Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Imaginární- 3.kapitola

27. srpna 2010 v 12:12 | Irma Corwin |  Imaginární
Poznámka: Od téhle kapitoly se nám mění styl vypravování. Zkrátka odteď vypráví příběh Frai.

    Znáte ten pocit, když se naložíte do horké vany? Ulevující, že? A víte, co je ještě lepší pocit, když víte, že jen pár centimetrů od vás leží vaše stříbrná kamarádka. Stačí jen natáhnout ruku a je jen vaše a splní vám to nejtajnější přání. Zkrátka blaho.
   Já vím, že kdyby to Ben věděl, tak by se zlobil a hodně, ale já tomu prostě nemohla odolat, nešlo to. A vlastně jsem ani nechtěla. Byla jsem zoufalá z toho, že mě i Ben do něčeho nutí a znechucená tím, jak špatná vlastně jsem. Všechno je moje vina. Slova, která jsem měla neustále v hlavě a která zmizela jen tehdy, když jsem se řezala. Když jsem viděla krev a cítila bolest a tekly mi slzy a všechno bylo tak intenzivní. Ne, tohohle se nevzdám. Ani kvůli Benovi. Já vím, že by si to zasloužil, ale ne, nejde to. Je to součást mě, kůs mého srdce, mojí duše, mojí mysli. Jen když se řežu, můžu myslet, můžu dýchat a chvíli potom můžu i žít. Snad.
   Vzala jsem žiletku a řízla se. Promiň Bene, je to moje vina. Další řez. Omlouvám se Kimi, jsem špatná kamarádka, je to ve mně, je to moje vina. Třetí řez. Jsem špatná.
   "Už ti to stačí?"zeptal se náhle Ben opírající se o dveře.
   "Bene."řekla jsem překvapeně. "Co tu děláš?"nechápala jsem.
   "Měl jsem pocit, že se něco děje a taky jsem si vzpomněl, že si jednu tu žiletku nechala na trávníku a, když jsem tam šel, nebyla tam. Došlo mi, že ji máš u sebe a zase si chceš ublížit."na chvíli se odmlčel a zadíval se do země. "Zklamala jsi mě."
   "Bene."začala jsem, ale on mě přerušil.
   "Já o tvoje výmluvy nestojím Frai. Myslel jsem si, že jsi lepší a strašně mě mrzí, že jsem se v tobě spletl."zvedl oči od podlahy.
   "Co po mě sakra chceš Bene? Myslíš si, že se tady najednou ukážeš, budeš mi říkat, co mám dělat a já se změním jen proto, že to někdo, kdo vlastně ani neexistuje, chce?"teprve, když jsem to dořekla, došlo mi, co jsem to právě udělala.
   Benovi stekla slza. Nikdy předtím jsem ho neviděla plakat a bylo to to nejhorší, co jsem kdy zažila. Setřel si slzu a zmizel. Teď jsem se cítila ještě hůř.
   Krev, která vytékala z ran na mé ruce, začínala barvit vodu ve vaně a já se cítila hůř, než kdy jindy.
   Vylezla jsem z vany a vypustila vodu. Obmotala jsem se ručníkem a zadívala se do zrcadla. Kdo je ta holka přede mnou? To jsem nemohla být já, to nejsem já. Ale věděla jsem, že jsem to já, zničená, rozervaná zevnitř i zvenku.
   Z očí mi tekly slzy. Dívala jsem se na ten tak známý a přesto tak strašně cizí obličej, který plakal a, necítila jsem nic. Nic, jen prázdnotu, která mi zaplnila nejprve hlavu, potom srdce a nakonec i duši. Ale mě to vlastně ani nevadilo, bylo to lepší, než cítit bolest, strach a výčitky.
   "Frai."ozval se zpoza dveří mámin hlas. "mohla bys laskavě uvolnit koupelnu?"
   "Hmm … Už du."odpověděla jsem otráveně a otřela si slzy. Převlékla jsem se do pyžama a odešla jsem z koupelny. Za dveřmi už netrpělivě přešlapovala matka.
   "To je dost."řekla, když jsem otevřela dveře a zamkla se v koupelně. Jen jsem protočila oči a šla do svého pokoje. Tam jsem si lehla na postel a chvíli jsem jen tak zírala na strop, když jsem si ale uvědomila, co dělám, vzala jsem si knížku a začala jsem číst. Potřebovala jsem nějak zabavit svoji prázdnou hlavu, když už jí teď netížily ani netěšily žádné myšlenky.
   Nevím, jak dlouho jsem četla, ale když jsem knížku odložila a podívala se z okna, zjistila jsem, že na ulici už nesvítí lampy, takže muselo být něco po půlnoci. Vstala jsem a odnesla knížku na stůl. Potom jsem se vrátila zpátky do postele a uvelebila se v ní. Zhasla jsem lampičku, která doteď svítila. A jak jsem tak ležela připravená ke spánku, uvědomila jsem si, že mi něco chybí. Chyběl mi ten tmavooký kluk, který vždycky ležel vedle mě na posteli a četl mi příběhy, aby se mi lépe spalo. A když jsem se cítila sama, tak mě objal. Když jsem byla smutná, tak mě rozesmál … A najednou tu nebyl. S ním, jakoby se ztratilo víc, než jen představa kluka ležícího se mnou na posteli. S tím se ztratil kus mého srdce, mojí mysli, mojí duše.
   Ale na tom všem už nezáleží, protože je pryč, neexistuje. Vlastně nikdy ani neexistoval. Prostě tu už není a já se s tím musím smířit.
   A s těmito myšlenkami jsem usnula.
  
 


Komentáře

1 neowei neowei | 29. srpna 2010 v 12:50 | Reagovat

smutné ... :-(  :-)

2 Nakira Nakira | Web | 30. srpna 2010 v 22:50 | Reagovat

Já ti říkám, že tohle je jedno z nejlepšího, co jsi kdy stvořila...ve psaní se hodně lepšíš :-)

3 Irma Corwin Irma Corwin | Web | 31. srpna 2010 v 14:34 | Reagovat

nakira: mockrát děkuju ... opravdu jsem se hodně snažila, aby tahle povídka byla dobrá, takže to cos mi psala mě moc těší ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama