Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Imaginární- 4.kapitola

6. září 2010 v 13:00 | Irma Corwin |  Imaginární
   "Fraai."křičela na mě z kuchyně sestra. Jestli jsem se o tom doteď nezmínila, pak bych vás ráda upozornila, že mám sestru. Je o 4 roky starší, než já. Moc dobře spolu nevycházíme, vlastně občas bych jí nejrači zabila, doslova.
   "Co je?"zakřičím na ni zpátky, protože se mi nechce zvedat se kvůli ní z postele. Ona by se kvůli mně taky nenamáhala.
   "Poď mi pomoct. Máma řikala, že ten oběd máme udělat spolu, tak zvedni zadek a poď sem!"křičela na mě a automaticky mě tím naštvala. Neochotně jsem tedy vstala z postele a šla do kuchyně.
   "Co chceš?"zeptala jsem se a zívla si.
   "Co asi? Pomoct s obědem."řekla a dívala se na mě jako na id*ota.
   "Hmm … a co mám jako dělat?"zajímala jsem se. Protože, když už ode mě chce někdo pomoc, tak vždycky chci, aby mi přesně řekl, co mám udělat, protože pak nebudu poslouchat, jak jsem co zase udělala špatně.
   "Oloupej brambory."přikázala mi a já se tedy pustila do loupání brambor. Za chvíli jsem to měla hotové, takže jsem si po sobě všechno uklidila a opustila jsem kuchyň v úmyslu, že se převléknu. Moje sestra ale měla jiný názor.
    "Kam jako deš?"zeptala se udiveně.
   "Převlíknout se."odpověděla jsem a zakroutila hlavou.
   "Tak dělej, potřebuju, abys mi zajela do města pro koření."
   "To si děláš srandu, ne? Ty to koření potřebuješ a ne já, tak si tam dojeď sama."protestovala jsem.
   "A ty chceš oběd. A když nepojedeš pro to koření, tak ho mít nebudeš."řekla nadřazeně.
   "Fajn, stejně nemám chuť."odpověděla jsem. Asi minutu na to mi přiletěla facka následovaná spoustou sprostých slov mířených na mou osobu. A já, aniž bych nad tím nějak uvažovala, jsem začala brečet a zavřela se do koupelny. Jako už snad po tisící jsem otevřela skříňku a chtěla si vzít žiletky, když v tom můj zrak upoutala čtyři písmena. SAVO.
   V hlavě se mi začal rodit plán. Přidat trochu nebo trochu víc sava sestře do jídla. Počkat, až jí rozleptá vnitřnosti a zbavit se jejího těla. Ale jak? Možná to někam zakopat. Ne, to by nebylo dobré, jak bych vysvětlila, že tak náhle zmizela. A co hodit pod vlak? Všichni by si mysleli, že to byla sebevražda nebo jen nešťastná náhoda a nikdo by to dál neřešil. Prostě se šla projít do lesa a jel vlak a ona si toho nevšimla a …
   Najednou mi problesklo hlavou, že tu plánuju vraždu vlastní sestry. Položila jsem si hlavu do dlaní. Zrovna teď bych potřebovala obejmout. Sakra proč tu Ben není, když ho potřebuju. V zápětí mi ale došlo, že je to moje vina, že tu není a bylo mi ještě hůř.
   Mou poslední nadějí se stala fantazie. Utekla jsem do svého vysněného světa, kde jsem mohla být sama sebou. A byl tam Ben, držel mě za ruku. Šli jsme po nějaké ulici a povídali si a smáli se. A nikdo se na nás divně nedíval, ani nekroutil hlavou. Jen jsme šli, bavili se a byli jsme šťastní. Co na tom, že v tu samou dobu jsem v reálném světě ležela na studené zemi mokré od mých slz, na tom už nezleží.
   Pak se náhle do mé fantazie vkradl stín a já se vrátila zpět do reality.
   "Frain, proboha, co v té koupelně pořád děláš?"slyšela jsem hlas svojí matky.
   S jistým sebezapřením jsem vstala ze země a otřela si oči. Chvíli jsem ještě pozorovala svůj obličej v zrcadle a pak jsem vyšla z koupelny.
   "Je oběd."oznámila mi, když jsem vyšla z koupelny.
   "Nemám hlad."řekla jsem prostě a chtěla jít do svého pokoje.
   "V žádném případě. Okamžitě se pojď najíst."přikázala mi. Já jsem jako poslušná holička poslechla a šla jsem se najíst.
   Nenávidím společné obědy, vlastně nenávidím všechny chvíle, které trávíme spolu. Sestra mě neustále probodávala pohledem a matka mě neustále napomínala, že jídlo se jí a ne se na něj jenom kouká. Tak jsem jedla, ani nevím, co to bylo. Nevím, jak to chutnalo. Bylo to prostě nějaké jídlo, které jsem snědla při společném obědě.
   Po jídle jsem se konečně dostala do svého pokoje. Tam na posteli seděl Ben. Bože, měla jsem takovou radost, že ho vidím. Okamžitě jsem k němu přiskočila a pevně ho objala. A on mě taky pevně objímal a smál se na mě a já se cítila šťastně. Tak moc šťastně, jak už dlouho ne. Protože můj kamarád, můj nejlepší přítel je tu se mnou, to mi pro teď stačí.
   "Už žádné lhaní"řekl, když mě pustil. Přikývla jsem. "A žádné řezaní."dodal.
   "To ti slíbit nemůžu."řekla jsem se sklopenýma očima. "Ale prosím, už neodcházej, já tě tu potřebuju."
   Znovu mě objal.
   "Už neodejdu."zašeptal a políbil mě do vlasů.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama