Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Září 2010

Liar

28. září 2010 v 8:45 | Irma Corwin |  Básničky
Potom, co mi Nakira věnovala básničku, jsem se rozhodla, že sem taky nějakou dám .... napsala jsem si před pár dny ve vlaku, cestou do školy .... 
Je psaná anglicky, což je vám asi jasné podle názvu .... a jestli tam jsou chyby, tak se moc omlouvám, protože tohle je moje anglická prvotina .... :-)

I am screm :"Fire!"
Shoot down teh biggest liar.
I´m still screaming:"Fire, fire, fire!"
I am the biggest liar, liar, liar.

Leave me burn in my pain,
I don´t wanna, don´t wanna rain.
I just wanna burn in my dream,
wanna hear my own deadly scream.

4. kapitola

27. září 2010 v 13:00 | Irma Corwin |  Ztracené vzpomínky
taaak ... a po téhle kapče už si budete moct vybrat ze dvou různých konců .... ale fakt si o mě potom prosím nemyslete, že jsem magor :-D

Musím přiznat, že jsem se se Samuelem opravdu dobře bavila. Ale nevím, jestli bych s ním měla zase někam jít.

"A dost!"přikázala jsem si. "Už o tom nebudu přemýšlet."místo toho jsem si šla dát sprchu, abych se trochu uklidnila. Potom jsem si šla pro něco na sebe. Vybrala jsem si delší černé šaty. Neměla jsem náladu na nic, takže jsem si řekla, že se ani nebudu líčit. Takže jsem si prostě jen sedla do křesla a zapnula televizi. Nijak zvlášť jsem nevnímala, na co se dívám, dokud za pár desítek minut, kdosi nezaklepal. Uvědomila jsem si, že se tu už skoro hodinu dívám na nějaký pořad o autech.

Vstala jsem z křesla a otevřela dveře. Stál za nimi poslíček s vozíkem plným jídla.

"Dobrý večer."pozdravil poslíček. "Vezu vám večeři."

"Tak pojďte dál."otevřela jsem dveře a poslíček vjel s vozíkem do mého pokoje.

"Dobrou chuť."popřál mi a odešel. Vozík nechal stát za dveřmi. Zavřela jsem za ním dveře a otočila se k vozíku. Neměla jsem nijak zvlášť chuť k jídlu, ale jíst se musí. Proto jsem si vzala talíř a nabrala na něj trochu zeleninového salátu, k tomu jsem si nalila sklenici vody a vrátila se k televizi. Tentokrát jsem ale vybírala program pečlivěji, protože jsem vnímala, na co se to vlastně dívám. Nakonec jsem zvolila jakýsi hudební program, který mě jako jediná alespoň trochu zaujal.

Pohodlně jsem se usadila do křesla a pustila se do jídla. I když bylo velice dobré, nepřinášelo mi žádní uspokojení. Znáte přeci ten pocit, když sníte nějaké dobré jídlo? Tentokrát jsem ten pocit neměla.

Za pár minut opět někdo zaklepal. Znuděně jsem vstala a šla otevřít.

"Ahoj, drahoušku."pozdravila mě Camila a vešla do pokoje, Emet a Demetri se jí drželi v patách.

Zavřela jsem dveře a šla za Camilou, která se mezitím posadila na sedačku, Emet a Demetri stáli za ní.

"Jak se tu máš, Jane, drahoušku?"zeptala se Camila. Dnes jí to opět velice sluší, je dokonalá a krásná, napadlo mě, když jsem jí viděla mluvit.

"Líbí se mi tu."usmála jsem se.

"To jsem ráda."pohladila mě po ruce. "Emete dones mi kávu!"přikázala a Emet zmizel z pokoje. Za pár minut byl zpět s šálkem kávy. Camila si z něj usrkla.

"Měla by sis odpočinout."řekla potom. "Já mám ještě stejně nějakou práci, ale zítra tě opět navštívím."usmála se a spolu se svými bodyguardy ladně opustila pokoj.

Vypnula jsem televizi a zalezla do postele. Opravdu jsem už byla unavená. Zdál se mi zvláštní sen. Stála jsem na nějakém tmavém místě, naproti mně stála Camila, ale nesmála se. Vypadal celkem rozčíleně a něco mi říkala, ale já jsem nic neslyšela. Potom se otočila a zamračila se. Otočila jsem se stejným směrem a uviděla Samuela. Něco říkal, ale já opět nic neslyšela. Camila něco křikla a prudce mu podkopla nohy. Pak se na mě udiveně podívala a já cítila, jak se mi pohybují rty, ale nevím, co jsem jí říkala. Nasupeně se na mě dívala. Prudce mě uhodila do břicha. Odletěla jsem a můj pád zbrzdila až betonová zeď, o kterou jsem se praštila do hlavy.

Probudila jsem se celá zpocená a udýchaná z toho hrozného snu. Nechápala jsem, co to mělo znamenat, ani proč se mi to Zdálo. Raději jsem nad tím moc nepřemýšlela a znovu jsem se zachumlala pod deku a pokusila se usnout. Tentokrát se mi to povedlo celkem rychle a žádné další podobné sny už se mi naštěstí nezdály.

Probudil mě telefon zvonící na nočním stolku u mé hlavy.

"Ano?"zeptala jsem se rozespale, když jsem zvedla sluchátko.

"Dobré ráno, slečno Jane. Omlouvám se, že vás ruším, ale je tu nějaký muž, který tvrdí, že vás zná a chtěl by vás navštívit."ozvalo se zdlouhavě v telefonu.

"Kdo?"zeptala jsem se prostě a unaveně.

"Jmenuje se Samuel."řekl muž.

"Pošlete ho nahoru."přikázala jsem a ukončila hovor.
Vyběhla jsem z postele a začala dolovat oblečení z kufrů. Oblékla jsem si bílé silonky, černé baleríny a krátké bíločerné šaty. Pak jsem s ještě maličko upravila v koupelně a to už Samuel klepal na dveře.

"Ahoj."pozdravila jsem ho, když jsem otevřela dveře.

"Ahoj."usmál se. Dnes mu to opět slušelo. Měl na sobě tmavě modré džíny a bílou košili s krátkým rukávem.

"Co tu děláš?"zeptala jsem se. Protože jsme se nedomlouvali, že bychom se ještě měli vidět a najednou tady přede mnou stojí.

"Napadlo mě, že bych se za tebou zastavil a pozval tě na snídani … teda, jestli nemáš jiné plány."okouzlující úsměv.

"O ničem nevím."usmála jsem se. "Jen si vezmu něco na sebe a můžeme jít."řekla jsem a zaběhla si pro mobil, kreditku a černý svetřík. Zamkla jsem pokoj a klíče opět nechala na recepci.
"Kam vlastně jdeme?"zeptala jsem se, když jsme nasedali do auta.

"Na jedno příjemné místo."tajemně se usmál.

Jeli jsme městem a já jsem matně poznávala budovy, které jsme míjeli.

"Jak je na tom tvá paměť?"zeptal se Samuel a já odtrhla oči od okénka a zadívala se na něj.

"Pořád stejně prázdná."pronesla jsem s pokrčenými rameny.

"To je mi líto. Rád bych ti pomohl vzpomenout si."řekl takovým zvláštním tónem.

Dojeli jsme k nějakému parku. Vystoupili jsme a Samuel z auta vyndal piknikový košík a deku.

"Piknik?"zeptala jsem se.

"Vadí ti to? Já myslel, že by to mohlo být fajn."řekl sklesle.

"Ne, nevadí mi to. Je to dobrý nápad, jen na to asi nemám to správné oblečení."namítla jsem.

"Mě se náhodou tvoje oblečení líbí."pochválil mě.

"Díky."začervenala jsem se.

V parku jsme našli klidné místo mezi stromy, kde jsme rozložili deku a posadili se na ní. Samuel potom z košíku vyndal jídlo a pití.

"Co by sis dala?"zeptal se.

"Co třeba džus a toasty?"navrhla jsem. Samuel se usmál a podal mi sklenici s džusem a talířek s toasty.

"Díky."

"Není zač."

Jedli jsme a mluvili o hloupostech jako je počasí, barva trávy a tvary mraků nad námi. Potom ale Samuel řekl něco, co mě trochu zarazilo.

"Nemyslel jsem si, že jsi tak fajn, když jsem tě viděl v té ulici."řekl a pak se zarazil.

"Jane?"ozval se za mnou povědomý hlas. Otočila jsem se a uviděla Demetriho. "Mohl bych s tebou mluvit?"

"Jistě."přikývla jsem. "Hned budu zpátky."mrkla jsem na Samuela.

Společně s Dmetrim jsme odešli za roh a už jsem se ho chtěla zeptat, co potřebuje, když mi k ústům přitiskla nějaký hadřík a já omdlela.

"Jane, drahoušku:probudil mě Camilim hlas. "vstávej."

Otevřela jsem oči a uviděla před sebou Camilu. Seděla jsem na nějaké židli a vedle mě stáli Demetri a Emet.
"Co je to s tebou?"zeptala se rozmrzele. "Nejdřív chceš ode mě odejít a teď se začneš kamarádíčkovat s tím lovcem upírů?"křičela.

"O čem to mluvíš?"nechápala jsem.

"Já vím, že si to nepamatuješ, ale já si to pamatuji velice dobře."řekla přísně. Potom její výraz změkl. "Ale neboj se, zase všechno zapomeneš."usmála se.

"Cože?"vyjekla jsem.

Camila vzala jakousi sklenici s nějakým pitím a podala mi ji.

"Vypij to""přikázala.

My Chemical Romance - Art Is The Weapon

26. září 2010 v 10:00 | Irma Corwin |  Videa
Taaak ... tohle je první klid k novému Cd My Chemical romance, které by mělo vyjít 22,.11.2010 ...

:-D :-D


Imaginární- 6. kapitola

25. září 2010 v 6:49 | Irma Corwin |  Imaginární
Moc se omlouvám, že tu teď nic nepřibývalo, ale byla jsem malinko časově vytížena ... pokusím se to nějak napravit .... no a tady máte pro zatím na spravení chuti další kapitolu Imaginární :-)


   "Nekřič na mě."křikla jsem na svoji matku.
   "Jsi moje dcera, takže na tebe můžu křičet, jak chci."odporovala mi matka.
   "A co jsi to za matku, když na mě pořád jenom křičíš?"zeptala jsem se. Máma mi za to v zápětí dala pořádnou facku.
   "Frai ,… promiň …"něco říkala, ale já už jsem jí neslyšela. Zamkla jsem se v pokoji.
Instinktivně jsem popadla polštář a zalezla jsem do rohu svého pokoje. Brečela jsem, a čekala, kdy se dostaví ten nával zlosti, který mě vždycky nutil něco si udělat.
   Netrvalo to dlouho a já jsem pocítila chuť všechno rozbít, rozsápat svoje tělo na kusy, zarýt nehty do kůže, cítit bolest, vidět krev. Ale moje nehty se zaryly do měkkého polštáře, který jsem měla přitisknutý na hrudníku.
   "Ještě chvíli …. Ještě chvíli."šeptala jsem tiše a zarývala nehty do polštáře. Začala jsem se klepat, to je příznak toho, že už je to skoro za mnou. A pak najednou byl klid. Žádná zlost, bolest, nic. Ale jenom na chvilku. Za pár vteřin se bolest, ta vnitřní bolest začala vracet. A výčitky z toho, že se zase hádám s matkou.
   "Frai."řekl tiše Benův hlas pár centimetrů od mého ucha. Neviděla jsem ho, měla jsem zavřené oči. Ale už jen jeho hlas mě uklidňoval, přestala jsem brečet. Cítila jsem jeho ruce, které mě objímaly. Pustila jsem polštář a taky jsem ho objala. Ale oči jsem měla stále zavřené. Možná jsem se bála, že se Ben rozplyne, jako v tom mém snu. Nebála jsem se toho, že mi ublíží, dobře, tak jsem se toho bála, ale víc jsem se bála, že zmizí, že mě tu nechá samotnou.
   "Proč máš zavřené oči?"zeptal se a bylo slyšet, jak se pousmál.
   "Jen tak."
   Ozvalo se slabé, nerozhodné zaklepání.
   "Frai?"slyšela jsem matku zpoza dveří.
   "Měla by ses s ní udobřit."zašeptal mi tiše do ucha Ben. Zakroutila jsem hlavou, nebudu se s ní udobřovat.
   Tak jsem tam seděla v Benově objetí, ignorovala jsem matčin hlas, který se mi omlouval, a neviděla káravý pohled Bena, ale byla jsem si jistá, že očima propaluje zeď za mnou.
   Mámu to po čase přestalo bavit a zklamaně odešla. Věděla jsem, že jí působím bolest, ale ona mi ji taky způsobila a nějaké hloupé promiň, na tom nikdy nic nezmění.
   "Už je ti líp?"zeptal se Ben, když máma odešla.
   "Je mi fajn."usmála jsem se na něj.
   "Měla by sis jít odpočinout, už je pozdě."upozornil mě Ben. Přikývla jsem a vlezla do postele. Ben si lehl vedle mě a přikryl mě peřinou. Vděčně jsem se na něj usmála. Zhasnula jsem lampičku a zavřela oči.
   "Bene?"řekla jsem tiše asi po půl hodině, kdy jsem se marně snažila usnout.
   "Ano."zašeptal vedle mě.
   "Budeš tu se mnou navždycky?"připadala jsem si jako malé dítě, když jsem se ho na to ptala, ale nemohla jsem si pomoct, potřebovala jsem to vědět. Doufala jsem, že když se to dozvím, tak skončí ty moje noční můry.
   Ben si povzdychl. To neznamená nic dobrého.
   "Frai, já nevím … rád bych byl s tebou, ale … nemůžu ti napořád ovlivňovat život …"řekl dospěle a moudře.
   A já věděla, že to, co řekl, bylo správné, ale nechtěla jsem ho ztratit. Nenápadně jsem se na něj trochu víc přimáčkla.
   "Dobrou."
   "Dobrou noc … a ať se ti zdá něco hezkého."popřál mi a objal mě. A já si to tentokrát tak nějak víc užívala, když jsem věděla, že to zase ztratím.
   Předstírala jsem, že spím, aby Ben zmizel.
Potřebovala jsem být sama. Začala na mě těžce doléhat, že by měl odejít. Chápala jsem, že by tu neměl být, že by mi měl přestat zasahovat do života, ale nechtěla jsem se ho vzdát.
Zase jsem si připadala jako malé dítě, dítě, kterému berou hračku a to se mu nelíbí.
   Začala jsem tiše plakat.
   "Kdo mě bude uklidňovat?"zašeptala jsem do tmy.
   "Já."ozval se Benův hlas od okna. Podívala jsem se tím směrem. Ben seděl v otevřeném okně a díval se ven.
   "Ty jsi tu?"zeptala jsem se udiveně.
   "Proč bych tu nebyl?"podíval se na mě.
   "Proč bys měl?"zeptala jsem se. Otočil se zpět zády ke mně.
   "Měla by ses vyspat."řekl a já ho poslechla.

Imaginární- 5. kapitola

12. září 2010 v 10:25 | Irma Corwin |  Imaginární
A je tu pátá kapitolka ..... tak čtěte a komentujte ;-)


   Můj život je pěkná svině. Když se cítím aspoň na chvilku dobře nebo snad šťastně musí zase přijít něco, co mě srazí dolů, abych nezapomněla, jak to tam vypadá. Grr, já to tak strašně nenávidím. Vy ale asi nevíte, o čem to mluví, že? No jde o to, že se u mě zastavila Kimi. Všechno bylo v pořádku, dokud jsem jí neřekla, že jsem se zase pohádala se sestrou a že je to moje vina, že to kvůli mně jsme se pohádali.
   "Frai sakra, co to zase meleš? To není tvoje vina dopr*ele! Je to její vina."oponovala mi dost hlasitě Kimi.
   "Ale, co když je to vážně moje vina?"ptala jsem se sklesle. Já už jsem vážně nedokázala rozpoznat, co je a není moje vina. A už jsem ani nedokázala určit, co je dobré a co je špatné.
   "Ježíši, Frai, není to tvoje vina. Tyhle tvoje kecy už mně fakt štvou. Až budeš mít zase normální úsudek, tak se mi ozvi."řekla, práskla s dveřmi a odešla.
   Můj život je zjevně magnet na problémy. Ale buďme upřímní, je to mnou. Můžu si za to sama. Kdybych jí pořád neříkala, že je to moje vina, tak by se tohle nestalo. Ale já jsem to řekla, a kdyby bylo ho*no cukr, tak si se*em do kafe. Prostě se to stalo a tentokrát můžu s klidným srdcem říct, že to byla moje vina.


Měla jsem chuť vzít si žiletku a rozřezat si ruce, rozervat svoje tělo na kusy. A měla jsem chuť jít a všechno, co potkám, zničit. Ale ani jedno jsem neudělala. Jen jsem si lehla na postel a zírala do stropu. Myšlenky mi proletovaly hlavou a nic nedávalo smysl, nic nemělo smysl.
   "Co se děje?"zeptal se tiše Ben sedící vedle mě na posteli.
   "Nic."odpověděla jsem stejně tiše jako on.
   "Lhát se nemá."napomenul mě a lehl si vedle mě.
   "Pohádala jsem se Kimi."řekla jsem sklesle. "Říkala jsem jí o tom, jak jsme se se sestrou pohádali a že je to moje vina."
   "Nemůžeš všechno pořád brát na sebe. Všechno nemůže být tvoje vina."na chvíli se zamyslel. "V životě všechno není jen černé a bílé, jen dobré nebo špatné … a nikdy, nikdy nemůže být hádka vinou jen jednoho."
   "Děkuju."usmála jsem se na něj. On vždycky věděl, jak mi má pomoct, abych se cítila líp. Vždycky mě dokázal povzbudit a rozveselit … a všechno tak nějak míň bolelo, když byl se mnou a držel mě za ruku nebo mě objímal.
   "Ale to ještě není všechno, viď?"ptal se s pozdviženým obočím. Přikývla jsem. Nechápu, jak to dělá, ale už mě má asi přečtenou.
   "Nějak špatně spím, hůř, než dřív. Mám noční můry."
   "A o čem se ti zdá?"zajímal se.
   "Já nevím."dobře, lžu. Klidně mě za to ukamenujte, ale nemůžu mu to říct. Poslední dobou se mi zdají hrozně divné sny. Mám z nich hrozný pocit. Vždycky jsem v nich já a Ben. Nejdřív je všechno v pořádku, potom se hrozně pohádáme a já vezmu pistoli, zvednu ruku a vystřelím na Bena, který odchází. Tohle se vždycky opakuje. Jenomže on se rozplyne jako stín a já se jen ohromeně dívám na místo, kde předtím stál. Potom ucítím ostrou bolest v zádech. Podlomí se mi kolena. Ben mě chytí a řekne "sbohem".
    Ale tohle mu vážně nemůžu říct, vždyť proboha můj mozek si to jenom vymyslel. Nechtěla bych ho tím ranit.
   "Buď upřímná. Víš, že nemám rád, když ke mně nejsi upřímná."zamračí se.
   "Já nevím … je to …. prostě jako stín … a já z něj mám strach … já nevím proč. Ale prostě mám strach …"v podstatě jsem ani nelhala, opravdu je v mém snu jakýsi "stín", i když je to vlastně Ben, ale to on přeci neví.
   "Jak dlouho už se ti o tom "stínu" zdá?
   "Nevím, pár dní."
   "A co se za posledních pár dní ve tvém životě změnilo?? Protože ten stín by mohl značit dejme tomu strach, ale co ho vyvolalo?"začal se povědomě vyptávat.
   "Jsem snad u psychologa?"zeptala jsem se podrážděně. "Já … já vážně nevím. Nic mě nenapadá."a pak mě napadla perfektní výmluva. "Jen ta hádka se sestrou."
   "Takže si myslíš, že se sestry podvědomě bojíš?"položil mi další otázku.
   "Jo, přesně to si myslim."přitakala jsem.
   "Tak už se jí neboj."řekl mile Ben a posadil se vedle mě. "Když jsi se mnou, tak se nikoho bát nemusíš."objal mě.

Vtípky :-D

11. září 2010 v 10:23 | Irma Corwin |  Kam s tím?
Taakže vám tu takhle při sobotě dám pár moooooooc dobrých vtípků :-D :-D 

Co je chlapská definice romantiky? 


Sex.


Kolik mužů je potřeba na vyměnění jednoho toaletního papíru? 


Kdo ví, ještě se to nestalo.


Trabant je rodu mužskýho. Chlastá, řve, hulí, smrdí a nemá žádný výkon.


Co jsou domácí práce? 


Věci, které žena dělá a nikdo si jich nevšimne, dokud je nepřestane dělat.


Proč dávají chlapi svému údu nějaké jméno? 


Protože nechtějí, aby devadesát procent jejich rozhodování dělal někdo cizí.


Víte, proč mají chlapi hlavu?
.
.
Aby nenosili piliny po kapsách.


Proč ženské dbají daleko více na svůj zevnějšek, než na kvality své mysli? 


Protože spousta chlapů je blbejch, ale málo slepejch.


Víte, proč Bůh stvořil Adamovi ženu??? 



Protože už Adama bolela ruka...


O co by přišla uměle oplodněná žena? 


O funění do ucha.


Co rozumí muž pod pojmem dělat domácí práce? 


Musí zvednout nohu, aby žena mohla vysávat.


Proč má žena menstruaci? 


Protože Eva v ráji zhřešila a Bůh ji řekl, že zaplatí vlastní krví. Ale Eva byla tak dobrá, že to ukecala na měsíční splátky.


 zdroj: www.pitevna.cz 

Imaginární- 4.kapitola

6. září 2010 v 13:00 | Irma Corwin |  Imaginární
   "Fraai."křičela na mě z kuchyně sestra. Jestli jsem se o tom doteď nezmínila, pak bych vás ráda upozornila, že mám sestru. Je o 4 roky starší, než já. Moc dobře spolu nevycházíme, vlastně občas bych jí nejrači zabila, doslova.
   "Co je?"zakřičím na ni zpátky, protože se mi nechce zvedat se kvůli ní z postele. Ona by se kvůli mně taky nenamáhala.
   "Poď mi pomoct. Máma řikala, že ten oběd máme udělat spolu, tak zvedni zadek a poď sem!"křičela na mě a automaticky mě tím naštvala. Neochotně jsem tedy vstala z postele a šla do kuchyně.
   "Co chceš?"zeptala jsem se a zívla si.
   "Co asi? Pomoct s obědem."řekla a dívala se na mě jako na id*ota.
   "Hmm … a co mám jako dělat?"zajímala jsem se. Protože, když už ode mě chce někdo pomoc, tak vždycky chci, aby mi přesně řekl, co mám udělat, protože pak nebudu poslouchat, jak jsem co zase udělala špatně.
   "Oloupej brambory."přikázala mi a já se tedy pustila do loupání brambor. Za chvíli jsem to měla hotové, takže jsem si po sobě všechno uklidila a opustila jsem kuchyň v úmyslu, že se převléknu. Moje sestra ale měla jiný názor.
    "Kam jako deš?"zeptala se udiveně.
   "Převlíknout se."odpověděla jsem a zakroutila hlavou.
   "Tak dělej, potřebuju, abys mi zajela do města pro koření."
   "To si děláš srandu, ne? Ty to koření potřebuješ a ne já, tak si tam dojeď sama."protestovala jsem.
   "A ty chceš oběd. A když nepojedeš pro to koření, tak ho mít nebudeš."řekla nadřazeně.
   "Fajn, stejně nemám chuť."odpověděla jsem. Asi minutu na to mi přiletěla facka následovaná spoustou sprostých slov mířených na mou osobu. A já, aniž bych nad tím nějak uvažovala, jsem začala brečet a zavřela se do koupelny. Jako už snad po tisící jsem otevřela skříňku a chtěla si vzít žiletky, když v tom můj zrak upoutala čtyři písmena. SAVO.
   V hlavě se mi začal rodit plán. Přidat trochu nebo trochu víc sava sestře do jídla. Počkat, až jí rozleptá vnitřnosti a zbavit se jejího těla. Ale jak? Možná to někam zakopat. Ne, to by nebylo dobré, jak bych vysvětlila, že tak náhle zmizela. A co hodit pod vlak? Všichni by si mysleli, že to byla sebevražda nebo jen nešťastná náhoda a nikdo by to dál neřešil. Prostě se šla projít do lesa a jel vlak a ona si toho nevšimla a …
   Najednou mi problesklo hlavou, že tu plánuju vraždu vlastní sestry. Položila jsem si hlavu do dlaní. Zrovna teď bych potřebovala obejmout. Sakra proč tu Ben není, když ho potřebuju. V zápětí mi ale došlo, že je to moje vina, že tu není a bylo mi ještě hůř.
   Mou poslední nadějí se stala fantazie. Utekla jsem do svého vysněného světa, kde jsem mohla být sama sebou. A byl tam Ben, držel mě za ruku. Šli jsme po nějaké ulici a povídali si a smáli se. A nikdo se na nás divně nedíval, ani nekroutil hlavou. Jen jsme šli, bavili se a byli jsme šťastní. Co na tom, že v tu samou dobu jsem v reálném světě ležela na studené zemi mokré od mých slz, na tom už nezleží.
   Pak se náhle do mé fantazie vkradl stín a já se vrátila zpět do reality.
   "Frain, proboha, co v té koupelně pořád děláš?"slyšela jsem hlas svojí matky.
   S jistým sebezapřením jsem vstala ze země a otřela si oči. Chvíli jsem ještě pozorovala svůj obličej v zrcadle a pak jsem vyšla z koupelny.
   "Je oběd."oznámila mi, když jsem vyšla z koupelny.
   "Nemám hlad."řekla jsem prostě a chtěla jít do svého pokoje.
   "V žádném případě. Okamžitě se pojď najíst."přikázala mi. Já jsem jako poslušná holička poslechla a šla jsem se najíst.
   Nenávidím společné obědy, vlastně nenávidím všechny chvíle, které trávíme spolu. Sestra mě neustále probodávala pohledem a matka mě neustále napomínala, že jídlo se jí a ne se na něj jenom kouká. Tak jsem jedla, ani nevím, co to bylo. Nevím, jak to chutnalo. Bylo to prostě nějaké jídlo, které jsem snědla při společném obědě.
   Po jídle jsem se konečně dostala do svého pokoje. Tam na posteli seděl Ben. Bože, měla jsem takovou radost, že ho vidím. Okamžitě jsem k němu přiskočila a pevně ho objala. A on mě taky pevně objímal a smál se na mě a já se cítila šťastně. Tak moc šťastně, jak už dlouho ne. Protože můj kamarád, můj nejlepší přítel je tu se mnou, to mi pro teď stačí.
   "Už žádné lhaní"řekl, když mě pustil. Přikývla jsem. "A žádné řezaní."dodal.
   "To ti slíbit nemůžu."řekla jsem se sklopenýma očima. "Ale prosím, už neodcházej, já tě tu potřebuju."
   Znovu mě objal.
   "Už neodejdu."zašeptal a políbil mě do vlasů.

Myšlenky- 5.9.2010

5. září 2010 v 13:03 | Irma Corwin |  Myšlenky a pocity
zdravím vás lidičkové .... moc se omlouvám, že tu teď nic nepřibývá, ale já na to vážně nemám čas. Snažím se dál spát, co nejvíc to jde, ale nějak jsem se zasekla .... jenom v povídce Imaginární dál pokračuju .... Vážně mě to moc mrzí, ale nestíhám ... mám toho teď doma hodně a ve škole taky, přece jenom matura na krku ... učitelé nás s tím pořád  otravujou ...... fakt na zabití ...
tak sorry, budu se snažit to tu trochu oživit ;-)