Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

8.kapitola- to speak and to lie

23. srpna 2010 v 9:20 | Irma Corwin |  What if . . .
Hrozně jsem se tam nudila. Měla jsem pocit, že jsem tu vážně snad celou věčnost, ale až, když jsem se vrátila do své lidské podoby došlo mi, že tu nejsem moc dlouho.

Vstala jsem a roztáhla závěsy. Dovnitř vniklo pár slunečních paprsků. Které decentně osvítily místnost. Rozhodla jsem se, že se podívám, co mají v knihovně. Rukama jsem přejížděla po hřbetech knih, jejich názvy mi nic neříkaly.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla Rebeka. Zamračila se a přivřela oči, kterým slunce zjevně vadilo.   

"Nebude ti vadit, když to zatáhnu?"zeptala se ukazujíc na závěsy. Nic jsem jí neřekla, jen jsem se dál věnovala knihám. Beky tedy šla a závěsy zatáhla. Potom otevřela zásuvku ve stole a vytáhla z ní tři bílé svíce a sirky. Svíce zapálila. Jednu nechala na stole, druhou postavila na noční stolek a třetí dala ke knihovně. Po té se vydala ke krku, který s pomocí sirek zapálila.

"to už je lepší."radostně se usmála. Přišla ke mně, vzal mě za ruku a otočila mě k sobě.

"Chápu, že jsi na něj naštvaná."začala. "Ale jeho to vážně moc mrzí. Neovládl se, ale ty sama přece víš, jak snadné je podlehnout instinktům. Nechci ho tím omlouvat, to nejde. Jen ti chci vysvětlit, co se stalo."pohladila mě to tváři a odvedla k posteli, na kterou jsem se obě posadily.

"Sebastian se pohádal s tátou, tedy Máruisem, protože Seb se zajímá víc o tebe, než o to, co mu říká Márius. Ale bráška už je takový. Má prostě rád svobodu a svůj vlastní klid. No a s tebou se asi opravdu cítí dobře a svobodně. Ale teď je úplně zoufalý, kvůli tobě. Tím tě nechci obviňovat, jen tím chci říct, že ty to můžeš změnit. Je to jen a jen na tobě, ale prosím tě nenech ho se trápit."zaprosila se smutnýma očima.
Stiskla jsem jí ruku, Vzhlédla a udiveně se na mě podívala.

"Odpustíš mu?"zeptala se s nadějí v hlase. Ale já jsem to nevěděla, opravdu ne.

Zklamaně se zadívala do země.

"A začneš alespoň mluvit?"zeptala se sklesle.

"Asi bych měla, co?"Zeptala jsem se jí. V tu chvíli se staly dvě věci. Tou první bylo, že se na mě Rebeka udiveně podívala a poté se na mě krásně usmála. Tou druhou bylo, že se otevřely dveře a v nich stál Sebastian se sklenicí krve v ruce.
"Ty už mluvíš?"zeptal se nevěřícně a přiskočil k posteli. Oba dva se na mě smáli a vypadali, že mají opravdovou radost.

"Já vám tu nechám."oznámila Rebeka a opustila nás. Seb mi vtiskl do ruky sklenici a pobízel mě k pití. Nepotřebovala jsem ji nutně, ale když už ji přinesl, tak jsem ji vypila. Vrátila jsem mu sklenici a čekala, že odejde, ale on jen položil sklenici na noční stolek.

"Mám tě rád."řekl a objal mě. Obmotala jsem kolem něj ruce a natiskla se na jeho tělo. Taky jsem ho měla ráda.

"Taky tě mám ráda."zašeptala jsem mu do ucha.

Když mě pustil lehla jsem si do postele a on si lehl vedle mě.

"Tentokrát budu spát já."usmál se a zavřel oči. Naklonil se ke mně a objal mě těsně nad ranou, kterou sám způsobil.

"Omlouvám se."řekl tiše a znovu otevřel oči. Nadechl se, aby znovu pokračoval, ale já mu přitiskla prst na rty.

"Co se stalo, stalo se."víc se mi říkat nechtělo. Slova jsou zvláštní věc. Dokážou potěšit, ale i ublížit. Někdo vám může lhát a vy o tom ani nevíte.

"Odpustíš mi?"zeptal se se smutnýma očima.

"Neptej se už. Nech to být. Já už o tom nechci mluvit."řekla jsem rozhodně a zavřela oči. Pohladil mě po obličeji a uvelebil se v posteli. Za chvíli jsem slyšela už jen jeho pravidelný a klidný dech, který mě ukolébal ke spánku.

Vzbudil mě něčí hlasitý rozhovor. Podle hlasu jsem poznala Seba a Rebeku. Byli v mém pokoji a nahlas se o něčem dohadovali.

"Tiše, nebo ji vzbudíš."tišil Rebeku Seb.

"Sebe, proboha, co to děláš? Já chápu, že ti na ní záleží a těší mě, že máš kamarádku, ale vy dva už nejste jen kamarádi. Podívej se na sebe, jsi jako její hračka. Může tě využívat, jak jen se jí zlíbí, protože jí to dovolíš."rozčilovala se Rebeka.

"Nevím, kolikrát ti mám říkat, že spolu nic nemáme. Jsme kamarádi a tobě do toho nic není."bránil se Seb.

"Tak to se pleteš bratříčku, je mi do toho dost. Za prvé, jsem tvoje sestra. Za druhé, tvá snoubenka Ráchel je moje kamarádka. A já nedovolím, ale nějaká polo-upíří špína kazila váš
vztah."

"Takhle o ní nemluv."rozčiloval se Seb. "Je to má kamarádka, nic víc. A Ráchel já má snoubenka, nic víc. Já k ní nic necítím a to se nezmění, je to jen moje budoucí žen, povinnost. Udělal jsem, co jste po mě s Máriusem chtěli, takže jsem doufal. Že už mě necháte na pokoji."

"Sebastiane, nezapomínej na to, kdo jsi."připomněla mu Rebeka.

"Ale já na to nezapomínám . . . . mrzí mě, že to nechápeš."řekl sklesle a odešel.

Rebeka si povzdechla, sfoukla svíčky a také odešla.
Ještě chvíli jsem počkala, než jsem se odvážila otevřít oči.

Pomalu jsem vstala z postele a tiše otevřela dveře. Vykoukla jsem ven a zjistila, že na chodbě nikdo není. Rychle jsem tedy vyšla ven a tiše za sebou zavřela dveře. Začala jsem bloudit chodbami, které mi připadaly jako bludiště.

"Mary."ozval se za mnou sladký hlas Rebeky. "Kampak to jdeš?"
 


Anketa

Byl/a jsi tu?

Klik 100% (370)

Komentáře

1 Ewelyn Dark Ewelyn Dark | Web | 23. srpna 2010 v 21:17 | Reagovat

:-D pruusem kraasa :D

2 Annie Annie | 15. března 2011 v 16:37 | Reagovat

budou ještě další kapitoly??, :-)

3 Irma Corwin Irma Corwin | 19. března 2011 v 23:00 | Reagovat

jop .... ale musím je přepsat ... ale momentálně nemám čas...takže snad v červnu ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama