Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Imaginární- 6. kapitola

25. září 2010 v 6:49 | Irma Corwin |  Imaginární
Moc se omlouvám, že tu teď nic nepřibývalo, ale byla jsem malinko časově vytížena ... pokusím se to nějak napravit .... no a tady máte pro zatím na spravení chuti další kapitolu Imaginární :-)


   "Nekřič na mě."křikla jsem na svoji matku.
   "Jsi moje dcera, takže na tebe můžu křičet, jak chci."odporovala mi matka.
   "A co jsi to za matku, když na mě pořád jenom křičíš?"zeptala jsem se. Máma mi za to v zápětí dala pořádnou facku.
   "Frai ,… promiň …"něco říkala, ale já už jsem jí neslyšela. Zamkla jsem se v pokoji.
Instinktivně jsem popadla polštář a zalezla jsem do rohu svého pokoje. Brečela jsem, a čekala, kdy se dostaví ten nával zlosti, který mě vždycky nutil něco si udělat.
   Netrvalo to dlouho a já jsem pocítila chuť všechno rozbít, rozsápat svoje tělo na kusy, zarýt nehty do kůže, cítit bolest, vidět krev. Ale moje nehty se zaryly do měkkého polštáře, který jsem měla přitisknutý na hrudníku.
   "Ještě chvíli …. Ještě chvíli."šeptala jsem tiše a zarývala nehty do polštáře. Začala jsem se klepat, to je příznak toho, že už je to skoro za mnou. A pak najednou byl klid. Žádná zlost, bolest, nic. Ale jenom na chvilku. Za pár vteřin se bolest, ta vnitřní bolest začala vracet. A výčitky z toho, že se zase hádám s matkou.
   "Frai."řekl tiše Benův hlas pár centimetrů od mého ucha. Neviděla jsem ho, měla jsem zavřené oči. Ale už jen jeho hlas mě uklidňoval, přestala jsem brečet. Cítila jsem jeho ruce, které mě objímaly. Pustila jsem polštář a taky jsem ho objala. Ale oči jsem měla stále zavřené. Možná jsem se bála, že se Ben rozplyne, jako v tom mém snu. Nebála jsem se toho, že mi ublíží, dobře, tak jsem se toho bála, ale víc jsem se bála, že zmizí, že mě tu nechá samotnou.
   "Proč máš zavřené oči?"zeptal se a bylo slyšet, jak se pousmál.
   "Jen tak."
   Ozvalo se slabé, nerozhodné zaklepání.
   "Frai?"slyšela jsem matku zpoza dveří.
   "Měla by ses s ní udobřit."zašeptal mi tiše do ucha Ben. Zakroutila jsem hlavou, nebudu se s ní udobřovat.
   Tak jsem tam seděla v Benově objetí, ignorovala jsem matčin hlas, který se mi omlouval, a neviděla káravý pohled Bena, ale byla jsem si jistá, že očima propaluje zeď za mnou.
   Mámu to po čase přestalo bavit a zklamaně odešla. Věděla jsem, že jí působím bolest, ale ona mi ji taky způsobila a nějaké hloupé promiň, na tom nikdy nic nezmění.
   "Už je ti líp?"zeptal se Ben, když máma odešla.
   "Je mi fajn."usmála jsem se na něj.
   "Měla by sis jít odpočinout, už je pozdě."upozornil mě Ben. Přikývla jsem a vlezla do postele. Ben si lehl vedle mě a přikryl mě peřinou. Vděčně jsem se na něj usmála. Zhasnula jsem lampičku a zavřela oči.
   "Bene?"řekla jsem tiše asi po půl hodině, kdy jsem se marně snažila usnout.
   "Ano."zašeptal vedle mě.
   "Budeš tu se mnou navždycky?"připadala jsem si jako malé dítě, když jsem se ho na to ptala, ale nemohla jsem si pomoct, potřebovala jsem to vědět. Doufala jsem, že když se to dozvím, tak skončí ty moje noční můry.
   Ben si povzdychl. To neznamená nic dobrého.
   "Frai, já nevím … rád bych byl s tebou, ale … nemůžu ti napořád ovlivňovat život …"řekl dospěle a moudře.
   A já věděla, že to, co řekl, bylo správné, ale nechtěla jsem ho ztratit. Nenápadně jsem se na něj trochu víc přimáčkla.
   "Dobrou."
   "Dobrou noc … a ať se ti zdá něco hezkého."popřál mi a objal mě. A já si to tentokrát tak nějak víc užívala, když jsem věděla, že to zase ztratím.
   Předstírala jsem, že spím, aby Ben zmizel.
Potřebovala jsem být sama. Začala na mě těžce doléhat, že by měl odejít. Chápala jsem, že by tu neměl být, že by mi měl přestat zasahovat do života, ale nechtěla jsem se ho vzdát.
Zase jsem si připadala jako malé dítě, dítě, kterému berou hračku a to se mu nelíbí.
   Začala jsem tiše plakat.
   "Kdo mě bude uklidňovat?"zašeptala jsem do tmy.
   "Já."ozval se Benův hlas od okna. Podívala jsem se tím směrem. Ben seděl v otevřeném okně a díval se ven.
   "Ty jsi tu?"zeptala jsem se udiveně.
   "Proč bych tu nebyl?"podíval se na mě.
   "Proč bys měl?"zeptala jsem se. Otočil se zpět zády ke mně.
   "Měla by ses vyspat."řekl a já ho poslechla.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama