Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Imaginární- 2. kapitola

20. srpna 2010 v 17:30 | Irma Corwin |  Imaginární
druhá kapča ....


Frai seděla na posteli a dívala se z okna. Byl krásný letní den. Slunce nehřálo, přímo pálilo a vybízelo tak všechny, aby šli k vodě. Jen Frai seděla za chladnými zdmi v přítmí svého pokoje a pozorovala svět skrz nablýskaná skla.
   Zazvonil jí mobil. Byla to zpráva od Kimi. Psala jí, že je spolu s dalšími lidmi u vody, tak ať taky dorazí. Frai jen protočila oči. Copak už si Kimi nepamatovala, že Frai nemá ráda sluníčko?? Vodu sice milovala, ale slunce ráda neměla, zvlášť přímé sluneční světlo. A už ani neví, jak Frai nesnáší místa, kde je moc lidí? Copak to všechno opravdu zapomněla?
   Frai si povzdechla a odepsala Kimi, že je unavená a nikam se jí nechce. Chvíli na to jí přišla od Kimi odpověď, že už ji štve, jak je pořád zalezlá doma, jako nějaká krysa. Po přečtení odpovědi Frai málem hodila mobil proti zdi, ale ovládla se.
   "Já nejsem žádná krysa."procedila skrz zaťaté zuby.
   "Ale jako přirovnání to celkem sedí, ne?"zasmál se Ben sedící na posteli vedle Frai.
   "Ještě ty s tím začínej."utrhla se na něj.
   Možná by nebylo od věci povyprávět vám, co se stalo v uplynulých týdnech.
Frai a Kimi spolu začali opět kamarádit, ale už to nebylo jako dřív, ale to se dalo čekat. Skončila škola a začaly prázdniny. Ale nic není podstatnější, než to, že si Frai našla nového nejlepšího přítele. Stal se jím Benjamin, Ben. A kdo to je? Není to nikdo jiný, než ten neznámý kluk z houpačky.
O Benovi byste ale měli něco vědět, takový malý dost podstatný detail, byl imaginární, smyšlený. A Frai to věděla, samozřejmě, ale nevadilo jí to. Ba naopak. Opravdu jí vyhovovalo, že je tu někdo, kdo jí rozumí a kdo na ni má čas jen tehdy, když ona chce a potřebuje.
   "A proč s nimi nechceš jít?"zeptal se Ben.
   "Protože je tam prostě moc lidí a není tam skoro nikde stín, pořád jen to blbý sluníčko…a ani nějak nemám potřebu vidět kohokoli jinýho, kromě tebe."dodala.
   "Podívej Frai, víš, že jsem tu pro tebe kdykoli mě potřebuješ, ale nemůžeš trávit čas jen se mnou. Nemůžeš přestat komunikovat s ostatními jen proto, že ti vyhovuje být jen v mojí společnosti.
Zamysli se nad tím Frai, já tu nebudu navěky a ty si dříve nebo později budeš muset najít nové přátele, budeš muset mluvit s lidmi a stýkat se s nimi…protože ať se stane cokoli, život jde dál."


"Tyhle kecy si strč někam."řekla nasupeně Frai a odešla ze svého pokoje. Byla naštvaná, že i přítel, kterého si vymyslela, ji nutí dělat věci, které ona sama dělat nechce. Začínala mít zase pocit, že je špatná, že všechno co udělá je špatné, protože to udělala právě ona. Proto ať udělala nebo řekla, občas i když neudělala nic, bylo všechno špatně. A vždycky za to mohla jen Frai, kdo jiný, že? Ale tak to není správné.


Šla a nechala svoje myšlenky volně poletovat její unavenou myslí. Nebloudila městem jako tělo bez duše, ni nápad, věděla přesně, kam má jít. Cíl její cesty byl obchod. Vešla dovnitř a zamířila do oddělení s drogerií, tam už jen stačilo najít žiletky a vydala se ke kase. Zaplatila a zamířila zpět domů. Když ale stála před domem, nebyl si jistá, jestli má jít domů. Nechtělo se jí poslouchat mámu, která od ní bude zase něco chtít, ani její všetečné otázky, kde byla? A nechtěla ani poslouchat Bena, který jí určitě bude chtít přemluvit, aby šla k vodě, ale ona NECHTĚLA jít k vodě!!
   Se sklopenou hlavou obešla dům a posadila se na houpačku. Začala se pomaloučku houpat a z kapsy přitom vyndala žiletky. Chvíli si je jen tak prohlížela a pak jednu vyndala. Rozbalila ji a prohlížela si ji, byla tak krásná.
   "Co to děláš?"ozval se vedle ní Benův hlas. Mlčela.
   "Frai, prosím, já nechci, aby sis ubližovala, dej mi to prosím."žádal ji. Frai upustila žiletku, kterou držela mezi palcem a ukazováčkem. Žiletka neslyšně dopadla na trávník. Balíček se zbylými žiletkami podala Benovi.
   "No vidíš."pochválil ji, když si od ní balíček bral. Jen se na něj usmála.
   "Jdu si dát sprchu."oznámila. Ben přikývl a zmizel. Frai přesně věděla, že tohle udělá, ona chtěla, aby zmizel. S úsměvem na rtech sebrala z trávníku žiletku a zamířila do domu.
   "Frai, ukliď nádobí."bylo první, co slyšela, když přišla domů.
   "Hmm … taky tě ráda vidim."zašklebila se, ale šla uklidit nádobí, jak jí nakázala matka. "Ještě něco?"zeptal se, když už bylo nádobí uklizené.
   "Ne, to je všechno."ujistila ji matka. Frai jen přikývla a vydala se do koupelny. Na tváři měla opět ten úsměv, který nevěstil nic dobrného.
 


Anketa

Byl/a jsi tu?

Klik 100% (370)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama