil(a) bys s někým starším nebo mladším??? no s mladším mi to nevyhovuje, a se starším rozhodně ano 
14. Oblíbené jídlo??? Těstovinový nebo zeleninový salát
15. Máš doma porno??? ne 
16. Máš narozeniny o prázdninách??? ne, jen svátek
17. Už můžes volit??? ano
18. Byl někdo z tvého okolí ve válce??? ne
19. Jsi vegetarián??? už ne
20. Bojíš se globálního oteplování??? rozhodně
21. Máš rád(a) lední medvědy??? jsou k sežrání, ale nedají se ochočit
22. Jakou písničku chceš zahrát na pohřbu??? ehm ... zajímavá otázka ... nevím ... možná mad world nebo 9crimes ...
23 Už jsi něco měl(a) se svým sousedem??? to bych se rači sama rozřezala na kousky tupym nožem ...
24. Splnil se ti nějaký sen z dětství??? myslím, že ne
25. Nosíš oblečení svého přítele/ přítelkyně??? ne
26. Jsi spíš člověk do města nebo do přírody??? obojí má svoje ... ale myslím, že je mi bližší příroda 
27. Máš menší velikost bot než 36??? ne, mám 42
28Jsi hodně "zkažený/á"??? doufám, že ne hodně ... ale určitě aspoň trochu ano ...


8.kapitola- to speak and to lie

23. srpna 2010 v 9:20 | Irma Corwin |  What if . . .
Hrozně jsem se tam nudila. Měla jsem pocit, že jsem tu vážně snad celou věčnost, ale až, když jsem se vrátila do své lidské podoby došlo mi, že tu nejsem moc dlouho.

Vstala jsem a roztáhla závěsy. Dovnitř vniklo pár slunečních paprsků. Které decentně osvítily místnost. Rozhodla jsem se, že se podívám, co mají v knihovně. Rukama jsem přejížděla po hřbetech knih, jejich názvy mi nic neříkaly.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla Rebeka. Zamračila se a přivřela oči, kterým slunce zjevně vadilo.   

"Nebude ti vadit, když to zatáhnu?"zeptala se ukazujíc na závěsy. Nic jsem jí neřekla, jen jsem se dál věnovala knihám. Beky tedy šla a závěsy zatáhla. Potom otevřela zásuvku ve stole a vytáhla z ní tři bílé svíce a sirky. Svíce zapálila. Jednu nechala na stole, druhou postavila na noční stolek a třetí dala ke knihovně. Po té se vydala ke krku, který s pomocí sirek zapálila.

"to už je lepší."radostně se usmála. Přišla ke mně, vzal mě za ruku a otočila mě k sobě.

"Chápu, že jsi na něj naštvaná."začala. "Ale jeho to vážně moc mrzí. Neovládl se, ale ty sama přece víš, jak snadné je podlehnout instinktům. Nechci ho tím omlouvat, to nejde. Jen ti chci vysvětlit, co se stalo."pohladila mě to tváři a odvedla k posteli, na kterou jsem se obě posadily.

"Sebastian se pohádal s tátou, tedy Máruisem, protože Seb se zajímá víc o tebe, než o to, co mu říká Márius. Ale bráška už je takový. Má prostě rád svobodu a svůj vlastní klid. No a s tebou se asi opravdu cítí dobře a svobodně. Ale teď je úplně zoufalý, kvůli tobě. Tím tě nechci obviňovat, jen tím chci říct, že ty to můžeš změnit. Je to jen a jen na tobě, ale prosím tě nenech ho se trápit."zaprosila se smutnýma očima.
Stiskla jsem jí ruku, Vzhlédla a udiveně se na mě podívala.

"Odpustíš mu?"zeptala se s nadějí v hlase. Ale já jsem to nevěděla, opravdu ne.

Zklamaně se zadívala do země.

"A začneš alespoň mluvit?"zeptala se sklesle.

"Asi bych měla, co?"Zeptala jsem se jí. V tu chvíli se staly dvě věci. Tou první bylo, že se na mě Rebeka udiveně podívala a poté se na mě krásně usmála. Tou druhou bylo, že se otevřely dveře a v nich stál Sebastian se sklenicí krve v ruce.
"Ty už mluvíš?"zeptal se nevěřícně a přiskočil k posteli. Oba dva se na mě smáli a vypadali, že mají opravdovou radost.

"Já vám tu nechám."oznámila Rebeka a opustila nás. Seb mi vtiskl do ruky sklenici a pobízel mě k pití. Nepotřebovala jsem ji nutně, ale když už ji přinesl, tak jsem ji vypila. Vrátila jsem mu sklenici a čekala, že odejde, ale on jen položil sklenici na noční stolek.

"Mám tě rád."řekl a objal mě. Obmotala jsem kolem něj ruce a natiskla se na jeho tělo. Taky jsem ho měla ráda.

"Taky tě mám ráda."zašeptala jsem mu do ucha.

Když mě pustil lehla jsem si do postele a on si lehl vedle mě.

"Tentokrát budu spát já."usmál se a zavřel oči. Naklonil se ke mně a objal mě těsně nad ranou, kterou sám způsobil.

"Omlouvám se."řekl tiše a znovu otevřel oči. Nadechl se, aby znovu pokračoval, ale já mu přitiskla prst na rty.

"Co se stalo, stalo se."víc se mi říkat nechtělo. Slova jsou zvláštní věc. Dokážou potěšit, ale i ublížit. Někdo vám může lhát a vy o tom ani nevíte.

"Odpustíš mi?"zeptal se se smutnýma očima.

"Neptej se už. Nech to být. Já už o tom nechci mluvit."řekla jsem rozhodně a zavřela oči. Pohladil mě po obličeji a uvelebil se v posteli. Za chvíli jsem slyšela už jen jeho pravidelný a klidný dech, který mě ukolébal ke spánku.

Vzbudil mě něčí hlasitý rozhovor. Podle hlasu jsem poznala Seba a Rebeku. Byli v mém pokoji a nahlas se o něčem dohadovali.

"Tiše, nebo ji vzbudíš."tišil Rebeku Seb.

"Sebe, proboha, co to děláš? Já chápu, že ti na ní záleží a těší mě, že máš kamarádku, ale vy dva už nejste jen kamarádi. Podívej se na sebe, jsi jako její hračka. Může tě využívat, jak jen se jí zlíbí, protože jí to dovolíš."rozčilovala se Rebeka.

"Nevím, kolikrát ti mám říkat, že spolu nic nemáme. Jsme kamarádi a tobě do toho nic není."bránil se Seb.

"Tak to se pleteš bratříčku, je mi do toho dost. Za prvé, jsem tvoje sestra. Za druhé, tvá snoubenka Ráchel je moje kamarádka. A já nedovolím, ale nějaká polo-upíří špína kazila váš
vztah."

"Takhle o ní nemluv."rozčiloval se Seb. "Je to má kamarádka, nic víc. A Ráchel já má snoubenka, nic víc. Já k ní nic necítím a to se nezmění, je to jen moje budoucí žen, povinnost. Udělal jsem, co jste po mě s Máriusem chtěli, takže jsem doufal. Že už mě necháte na pokoji."

"Sebastiane, nezapomínej na to, kdo jsi."připomněla mu Rebeka.

"Ale já na to nezapomínám . . . . mrzí mě, že to nechápeš."řekl sklesle a odešel.

Rebeka si povzdechla, sfoukla svíčky a také odešla.
Ještě chvíli jsem počkala, než jsem se odvážila otevřít oči.

Pomalu jsem vstala z postele a tiše otevřela dveře. Vykoukla jsem ven a zjistila, že na chodbě nikdo není. Rychle jsem tedy vyšla ven a tiše za sebou zavřela dveře. Začala jsem bloudit chodbami, které mi připadaly jako bludiště.

"Mary."ozval se za mnou sladký hlas Rebeky. "Kampak to jdeš?"

pictures ...

22. srpna 2010 v 13:15 | Irma Corwin |  Krev
obrázky se spoustou životodárné tekutiny .... :-D 

















zdroj: www.gothic.hu.cz 

3.kapitola

21. srpna 2010 v 11:12 | Irma Corwin |  Ztracené vzpomínky
Stála jsem v tmavé místnosti opřená o zavřené dveře a hlavou mi vířily stovky myšlenek. Jak mě zná? Co ode mě? Co mělo znamenat to před nemocnicí? Proč mi říká drahoušku?

Rozsvítila jsem světlo a rozhlédla se po pokoji, byl celkem velký a laděný do smetanové barvy. Byla tu bělomodrá koupelna, zelenobílá ložnice a smetanový obývací pokoj a také tu byl prostorný balkón. Vyšla jsem na něj a dívala se na to povědomé a přesto vlastně cizí město.

Nemohla jsem si pomoct, ale měla jsem takový zvláštní pocit bezpeční, když jsem věděla, že se o mě Camila postará. A proto jsem také došla k názoru, že jsme se opravdu znali.

Ještě chvíli jsem jen tak stála na balkóně a kochala se výhledem na město a potom jsem šla zpět do pokoje.
Teprve teď mi došlo, že mi tu Demetri nechal ty kufry, zjevně v nich bylo moje oblečení, takže jsem je otevřela a opravdu tu bylo oblečení, boty, kabelky, kosmetické taštičky a taštička s drogerií.

Jelikož jsem se cítila opravdu strašně jen v županu a nemocničním oblečení, rozhodla jsem se dát si sprchu. Připadalo mi divné, že jsem si nevšimla, že by se po mě cestou na pokoj někdo nějak divně díval.

Dala jsem si tedy rychlou sprchu a zabalená v ručníku jsem se vrátila ke kufrům. Vůbec jsem neměla ponětí, co si na sebe vzít, takže jsem si oblékla černé džíny, bílé tílko a černé baleríny. Potom jsem si vysušila vlasy, dala si make-up a lehce si obtáhla oči černou tužkou, nakonec jsem si řasy nalíčila řasenkou a konečně jsem byla se svou vizáží spokojená.

Vrátila jsem se do obývacího pokoje a zapnula si velkou televizi. Bohužel mi ale všechny programy připadaly nezajímavé, takže jsem jen tak přepínala programy a nakonec jsem to nechala na nějaké hudební stanici, u které jsem později usnula.

Probudila jsem se okolo poledne, protože slunce bylo vysoko na obloze. V ruce mi vibroval mobil. Otevřela jsem ho a hovor přijala.

"Ano?"zeptala jsem se rozespale.

"Jane, drahoušku. Já jsem tě probudila? To jsem nechtěla. Jen mě zajímalo, jak ses zabydlela?"chrlila ze sebe Camila.

"To vůbec nevadí, stejně už bych měla vstávat."řekla jsem, ale upřímně řečeno se mi vstávat vůbec nechtělo.

"Dobrá, tak se hezky bav a brzy se uvidíme."rozloučila se Camila a ukončila hovor.

Vstala jsem a zamířila do koupelny, abych zjistila, jak vypadám. Učesala jsem si vlasy a trochu poupravila líčení a dál jsem to nijak neřešila.

Ozvalo se zaklepání a já jsem šla otevřít. Za dveřmi stál poslíček s dopisem v ruce.

"Dobré odpoledne."pozdravil. "Paní Camila vám posílá dopis."

"Díky."řekla jsem a dopis si od něj vzala. Zavřela jsem dveře a otevřela dopis. Byla v něm kreditní karta, PIN kód a vzkaz: "Hezky se bav."

Usmála jsem se a kartu dala do kapsy u kalhot, do druhé jsem dala mobil, zamkla pokoj a šla ven. Klíče od pokoje jsem nechala v recepci.

Neměla jsem ponětí, kde by tu mohli být obchody nebo nějaké obchodní centrum, takže mi na recepci zavolali taxi.

"Kam to bude?"zeptal se dost neomaleně postarší řidič taxíku.

"Do nejbližšího obchodního centra."rozkázala jsem a taxík se rozjel. Asi za deset minut jsme dorazili na místo určení.

"Musím si vybrat peníze."upozornila jsem taxikáře, když jsme zastavili na parkovišti.

"fajn, ale jdu s váma."přikývl muž. Byl mi strašně nepříjemný a už jsem se těšila, až odejde.

Vešli jsme do budovy a došli k nejbližšímu bankomatu. Tam jsem vybrala peníze, dala je taxikáři a on s úsměvem odešel.

Začala jsem bloudit po obchodním centru a dívala se na věci vystavené ve výlohách, ale nic mě nijak zvlášť nezaujalo. Navíc jsem začínala mít pocit, že vlastně nemám ponětí o tom, kde jsem, takže jsem došla k nejbližší kavárně a okamžitě do ní zašla. Posadila jsem se na béžovou sedačku a u milé servírky jsem si objednala latte a medovník.

Zrovna jsem ochutnávala Latte, když si vedle mě sedl Samuel. Udiveně jsem se na něj podívala.

"Co tu děláte?"zeptala jsem se a položila sklenici na stůl.

"Dostal jsem chuť na kafe."usmál se. "Navíc jsem si chtěla koupit novou košili."jen jsem přikývla a dál jsme to nijak nerozebírali.

"Nebude vám vadit, když se tu dám kafe?"zeptal se s nevinným pohledem.

"Samozřejmě, že ne."usmála jsem se a Samuel si objednal espreso s mlékem.

"Neměla byste ještě být v nemocnici?:"zeptal se najednou. Málem mi zaskočil medovník, který jsem právě jedla.

"Měla, ale nelíbilo se mi tam, takže jsem odešla."zalhala jsem. Ale ve skutečnosti to byla pravda, takže jsem v podstatě nelhala.

"A kde teď bydlíte?"zajímal se.

"V Hiltonu."

"A už víte něco víc o tom, jak se jmenujete a tak podobně?"začal opatrně.

"Ne, bohužel. Prozatím jsem stále Kristy."a Jane, dodala jsem sama pro sebe.

"To mě mrzí. Musí to být strašné nic si nepamatovat."řekl s lítostí.

"Doufám, že se mi paměť brzy vrátí … I když, možná je lepší, že jsem to zapomněla."přemýšlela jsem nahlas.

"A možná máte někde nádhernou rodinu, která vás postrádá."zauvažoval.

"I kdybych měla, nepamatovala bych si je."oponovala jsem mu.

"Ale tohle všechno jsou jen úvahy."zasmál se. Potom jsme si dál povídali o něm, ale jen chvíli, protože se mu to moc nelíbilo.

"Tak mě napadlo, nechceš svést do hotelu?"zeptal se, když jsme odcházeli z kavárny. Nutně si předtím ještě stihl vydupat, že platí.

"To není potřeba."odpověděla jsem.

"A víš vůbec, kde je Hilton?"ptal se s úsměvem, tentokrát škodolibým.

"Ty vážně hodně toužíš po tom mě odvést, viď?"ujasňovala jsem si. Jen přikývl a tak jsme zamířili k parkovišti. Tam jsme šli k černému Audi R8 (pozn.já a Camča máme rádi Audi. Ale tady si Camillka vydupala, že chce R8, já jsem totiž navrhovala A8. :-D) a nasedli do něj. Rozjeli jsme se k hotelu, ale ani jeden z nás nemluvil. Jen jsme se na sebe usmívali.

"Díky"poděkovala jsem mu na parkovišti před hotelem.

"Není zač."usmál se. "Mohli bysme si to zase zopakovat."navrhl s nadzvednutým obočím.

"Uvidíme."řekla jsem nerozhodně a odešla do hotelu. V recepci jsem si vyzvedla klíče a šla jsem do svého pokoje. 

Imaginární- 2. kapitola

20. srpna 2010 v 17:30 | Irma Corwin |  Imaginární
druhá kapča ....


Frai seděla na posteli a dívala se z okna. Byl krásný letní den. Slunce nehřálo, přímo pálilo a vybízelo tak všechny, aby šli k vodě. Jen Frai seděla za chladnými zdmi v přítmí svého pokoje a pozorovala svět skrz nablýskaná skla.
   Zazvonil jí mobil. Byla to zpráva od Kimi. Psala jí, že je spolu s dalšími lidmi u vody, tak ať taky dorazí. Frai jen protočila oči. Copak už si Kimi nepamatovala, že Frai nemá ráda sluníčko?? Vodu sice milovala, ale slunce ráda neměla, zvlášť přímé sluneční světlo. A už ani neví, jak Frai nesnáší místa, kde je moc lidí? Copak to všechno opravdu zapomněla?
   Frai si povzdechla a odepsala Kimi, že je unavená a nikam se jí nechce. Chvíli na to jí přišla od Kimi odpověď, že už ji štve, jak je pořád zalezlá doma, jako nějaká krysa. Po přečtení odpovědi Frai málem hodila mobil proti zdi, ale ovládla se.
   "Já nejsem žádná krysa."procedila skrz zaťaté zuby.
   "Ale jako přirovnání to celkem sedí, ne?"zasmál se Ben sedící na posteli vedle Frai.
   "Ještě ty s tím začínej."utrhla se na něj.
   Možná by nebylo od věci povyprávět vám, co se stalo v uplynulých týdnech.
Frai a Kimi spolu začali opět kamarádit, ale už to nebylo jako dřív, ale to se dalo čekat. Skončila škola a začaly prázdniny. Ale nic není podstatnější, než to, že si Frai našla nového nejlepšího přítele. Stal se jím Benjamin, Ben. A kdo to je? Není to nikdo jiný, než ten neznámý kluk z houpačky.
O Benovi byste ale měli něco vědět, takový malý dost podstatný detail, byl imaginární, smyšlený. A Frai to věděla, samozřejmě, ale nevadilo jí to. Ba naopak. Opravdu jí vyhovovalo, že je tu někdo, kdo jí rozumí a kdo na ni má čas jen tehdy, když ona chce a potřebuje.
   "A proč s nimi nechceš jít?"zeptal se Ben.
   "Protože je tam prostě moc lidí a není tam skoro nikde stín, pořád jen to blbý sluníčko…a ani nějak nemám potřebu vidět kohokoli jinýho, kromě tebe."dodala.
   "Podívej Frai, víš, že jsem tu pro tebe kdykoli mě potřebuješ, ale nemůžeš trávit čas jen se mnou. Nemůžeš přestat komunikovat s ostatními jen proto, že ti vyhovuje být jen v mojí společnosti.
Zamysli se nad tím Frai, já tu nebudu navěky a ty si dříve nebo později budeš muset najít nové přátele, budeš muset mluvit s lidmi a stýkat se s nimi…protože ať se stane cokoli, život jde dál."


"Tyhle kecy si strč někam."řekla nasupeně Frai a odešla ze svého pokoje. Byla naštvaná, že i přítel, kterého si vymyslela, ji nutí dělat věci, které ona sama dělat nechce. Začínala mít zase pocit, že je špatná, že všechno co udělá je špatné, protože to udělala právě ona. Proto ať udělala nebo řekla, občas i když neudělala nic, bylo všechno špatně. A vždycky za to mohla jen Frai, kdo jiný, že? Ale tak to není správné.


Šla a nechala svoje myšlenky volně poletovat její unavenou myslí. Nebloudila městem jako tělo bez duše, ni nápad, věděla přesně, kam má jít. Cíl její cesty byl obchod. Vešla dovnitř a zamířila do oddělení s drogerií, tam už jen stačilo najít žiletky a vydala se ke kase. Zaplatila a zamířila zpět domů. Když ale stála před domem, nebyl si jistá, jestli má jít domů. Nechtělo se jí poslouchat mámu, která od ní bude zase něco chtít, ani její všetečné otázky, kde byla? A nechtěla ani poslouchat Bena, který jí určitě bude chtít přemluvit, aby šla k vodě, ale ona NECHTĚLA jít k vodě!!
   Se sklopenou hlavou obešla dům a posadila se na houpačku. Začala se pomaloučku houpat a z kapsy přitom vyndala žiletky. Chvíli si je jen tak prohlížela a pak jednu vyndala. Rozbalila ji a prohlížela si ji, byla tak krásná.
   "Co to děláš?"ozval se vedle ní Benův hlas. Mlčela.
   "Frai, prosím, já nechci, aby sis ubližovala, dej mi to prosím."žádal ji. Frai upustila žiletku, kterou držela mezi palcem a ukazováčkem. Žiletka neslyšně dopadla na trávník. Balíček se zbylými žiletkami podala Benovi.
   "No vidíš."pochválil ji, když si od ní balíček bral. Jen se na něj usmála.
   "Jdu si dát sprchu."oznámila. Ben přikývl a zmizel. Frai přesně věděla, že tohle udělá, ona chtěla, aby zmizel. S úsměvem na rtech sebrala z trávníku žiletku a zamířila do domu.
   "Frai, ukliď nádobí."bylo první, co slyšela, když přišla domů.
   "Hmm … taky tě ráda vidim."zašklebila se, ale šla uklidit nádobí, jak jí nakázala matka. "Ještě něco?"zeptal se, když už bylo nádobí uklizené.
   "Ne, to je všechno."ujistila ji matka. Frai jen přikývla a vydala se do koupelny. Na tváři měla opět ten úsměv, který nevěstil nic dobrného.

pics ...

20. srpna 2010 v 11:07 | Irma Corwin |  Upíři
jen pár obrázků ...























zdroj: www.po-stopach-vlkov.blog.cz 

jestli se mi tu nějaký obrázky opakují tak se omlouvám ....

citáty

19. srpna 2010 v 10:00 | Irma Corwin |  Citáty a moudra
zdroj : www.po-stopach-vlkov.blog.cz 

Po tráve sa nechodí, po tráve sa smeje...

Nič sa ti nedarí, nič ti nejde.. sadni si na diaľnicu, ono ťa to prejde.

Usmievaj sa, zajtra bude horšie... A pozajtra už možno ani nebude.

Optimizmus je vždy spôsobený, len nedostatkom informácii.

Kocky sú hodené... ale my hrajme karty.

Smrti sa nebojím, len nechcem byť pri tom, až príde.

Malá dávka alkoholu neškodí v akomkoľvek množstve.

Tak dlho hovoril hop, až mu preskočilo.

Nebi sa , život ti dá do držky sám.

V nebi je síce pekné podnebie, ale v pekle je lepšia spoločnosť.

Prečo je ťažké nájsť milého, pekného, inteligentného a tolerantného chlapca? Pretože všetci taký už majú priateľa.

Žiť je nezdravé. Kto žije, umrie.

Niekedy sa na okamžik stane, že sa cítite byť šťastný... nepodliehajte panike... za chvíľu to prejde.

Keď sa k tebe šťastie otočí chrbtom .. kopni ho do zadku!!

Bi blbca do hlavy baterkou, aj tak sa mu v gebuli nerozsvieti.

Prečo byť ako ostatný, keď šialenstvo je také oslobodzujúce?



Billie Joe Bullet in a Bible dance

18. srpna 2010 v 9:42 | Irma Corwin |  Videa
nejlepší .... :-)


Můj citát

17. srpna 2010 v 9:39 | Irma Corwin |  Citáty a moudra
Můj život je plný sr*ček ... proto jsem se rozhodla ho uklidit ... a když už je čistý a vymydlený, zjistím, že mi někdo nasr*l před dveře ...

Imaginární - 1.kapitola

16. srpna 2010 v 10:00 | Irma Corwin |  Imaginární
tak a je tu první kapča ... už se moc těšim, co na novou povídku řeknete .... takže prosím nechte komenty ...


  "Jsi blázen."řekla Kimi a zakroutila hlavou.

"Proč mi to pořád řikáš? Proč to všichni řikáte??? . . .Bože, proč mě nemůže nikdo chápat?"rozkřikla se Frai se slzami v očích. Vyčítavě se na Kimi podívala a poté vyběhla pryč ze šatny gymnázia, které už třetím rokem navštěvovala.

Frai nedokázala pochopit, co se to děje se všemi v jejím okolí. Chovali se poslední dobou tak strašně divně a neustále jí opakovali, že je blázen, že je divná a jiná a chudák Frai si to hrozně brala. Noc co noc, předtím než usnula, přemýšlela vždycky o tom samém, o všem, co jí řekla Kimi. Poslední dobou se hádali opravdu snad každý den a ať už to bylo kvůli čemukoli, vždycky vyšlo najevo, že za to může právě Frai. A tak tedy před spaním přemýšlela a plakala a přála si, aby jí někdo pochopil a utěšil, ale jak už to tak bývá, nikdo takový nablízku nebyl.


Frai doběhla domů a udýchaně pozdravila svou matku, která si na verandě četla noviny.

"Doufám, že dneska nemáš, žádný malér."odpověděla jí matka.

"Proč bych měla být malér?"zeptala se s úšklebkem Frai.

"No, kdy jsi ho naposledy neměla?"zeptala se její matka a odlepila oči od novin. Frai se na ni jen zamračila a vešla do domu. Chtěla jí něco říct, ale nechtěla se znovu hádat, ráno jí to celkem stačilo.


Rázně práskla dveřmi svého pokoje, aby matku upozornila na to, že je na ní opravdu naštvaná. Tašku hodila ke stolu, svlékla si mikinu a lehla si na postel. Za dnešek už toho bylo opravdu dost, byla unavená a to nejen z těch hádek, ale hlavně z toho přemýšlení o tom všem, co jí kdo říká.

Náhle jí v kapse zavibroval mobil a ona si přečetla zprávu od Kimi. Stručně řečeno v ní stálo, že už je unavená z toho, jak se pořád hádají a že by bylo fajn, kdyby se přes nastávající jarní prázdniny nevídaly a mohly si promyslet, jestli má jejich přátelství ještě vůbec nějakou budoucnost.

Frai se tiše rozplakala. Mrštila mobilem o postel a prudce vstala. Doběhla ke stolku a vytáhla z jedné ze zásuvek krabičku žiletek. Vyhrnula si rukávy a už si řezala zápěstí. Odložila žiletku a dál tiše plakala opíraje se zády o skříň.

Dlouho tam jen tak seděla, dívala se před sebe a ztrácela se v myšlenkách, které ji mučily, bolely a trápily. Něco ji ale přinutilo, aby se vzpamatovala a začala znovu "fungovat". Byl to křik její matky, která po ní chtěla, aby vynesla odpadky. Tak se tedy Frai zvedla ze země, stáhla si rukávy a šla za matkou do kuchyně. Vzala si od ní koš s odpadky a šla je vysypat do popelnice stojící na ulici.

Cestou zpátky k domu uslyšela skřípění houpačky vzadu za domem. Nejprve si myslela, že je to vítr, ale ten zrovna nefoukal. Položila koš ke schodišti na verandu a pomalu se vydala okolo domu na zadní zahradu. Zhluboka se nadechla a vykoukla zpoza rohu. Na lavičce seděl nějaký kluk, mohl být starý jako Frai, možná o rok, dva starší. Seděl na houpačce, houpal se a tiše si přeříkával nějaký text, dívaje se kamsi do tmy.

"Co děláš u nás na zahradě?"zeptala se Frain a probodávala kluka nepříjemným pohledem.

"Sedím."odpověděl. Měl příjemný hlas. Jemný a klidný. Frai si představila, že by jí ten hlas vyprávěl příběhy a příběhy před tím, než by šla spát a ta představa se jí moc zalíbila.

"Proč?"nechápala. "Tohle je naše zahrada a ty tady nemáš, co dělat."mračila se.

"Frai, s kým to tu mluvíš?"zeptala se Fraina matka, která právě vyšla zpoza rohu. Rozhlédla se po zahradě a potom se podívala na Frai.

"Pss."řekl neznámý a přiložil si prst k ústům.

Frai se nechápavě podívala na matku, která jakoby toho kluka ani neviděla.

"Mluvíš sama se sebou?"zeptala se pohrdlivě její matka.

"Když se tady s nikym jinym mluvit nedá, tak asi budu muset mluvit sama se sebou."řekla podrážděně Frai a podívala se na kluka na houpačce.

"Ona mě nevidí . . . . ani neslyší."vysvětlil jí kluk a vstal z houpačky. Šel k Fraině matce začal jí křičet do ucha, ale ona jen stála, jakoby ho neslyšela.

"Tak s nikým nemluv."řekla uraženě její matka a odkráčela, odkud předtím přišla.

Frai se jen zhluboka nadechla a posadila se na houpačku. Neznámý se posadil vedle ní. Tak tam oba jen tak seděli a dívali se před sebe do houstnoucí tmy. Každý se probíral svými myšlenkami, starostmi. Nešeřili, jestli se znají nebo neznají. Kdo jsou? Co tam dělají? Jen tak tam seděli, jakoby se odedávna znali a jakoby už nepotřebovali slova, protože znali myšlenky toho druhého.

Ale prozradím vám tajemství. Náhodný kolemjdoucí by neviděl dva lidi sedící na houpačce, viděl by jen dívku, která se smutnýma očima hledí do země a pomalu se houpe na staré zahradní houpačce. 

2. kapitola

15. srpna 2010 v 10:00 | Irma Corwin |  Ztracené vzpomínky

Probuzení bylo opět nepříjemné, protože jsem se znovu probudila v nemocnici. Tajně jsem doufala, že se probudím ve své posteli, i když jsem neměla ponětí, kde to je ani, jak to tam vypadá.

V pokoji byla tam, protože i venku byla tma. Světlo bylo zhasnuté a v pokoji nikdo nebyl. Vylezla jsem z postele a oblékla si bílý župan, který byl přehozený přes židli. Vyšla jsem na chodbu a vydala se za ukazateli nouzového východu. Zkrátka jsem v naprosté tichosti prošla nemocnicí a octla jsem se na osvětlené, tiché ulici. Nikde nikdo nebyl, jen po nedaleké silnici projelo pár aut.

Prošla jsem nemocničním areálem, octla se na parkovišti. Rozhodovala jsem se, kudy se vydám, když v tom jsem zaslechla křik.

"Ne, prosím. Prosím!"byl to mužský hlas plný strachu a ozýval se z nedaleké odlehlé temné uličky. Pomalu jsem se vydala tím směrem a opatrně nahlédla za roh. Stála tam žena s blonďatými vlasy v dlouhém černém kabátu. Byla celkem vysoká, ale to bylo nejspíš kvůli tomu, že měla boty na jehlovém podpatku.

"Prosím."zaúpěl znovu mužský hlas, ale nikoho jiného kromě té ženy jsem neviděla.
Žena si sundala kabát a hodila ho na zem. Jelikož trošku ustoupila stranou, zahlédla jsem muže, který se krčil v rohu ulice.
Žena k němu pomalým krokem došla a lehce ho políbila na tvář, vytvořila mu tak na bledé tváři otisk rudé rtěnky.

"Budu jemná."řekla něžně a zvedla muže do vzduchu, otočila se s ním a mrštila jím o protější zeď. Nestihla ani vykřiknout, protože zřejmě upadl do bezvědomí. Po krku mu začal téct pramínek rudé krve. Blondýna se samolibě usmála a sklonila se k muži. Jazykem mu lehce setřela krev na krku a pak se do něj prudce zakousla.
Zuby mu z krku odervala kus masa a plivla ho na zem. Z rány se začala valit další krev.

Blondýna se usmála a vypadalo to, že se mu znovu zakousne do krku, ale ona se na mě zničehonic podívala. Teprve teď mi došlo, že jsem vykřikla. Na nic jsem nečekala a začala utíkat zpět k nemocnici, ale udělala jsem chybu a ohlédla se a narazila tak do něčeho velice tvrdého. Později, když jsem se vzpamatovala, jsem zjistila, že to byl jeden člen ochranky té blondýny.

Po nárazu do toho chlapa jsem omdlela a vzbudila se až v autě. Seděla jsem na sedačce vedle té blondýny. Ta se zrovna věnovala psaní zprávy na mobilu, vůbec si mě nevšímala.

"Je vzhůru."oznámil řidič a žena se mi začala věnovat.

"Ach Jane, drahoušku, pročpak jsi utíkala?"zeptala se mile a s úsměvem čekala na odpověď.

"Jane?"zeptala jsem se udiveně, aniž bych na d tím nějak zvlášť přemýšlela.

"Ano, drahoušku, tak se přeci jmenuješ."nadšeně se usmála, ale když viděla můj nechápavý výraz, zamračila se. "Ty si to nepamatuješ?"zeptala se a mě nebylo jasné, jestli se tomu diví nebo se zlobí. V tom jí zazvonil mobil a ona začala s někým telefonovat. Nebyl to dlouhý rozhovor, většinou jen říkala ano nebo dobře. Potom mobil dala do kapsy kabátu a znovu se začala věnovat mě.

"Takže ty nevíš, jak se jmenuješ."konstatovala.

"Nevím nic, prostě si na nic nemůžu vzpomenout."přiznala jsem. Neměla jsem důvod jí lhát. Zdálo se, že mi nechce ublížit, navíc i znala mé jméno, asi. Jediné, co mě dost znepokojovalo, byla skutečnost, že zabila toho muže. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím méně mi to vadilo a to mě tak trochu děsilo.

"Opravdu?"ujišťovala se a na tváři se jí opět objevil ten samolibý úsměv. Přikývla jsem.

"Dobrá. Mé jméno je Camila."představila se blondýna. "A ty jsi Jane."dodala. Teprve teď jsem si všimla, jak je krásná, vlastně byla naprosto dokonalá. Měla krásné tmavě zelené oči, plné rty, dlouhé, husté řasy, naprosto bledou, dokonalou pleť … a ty vlasy. Měla opravdu nádherné vlasy.

"Říká ti to něco?"Vyrušila mě z přemýšlení nad její dokonalostí.

"Ne, nic mi to neříká."odpověděla jsem a podívala se z okénka. Zrovna jsme vjížděli na nějaké podzemní parkoviště.

"Demetri, potřebujeme pokoj."rozkázala Camila. Ze sesadla spolujezdce vystoupil svalnatý muž a zamířil k východu z parkoviště.

"Drahoušku, musíme tě nechat pár dní v hotelu. Doufám, že ti to nevadí."řekla potom Camila a láskyplně se na mě usmála.

"Ne, nevadí."usmála jsem se na ni.

Chvíli potom se vrátil Demetri s klíčem od pokoje. Z kufru auta (což bylo audi Q7, jak jsem zjistila, když jsem vystoupila) vytáhl dva velké kufry.

"Emette."křikla Camila a řidič vystoupil, otevřel jí dveře a držel jí za ruku, když vystupovala.

"Demetri tě tam doprovodí."řekla "A když budeš cokoli potřebovat, tak mi zavolej."luskla prsty a Emett vydal z kapsy svého saka mobil a podal mi ho.

Emett i Demetri si byli celkem podobní, ale nejspíš to bylo tím oblečením. Oba měli stejné černé sako, kalhoty a tmavé brýle. Oba byli svalnatí a velcí. Jediný rozdíl mezi nimi byl, že Emett měl tmavě hnědé vlasy, velice krátké. Demetri je měl o něco delší a mnohem světlejší, skoro až blonďaté.

Následovala jsem Demetriho ho schodech do recepce a pak výtahem do 4.patrra. Tam jsme se vydali chodbou vlevo a na konci chodby byly dveře s číslem 13. Demetri je otevřel, postavil kufry vedle dveří, dal mi klíč a odešel.

7.kapitola- sweet dreams

14. srpna 2010 v 10:00 | Irma Corwin |  What if . . .
Otevřela jsem oči. Byla jsem v nějaké cizí místnosti a ležela v posteli. Nic jsem neviděla, takže musel být ještě den. Jestli tu byla okna, jistě na nich byly nějaké závěsy, protože jinak bych něco viděla.

Nechápala jsem, proč jsem se probudila. Neměla jsem se probudit, měla jsem být mrtvá. A teď jsem byla jedině tak v prd . . . . ve tmě.

Odhrnula jsem deku, kterou jsem byla přikrytá a všimla jsem si, že na sobě nemám to oblečení, jaké jsem měla před tím. Sáhla jsem si na břicho a ucítila lehkou bolest a obvaz.

Vážně už jsem se v tom začínala ztrácet. Pokusila jsem se vstát, ale hrozně se mi motala hlava. Přidržela jsem se nočního stolku a sáhla přitom ne kelímek. Vzala jsem ho do ruky a všimla si, že má i brčko. Chtěla jsem ho položit zpátky, ale po těle se mi rozlil žár proměny a já zatnula zuby a čekala, až to přejde. Během pár vteřin se tak stalo.

První, co jsem potom udělal bylo, že jsem vypila všechnu krev z kelímku. Měla jsem hroznou žízeň a připadala jsem si hrozně slabá. Když jsem dopila, položila jsem kelímek zpátky na noční stolek. Rozhlédla jsem se po místnosti a zjistila, že okna jsou opravdu zastíněna těžkými černými závěsy. Byla tu ještě skříň, knihovna, stůl, židle a krb. Přemýšlela jsem na tím, že bych se podívala po okolí, ale stále jsem byla dost slabá. I když vědomí, že nevím, kde vlastně jsem mě dost rozčilovalo. Lehla jsem si ale zpět do postele a jen, co jsem se přikryla otevřely se dveře. Někdo vešel dovnitř a zavřel dveře.

Dělala jsem, že spím a nenápadně jsem nasávala více vzduchu, abych zjistila, kdo to přišel. Byl to Jimmi, jeho pach už jsem znala, takže nebylo těžké to poznat.

Posadil se ke mně na postel a vzal mě za ruku. Povzdechl si a pohladil mě po vlasech.

Možná jsem měla otevřít oči, ale neudělala jsem to. Byla jsem podrážděná. Vím, co jsem mu udělala, ale chtěla jsem se omluvit a on mě málem zabil.

Dveře se znovu otevřely.

"Sebastiane, máš jít za Máriusem."oznámila žena, která vešla dovnitř. Měla milý, mladý hlas.

"Co chce?"zeptal se sklesle Jimmi, vlastně Sebastian.

"Mluvit s tebou . . . o ní."

Jimmi si znovu povzdechl a stiskl mi ruku. Znovu mě pohladil po vlasech a vstal.

"Mohla bys tu s ní zůstat?"zeptal se Jimmi neznámé.

"Proč?"nechápala. Pak bylo chvíli ticho a ona nakonec souhlasila.

Sebastian odešel a žena se posadila na postel, kde předtím seděl Jimmi. Odhrnula mi z obličeje pramínek vlasů.

"Jsi moc hezká, víš to?"zeptala se mě. Chtěla jsem protestoval, ale nechtěla jsem se prozradit. "Máš vlastní hlavu, to chápu, ale musíš se mírnit. Musíme dodržovat zákony."mluvila dál. "Doufám, že se brzy probereš, protože jinak už to nevydržím a Sebastiana zabiju, Chudáček bráška se kvůli tobě trápí."odmlčela se. "Doufám, že mě slyšíš. Lidi prý tyhle věci slyší. Takže se prosím probuď."
Vstala z postele a chvíli někde něco dělala, potom se otevřely dveře.

"Díky, že jsi tu byla."uslyšela jsem Sebastianův hlas. Sedl si znovu ke mně na postel.

"Co ti říkal Márius?"zajímala se žena.

"Povím ti to potom."odbyl ji.

"Sebastiane a kdy to bude? Od té doby, co je tu ta holka jsi pořád tady. Vždyť už se mnou pomalu ani nemluvíš . . . . a kdy jsi měl vůbec naposledy krev?"vyjela na něj.

"Prosím tě nech toho Rebeko. Tohle teď opravdu nepotřebuju."bránil se sklesle.

"Víš co Sebastiane, donesu ti teď trochu krve a ty ji vypiješ, ano? Potřebuješ teď být silný, bráško."

"Dobře."souhlasil Sebastian.

Dveře se otevřely a Rebeka odešla. Sebastian si lehl vedle mě a jeho horký dech ovál můj obličej.

"Mary prosím, otevři oči . . . . prosím, udělej to pro mě . . . . prosím."

Nemohla jsem to vydržet, bolelo mě to za něj. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla jeho smutný obličej, který se náhle rozzářil.

"Mary."zašeptal a pohladil mě po tváři. Chtěla jsem se na něj taky usmát, ale nešlo to, nemohla jsem.

Do místnosti vešla krásná mladá žena v dlouhých černých šatech s rudými vlasy.

"Sebastiane tady . . . ona už je vzhůru?"zeptala se udiveně. Podle hlasu jsem poznala, že je to Rebeka. Prohlížela jsem si ji, zatímco mě Sebastian hladil po tváři.

"Dojdu ještě pro trochu krve."navrhla a odešla.

Znovu jsem se zadívala na Sebastiana.

"Já . . . musím se ti omluvit. Prostě jsem dostal vztek a . . . . hrozně mě to mrzí."omlouval se s zpříma se mi díval do očí.

Měla jsem mu asi říct, že mu to odpouštím nebo ho alespoň pohladit po tváři, usmát se, cokoli, ale já jsem neudělala nic.

"Řekni něco Mary."žádal mě. Mlčela jsem.

Do pokoje znovu vstoupila Rebeka. Přinesla další sklenici s krví. Sebastian se na ní smutně podíval a zval si od ní sklenici, kterou mu podávala. Lehce z ní usrkl.

Rebeka vzala druhou sklenici a podívala mi ji. Natáhla jsem ruku a vzala si ji. Lehce jsem v ní smočil rty a sklenici ji vrátila.

"Beky, prosím, mohla bys nás nechat chvíli o samotě?"požádal ji. Rebeka kývla a odešla.

Sebastian vstal a přešel k oknu. Díval se ven a v ruce křečovitě svíral sklenici.

"Mary . . . Markét, prosím, co mám dělat?"zeptal se mě a konečně se na mě podíval. V očích se mu značilo zoufalství.

Sklopila jsem oči.

"Mám jít pryč?"ptal se sklesle. Neodpověděla jsem. "Mrzí mě to."zašeptal a odešel.

Bylo mi smutno. To, co jsem udělala nebylo hezké, ale já jsem byla zmatená. Všechno, co se dělo bylo zvláštní, nikdo mi neřekl, co mě čeká. Zkrátka jsem nebyla připravená. Na to se člověk nemůže připravit. Musela jsem se s tím vším zkrátka nějak srovnat, sama, a to chtělo čas.

Imaginární

13. srpna 2010 v 17:29 | Irma Corwin |  Imaginární
Jak vám už asi došlo z názvu, nová povídka se jmenuje Imaginární ... proč? No proto, že jedna z hlavních postav je ve skutečnosti imaginární, smyšlená, neexistující ...
Povídka je v podstatě o životě jedné dívky, která není příliš společenská, cítí se nepochopená a osamělá ...
první dvě kapitoly vypráví vypravěč, dále už vypráví sama Frai, cože je hlavní postava. Další postavy se jmenují Ben a Kimi ... 
A tady je pro inspiraci a naladění té správné nálady obrázek:

Myšlenky- 13.8.2010

13. srpna 2010 v 17:15 | Irma Corwin |  Myšlenky a pocity
Konečně jsem oficiálně a úplně doma ,takže se můžu už opravdu zase začít věnovat blogu ... a mám pro vás jen dobré zprávy ... :-)
Jak už jste si asi všimli uveřejnila jsem první kapitolu povídky Ztracené vzpomínky .... doufám, že se vám líbila, protože další kapitolky se tu už brzy objeví ... ;-)
Ale tohle není jediná povídka, kterou pro vás mám (samozřejmě pro vás mám i what if ...), píšu totiž další povídku ... zatím přesně nevím, jakým směrem se bude vyvíjet, ale brzy ji tu uveřejním ....
Tak to je asi všechno, co jsem vám tak chtěla sdělit ... jinak si užívejte prázdniny, navštěvujte můj blog a nechávejte tu komentáře ... ;-)

Peter Facinelli

11. srpna 2010 v 8:52 | Irma Corwin |  Herci
další krasavec z twilight ságy :-D














déšť a kapky

9. srpna 2010 v 10:00 | Irma Corwin |  Obrázky
miluju takovýhle počasí ...





Kellan Lutz- foto

7. srpna 2010 v 10:00 | Irma Corwin
Sakra, to ani nepotřebuje komentář ... to mluví samo za sebe ...