Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

4. kapitola

27. září 2010 v 13:00 | Irma Corwin |  Ztracené vzpomínky
taaak ... a po téhle kapče už si budete moct vybrat ze dvou různých konců .... ale fakt si o mě potom prosím nemyslete, že jsem magor :-D

Musím přiznat, že jsem se se Samuelem opravdu dobře bavila. Ale nevím, jestli bych s ním měla zase někam jít.

"A dost!"přikázala jsem si. "Už o tom nebudu přemýšlet."místo toho jsem si šla dát sprchu, abych se trochu uklidnila. Potom jsem si šla pro něco na sebe. Vybrala jsem si delší černé šaty. Neměla jsem náladu na nic, takže jsem si řekla, že se ani nebudu líčit. Takže jsem si prostě jen sedla do křesla a zapnula televizi. Nijak zvlášť jsem nevnímala, na co se dívám, dokud za pár desítek minut, kdosi nezaklepal. Uvědomila jsem si, že se tu už skoro hodinu dívám na nějaký pořad o autech.

Vstala jsem z křesla a otevřela dveře. Stál za nimi poslíček s vozíkem plným jídla.

"Dobrý večer."pozdravil poslíček. "Vezu vám večeři."

"Tak pojďte dál."otevřela jsem dveře a poslíček vjel s vozíkem do mého pokoje.

"Dobrou chuť."popřál mi a odešel. Vozík nechal stát za dveřmi. Zavřela jsem za ním dveře a otočila se k vozíku. Neměla jsem nijak zvlášť chuť k jídlu, ale jíst se musí. Proto jsem si vzala talíř a nabrala na něj trochu zeleninového salátu, k tomu jsem si nalila sklenici vody a vrátila se k televizi. Tentokrát jsem ale vybírala program pečlivěji, protože jsem vnímala, na co se to vlastně dívám. Nakonec jsem zvolila jakýsi hudební program, který mě jako jediná alespoň trochu zaujal.

Pohodlně jsem se usadila do křesla a pustila se do jídla. I když bylo velice dobré, nepřinášelo mi žádní uspokojení. Znáte přeci ten pocit, když sníte nějaké dobré jídlo? Tentokrát jsem ten pocit neměla.

Za pár minut opět někdo zaklepal. Znuděně jsem vstala a šla otevřít.

"Ahoj, drahoušku."pozdravila mě Camila a vešla do pokoje, Emet a Demetri se jí drželi v patách.

Zavřela jsem dveře a šla za Camilou, která se mezitím posadila na sedačku, Emet a Demetri stáli za ní.

"Jak se tu máš, Jane, drahoušku?"zeptala se Camila. Dnes jí to opět velice sluší, je dokonalá a krásná, napadlo mě, když jsem jí viděla mluvit.

"Líbí se mi tu."usmála jsem se.

"To jsem ráda."pohladila mě po ruce. "Emete dones mi kávu!"přikázala a Emet zmizel z pokoje. Za pár minut byl zpět s šálkem kávy. Camila si z něj usrkla.

"Měla by sis odpočinout."řekla potom. "Já mám ještě stejně nějakou práci, ale zítra tě opět navštívím."usmála se a spolu se svými bodyguardy ladně opustila pokoj.

Vypnula jsem televizi a zalezla do postele. Opravdu jsem už byla unavená. Zdál se mi zvláštní sen. Stála jsem na nějakém tmavém místě, naproti mně stála Camila, ale nesmála se. Vypadal celkem rozčíleně a něco mi říkala, ale já jsem nic neslyšela. Potom se otočila a zamračila se. Otočila jsem se stejným směrem a uviděla Samuela. Něco říkal, ale já opět nic neslyšela. Camila něco křikla a prudce mu podkopla nohy. Pak se na mě udiveně podívala a já cítila, jak se mi pohybují rty, ale nevím, co jsem jí říkala. Nasupeně se na mě dívala. Prudce mě uhodila do břicha. Odletěla jsem a můj pád zbrzdila až betonová zeď, o kterou jsem se praštila do hlavy.

Probudila jsem se celá zpocená a udýchaná z toho hrozného snu. Nechápala jsem, co to mělo znamenat, ani proč se mi to Zdálo. Raději jsem nad tím moc nepřemýšlela a znovu jsem se zachumlala pod deku a pokusila se usnout. Tentokrát se mi to povedlo celkem rychle a žádné další podobné sny už se mi naštěstí nezdály.

Probudil mě telefon zvonící na nočním stolku u mé hlavy.

"Ano?"zeptala jsem se rozespale, když jsem zvedla sluchátko.

"Dobré ráno, slečno Jane. Omlouvám se, že vás ruším, ale je tu nějaký muž, který tvrdí, že vás zná a chtěl by vás navštívit."ozvalo se zdlouhavě v telefonu.

"Kdo?"zeptala jsem se prostě a unaveně.

"Jmenuje se Samuel."řekl muž.

"Pošlete ho nahoru."přikázala jsem a ukončila hovor.
Vyběhla jsem z postele a začala dolovat oblečení z kufrů. Oblékla jsem si bílé silonky, černé baleríny a krátké bíločerné šaty. Pak jsem s ještě maličko upravila v koupelně a to už Samuel klepal na dveře.

"Ahoj."pozdravila jsem ho, když jsem otevřela dveře.

"Ahoj."usmál se. Dnes mu to opět slušelo. Měl na sobě tmavě modré džíny a bílou košili s krátkým rukávem.

"Co tu děláš?"zeptala jsem se. Protože jsme se nedomlouvali, že bychom se ještě měli vidět a najednou tady přede mnou stojí.

"Napadlo mě, že bych se za tebou zastavil a pozval tě na snídani … teda, jestli nemáš jiné plány."okouzlující úsměv.

"O ničem nevím."usmála jsem se. "Jen si vezmu něco na sebe a můžeme jít."řekla jsem a zaběhla si pro mobil, kreditku a černý svetřík. Zamkla jsem pokoj a klíče opět nechala na recepci.
"Kam vlastně jdeme?"zeptala jsem se, když jsme nasedali do auta.

"Na jedno příjemné místo."tajemně se usmál.

Jeli jsme městem a já jsem matně poznávala budovy, které jsme míjeli.

"Jak je na tom tvá paměť?"zeptal se Samuel a já odtrhla oči od okénka a zadívala se na něj.

"Pořád stejně prázdná."pronesla jsem s pokrčenými rameny.

"To je mi líto. Rád bych ti pomohl vzpomenout si."řekl takovým zvláštním tónem.

Dojeli jsme k nějakému parku. Vystoupili jsme a Samuel z auta vyndal piknikový košík a deku.

"Piknik?"zeptala jsem se.

"Vadí ti to? Já myslel, že by to mohlo být fajn."řekl sklesle.

"Ne, nevadí mi to. Je to dobrý nápad, jen na to asi nemám to správné oblečení."namítla jsem.

"Mě se náhodou tvoje oblečení líbí."pochválil mě.

"Díky."začervenala jsem se.

V parku jsme našli klidné místo mezi stromy, kde jsme rozložili deku a posadili se na ní. Samuel potom z košíku vyndal jídlo a pití.

"Co by sis dala?"zeptal se.

"Co třeba džus a toasty?"navrhla jsem. Samuel se usmál a podal mi sklenici s džusem a talířek s toasty.

"Díky."

"Není zač."

Jedli jsme a mluvili o hloupostech jako je počasí, barva trávy a tvary mraků nad námi. Potom ale Samuel řekl něco, co mě trochu zarazilo.

"Nemyslel jsem si, že jsi tak fajn, když jsem tě viděl v té ulici."řekl a pak se zarazil.

"Jane?"ozval se za mnou povědomý hlas. Otočila jsem se a uviděla Demetriho. "Mohl bych s tebou mluvit?"

"Jistě."přikývla jsem. "Hned budu zpátky."mrkla jsem na Samuela.

Společně s Dmetrim jsme odešli za roh a už jsem se ho chtěla zeptat, co potřebuje, když mi k ústům přitiskla nějaký hadřík a já omdlela.

"Jane, drahoušku:probudil mě Camilim hlas. "vstávej."

Otevřela jsem oči a uviděla před sebou Camilu. Seděla jsem na nějaké židli a vedle mě stáli Demetri a Emet.
"Co je to s tebou?"zeptala se rozmrzele. "Nejdřív chceš ode mě odejít a teď se začneš kamarádíčkovat s tím lovcem upírů?"křičela.

"O čem to mluvíš?"nechápala jsem.

"Já vím, že si to nepamatuješ, ale já si to pamatuji velice dobře."řekla přísně. Potom její výraz změkl. "Ale neboj se, zase všechno zapomeneš."usmála se.

"Cože?"vyjekla jsem.

Camila vzala jakousi sklenici s nějakým pitím a podala mi ji.

"Vypij to""přikázala.
 


Komentáře

1 sparry sparry | 27. září 2010 v 20:34 | Reagovat

hmm tak to je pekné, stále zapomínať, to by bolo kruté! :-( ale pelná kapitolka :-)

2 Nakira Nakira | Web | 27. září 2010 v 21:31 | Reagovat

Já bych ani za boha nechtěla zapomenout třeba i ty nejhorší zážitky :-D
Mimochodem, máš u mě na blogu dárek, doufám, že tě nebude přecházet zrak :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama