Jestli odejdeš, půjdu s tebou. Jestli zemřeš, vem mě s sebou.

Povídky- jednorázovky

I am not broken (povídka)

13. února 2010 v 22:19 | Irma Corwin
Ležela jsem na posteli a mlčky zírala do stropu. Byl krásně modrý, sledoval jsem každý jeho záhyb a občas jsem se zatřásla zimou, kterou ve mně ta barva vyvolávala.
Chtěla jsem něco dělat, ale nešlo to. Nebyl nic, co by mě dokázalo rozptýlit. Jediný člověk, se kterým jsem byla schopná mluvit, smát se, klidně usnout mě opustil.
Už je to dva měsíce. Nejsem schopná se s tím smířit. Jak se má člověk smířit s tím, když se jeho nejlepší kamarád zabije? Ale Vojta nebyl jen kamarád, byl něco víc. Nevěděl to, neměla jsem odvahu říct mu to. Bála jsem se, že zničím ten překrásný vztah, který spolu máme.
Pokaždé, když mě objal jsem se musela držet, abych ho nepolíbila. Když spal vedle mě musela jsem zatínat pěsti, abych ho nezačala hladit po jeho překrásné tváři.
Nikdy nezapomenu na jeho překrásné stříbrné oči, které se mi z počátku, když jsem ho poznala, zdály tak chladné. Nezapomenu na jeho krásné rty, které jsem chtěla líbat, na jeho hebké ruce, které mě tolikrát hladily a objímaly, když mi bylo smutno. Nezapomenu na to, jak mi řekl, že mě má rád, že jsem jeho nejlepší kamarádka, že beze mě nemůže existovat, že mě potřebuje.
Proč mě opustil? Zase jsem se rozbrečela. Nechci brečet, nenávidím pláč. Nenávidím sebe a nenávidím jeho, že mě tu nechal, že mi nic neřekl, nenaznačil. Že nepřišel a neřekl mi, že něco není v pořádku. Mohla bych si s ním o tom promluvit, pomohla bych mu, jak jen bych mohla. Ale on nic neřekl.
Vlastně řekl. Zavolal mi a říkal, že mě má hrozně rád, že na to nesmím NIKDY zapomenout. Prosil mě, abych ho měla ráda a říkal mi, jak jsem silná a úžasná holka. Slyšela jsem v jeho hlase potlačované vzlyky a ptala se ho, co se děje. Řekl, že nic důležitého, rozloučil se a ukončil hovor. Volala jsem mu zpátky, ale nezvedal mi to. Šla jsem tedy k němu domů. Před domem stála záchranka. Přesně si vybavuji ten pocit, jak se mi zastavilo srdce, zapomněla jsem dýchat.
Vběhla jsem do domu a v obývacím pokoji viděla Vojtovu maminku. Plakala a objímala svého manžela, který schovával obličej v jejích vlasech a utěšoval ji. Podívala se na mě a já pochopila smutek a bolest, kterou měla v očích.
Nemohla jsem tam zůstat, zbaběle jsem utekla z toho domu a běžela pryč. Nemohla jsem dýchat, ale nechtěla jsem se zatavit, chtěla jsem tomu utéct, ale nešlo to.
Otřu si oči. Už dost, nechci na to myslet! Bolí to, tak moc, že jediným vysvobozením se mi zdá být smrt, která nepřichází. A já po ní tolik toužím.
Pokusila jsem se o sebevraždu, předávkovala jsem se. Ale našli mě včas a vypumpovali mi žaludek. Nikdy nezapomenu na výraz mojí mámy, když za mnou přišla do nemocnice. Už jen kvůli tomu to nemůžu udělat znovu, slíbila jsem jí to. Ale tak moc bych to chtěla porušit, nemůžu. Neunesla bych znovu ji tak vidět. Navíc vím, co to udělalo s Vojtovými rodiči a nechci, aby si tím prošli i ti mí.
Stmívá se, konečně. Nastává noc. Tichá klidná noc, která mě pohladí po duši. Hvězdy na nebi začínají pomalu zářit společně s měsícem, který mi tolik připomíná Vojtovi oči. Také zářily, kdysi.
"Proboha Vojto, proč jsi mě opustil?"zopakoval jsem snad po tisící otázku, která mě tolik tížila.
O tvář se mi otřel jemný větřík. Nechápala jsem to, vždyť okno je přeci zavřené. Asi se mi něco zdálo.
Znovu jsem se rozplakala. "Byls můj nejlepší přítel, milovala jsem tě jako nikoho jiného, tak proč?"
Ten prazvláštní vánek opět ovanul moji tvář a sušil tak slzy, které po ní stékaly. Bylo to jako dotek, jako by se mě někdo dotýkal. A bylo to tak ohromně příjemné a ulevující. Přála jsem si, aby to byl Vojtův dotek, aby tu teď se mnou byl a hladil mě po tváři.
Představila jsem si, jak tu vedle mě leží a šeptá mi, že všechno zase bude v pořádku., že se všechno vyřeší, jak bude všechno fajn. A já mu věřila, věřila jsem téhle zvláštní představě, kterou jsem si ve své pomatené hlavě vytvořila a poprvé za dva měsíce jsem se usmála. Ten úsměv patřil Vojtovi, byl jen a jen pro něj a já doufala, že ať už je kdekoli, že mě vidí. Věděla jsem, že se všechno časem zlepší, i když už to nikdy nebude jako dřív. A také jsem věděla, že kdyby tu teď byl se mnou usmál by se a řekl mi, že se chovám jako zodpovědná dospělá žena.
"Nikdy na tebe nezapomenu."zašeptala jsem a vánek mi opět ovál tvář. "Nezapomeň na mě."zaprosila jsem a čekala na vánek, který už ale nepřišel. Zvláštní pocit, který se objevil spolu s vánek s ním také zmizel a já jsem věděla, že to byl Vojta. Dal mi poslední sbohem a odešel.
Nic mi ho už nevrátí, ale vím, že je mu teď lépe a jistě měl důvod, proč to udělal. Ale to už teď není podstatné. Co se stalo, stalo se, už to nezměním. Jediné, co teď můžu změnit je můj život. Už nikdy nebudu stejná a nechci být. Jediné, co vám můžu říct je: You can´t fix me, because I am not broken . . . .

I (don´t) love you- (něco jako příběh)

2. února 2010 v 0:08 | Irma Corwin
Tuhle povídku jsem psala jednou pozdě v noci, když jsem tak přemýtala o vlatsním životě a o budoucnosti . . . . . Je to jedna z mých nějhorších nočních můr, ale . . . . no prostě se toho bojím . . . .

I (don´t) love you

Říkalas, že budeme kamarádky, nejlepší kamarádky a už napořád. Proč jsi lhala? Proč jsem netušila, že lžeš? Proč nám nedošlo, že to není pravda?
Byly jsme jako sestry, věděly o sobě všechno, udělaly pro sebe všechno. Dokázaly jsme se podržet, ale dokázaly jsme si i vzájemně vynadat, když jsme věděly, že ta druhá dělá nějakou blbost.
Jasně, občas jsme se pohádaly, ale to přece nic neznamená, to se občas stává.
Měli jsme tak podobné a přitom rozdílné názory. Poslouchaly stejnou muziku a přitom každá jinou. Líbili se nám ti samí kluci, obě jsme milovali Pardubice.
Když se tak dívám zpátky, vidím dvě holky, který si neuvědomily, že všechno jednou skončí. Sázely na to, že jedna druhou podrží, že tu pro sebe vždycky budou, ale nestalo se.
Po střední jsem šla na vejšku, pamatuješ? V Praze jsem studovala záchranáře a přitom tvořila tu knížku, jak jsi mi radila. Tys zatím byla v Plzni na Právnický. Vídaly jsme se jednou, dvakrát měsíčně a byli jsme rády. Volaly jsme si, psaly na icq, posílaly maily.
Pak sis ale našla kluka a já to chápala, ale na mě už pak nezbyl totálně žádnej čas. A to tak hrozně bolelo. Připadala jsem si tak odstrčená a neměla jsem si s kým o tom promluvit. Tys tu prostě nebyla.
Dodělala si školu a odstěhovala se pryč, já tu zůstala, ty víš proč. A tak to všechno skončilo. Občasný telefonáty už byly jenom zdvořilostní a návštěva jednou za rok na hodinu mi nestačila. Chtěla jsem tě mít u sebe. Já sakra vim, jak sobecky to zní, ale já už prostě taková jsem.
Pak umřela máma, život mi dal přes držku jako nikdy před tim. A jediný, co jsem chtěla a potřebovala jsi byla ty. Snažila jsem se z toho vypsat, ale prostě to nešlo. Pak jsem to řešila chlastem a řezáním se. Nakonec jsem se vysrala i na to blbý psaní.
Když jsem se pak jednou vrátila domů, prohlížela jsem si naše staré fotky. Jak šťastně jsme se tam tvářily a jak naivní jsme byly. Co všechno se změnilo za ten čas. . . . .
Říkala jsem, že se to stane, tys tvrdila, že je to blbost, že mě nikdy neopustíš, že tu pro mě vždycky budeš. Lhalas, ale to nevadí, nemám ti to za zlý, teď už ne.
Když tak nad tím vším přemýšlím v hlavě mi vyvstanuv věta : I don´t love you like I loved you yesterday. . . .

Věnováno Mišulce, protože dnes jí stále ještě hluboce a upřímně miluji. Díky za všechno, co jsi pro mě udělala a uděláš a ať se stane cokoli, nikdy na tebe nezpomenu.

Můj den za 10 let (zamyšlení/příběh)

1. května 2009 v 19:05 | Irma Corwin
Dnes jsem byla na blogu kirsty, svého SB(www.kirsty-steigerova.blog.cz) a četla nějaké její starší články a měla tam článek s názvem Můj den za 10 let a já jsem úplně viděla tan svůj den, tak jsem o tom prostě napsala . . . . Doufám, že to Kirsty nebude vadit.
Předem se omlouvám za chyby, kterých je tam určitě nespočet . . . . . .

Můj den za 10 let



Stojím v kuchyní a chystán snídani, když v tom do pokoje vtrhnou moje dvě děti, které se jako obvykle pošťuchují.
,Dane neubližuj svojí sestřičce.´ napomenu ho, aniž bych se odtrhla od přípravy snídaně.
,Ale já jí nic nedělám.´protestuje můj syn.
,Nelži!´okřikne ho Lili, moje dcera.
,Nelžu!´brání se umanutě Dan.
,Mámí´křičí Lili a chytí mě za nohu. Vezmu jí do náručí a políbím jí do jejích krásných blonďatých vlásků.
,Je čas na snídani, tak už nezlobte.´napomenu je a Lili opět položím na zem.
Oba se poslušně posadí na svá místa ke stolu. Přinesu jim snídani a oni se pustí do krupicové kaše s kakaem.
Chvíli je jen tak pozoruju a říkám si, že bych bez nich už nedokázala žít a že je moc miluju a pak si povzdechnu, protože Lili si zašpinila tričko.
,Mámí.´zakřičí a vystrašeně se na mě podívá.
,To nic zlatíčko, než půjdeme tak se převlečeš, ano?´uklidňuju ji.
Jen přikývne a dál pokračuje v jedení krupicové kaše.
Někdo mě zezadu obejmu, usměju se. Ani bez něj už bych nedokázala žít, bez svého milované ho manžela a úžasného otce mých dvou krásných dětí.
,Dobré ráno.´řekne a políbí mě na krk.
,Dobré ráno.´odvětí obě děti i já součastně.
Pustí mě a jde si sednout ke stolu, kde už na něj čeká jeho obvyklá snídaně zelený čaj a rohlík a jahodovou marmeládou.
Opřu se o kuchyňskou linku a dál se na ně spokojeně dívám, jsou pro mě všechno na světě.


Po snídani se šla Lili převléct a Dan se ochotně nabídl, že jí pomůže, hrozně mě to těšilo. Ačkoli to nedávali moc často najevo, byli pro sebe ohromně důležití.
Když dojedl i můj manžel uklidil nádobí po sobě i po dětech do myčky. Pak znovu přišel ke mně a políbil mě.
,Mohl bys odpoledně vyzvednout děti ze školky?´ ptám se ho.
,Určitě.´odpoví a usměje se.
,Musím se stavit za mámou do nemocnice, už týden jsem tam nebyla.´vysvětlím mu.
,Dobře, ale jestli chceš můžu tam jít s tebou.´nevrhne mi.
,Ne, mě stačí, když vyzvedneš děti.´řeknu a políbím ho.
,Fajn, tak pá odpoledne. Miluju tě.´loučí se se mnou.
,Já tebe taky.´řeknu a usměju se.
Do kuchyně vběhne Dan a chvilinku po něm i Lili. Obě běží ke svému tátovi, který je obejme.
,Dneska vás vyzvednu já, ano?´řekne jim.
Oba souhlasně přikývnou.
,Tak moc nezlobte.´řekne a oba je políbí do vlasů.
,Běžte si vzít bundy a boty.´připomenu jim a oba se rozběhnou do předsíně.
Manžel mě ještě jednou políbí a odchází do práce.
Když jsou děti hotové vydáme se na cestu. Jdeme jen kousek na jednu stanici městské hromadné dopravy, kde nastoupíme do trolejbusu. Po pár zastávkách vystupujeme před školkou a oba se jako obvykle rozběhnou přímo k ní.
,Pozor ať nespadnete.´napomínám je.
Pomůžu jim se převléct a s oběma se rozloučím. Nejraději bych si je nechávala doma, ale školka je pro ně lepší a pro mě vlastně taky. Oni se naučí vycházet s lidmi a já budu mít klid na psaní své knihy.
Můj manžel mě v psaní hodně podporuje, vlastně mě podporuje skoro ve všem co dělám. Poznali jsme se před 7 lety na hokeji tady v Pardubicích, oba jsme tleskali a zpívali o on na mě omylem vylil pivo a bylo to. Bezhlavě jsme se do sebe zamilovali. Po víc jak roce jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsme se vzali, protože už jsme se na to oba cítili. Pár měsíců na to se nám narodil Dan a 2 roky na to se narodila Lili.


Když jsem přijela domů uklidila jsem oblečení, které moje děti neuklidili. Ustlala jsem jim peřiny a plyšáky jim narovnala na jejich místa do polic. Pak jsem se vrhla n žehlení a praní, které mi sice nevadilo, ale upřímně řečeno jinak jsem tyhle práce nemilovala.
Jakmile bylo všechno hotové vytáhla jsem svůj notebook a začala spát. Dnes mi to nějak nešlo, takže jsem toho asi po hodině a půl nechala a raději jsem zkontrolovala svou mailovou schránku. Psala mi moje starší sestra, že se včera vrátila z Irska a že doufá, že se dnes uvidíme v nemocnici u mámy. Stručně jsem jí odepsala, že se určitě chystám za mámou odpoledne jít a že by bylo fajn, kdybychom se viděli, protože v Irsku byla přes půl roku.
Další mail byl od táty. Omlouval se, že se o víkendu nestaví, jako obvykle mu totiž do toho vlezla nějaká neodkladná práce. Docela mě to štvalo, vždyť bydlel jen 30km od nás, asi se budu muset vypravit já za ním.
Odepsala jsem mu, že mi to nevadí, ale že doufám, že sem brzy přijede, protože děti už se na něj těší.
Vypnula jsem notebook a šla se najíst. Pak jsem se převlékla, vzala si kabelku a šla.
Do nemocnice to bylo 10 minut chůze, takže jsem ani nemusela jet trolejbusem.
,Dobrá den Patricie, jak se dnes máte?´ptal se mě doktor, kterého jsem potkala na chodbě.
,Dobře a vy?´ptala jsem se.
,Skvěle jako vždy.´řekl a usmál se.,Jdete na maminkou?? Před chvílí sem přišla i vaše sestra.´
,Jsme ráda, že už je zpátky.´přiznal jsem.
,No, sice bych si tu s vámi velice rád povídal, ale už musím jít, pacienti čekají.´
,Omlouvám se, že jsem vás zdržovala.´
,Vy nikdy nerušíte.´
,Nashledanou.´rozloučila jsem se.
,Nashledanou.´řekl doktor a odešel.
Vydala jsem se tak známou chodbou k pokoji, ve kterém ležela moje máma. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř.
Sestra seděla na židli vedle postele, na které ležela máma a vyprávěla jí o tom, co dělala v Irsku.
,Ahoj.´pozdravila jsem a Aneta hned zmlkla. Zvedla se z postele a běžela ke mně. Objali jsem se. Byla jsem strašně ráda, že už je zpátky.
,Chybělas mi.´přiznal jsem.
,Já vim.´usmála se Aneta.
Podívala jsem se na mámu, která ležela v posteli a zírala před sebe.
,Jak jí je?´ptala jsem se.
,Pořád stejně.´odpověděla suše Aneta.
Společně jsme se posadili k mámině posteli a Aneta znovu začala vypravovat o tom, co dělala v Irsku.
Připadalo mi, že ani nevnímala naši přítomnost.
Asi po dvou hodinách jsme s Anetou společně z nemocnice odešli. Pozvala jsem ji k nám na návštěvu, protože manžel i děti už ji taky chtěli vidět. Souhlasila, že se o víkendu zastaví.
Rozloučili jsme se a já jsem šla domů, cestou jsem se ale ještě stavila na nákup.
Doma to vypadalo, jako když tam bouchla bomba nebo si tu hráli moje děti. Všude se válely hračky a spousta oblečení, které určitě patřilo Lili, která měla v oblibě se stále převlékat.
Všichni tři leželi v obýváku na zemi a sledovali nějaký animovaný film.
,Tady to vypadá.´pronesla jsem a všichni vstali a šli ke mně.
,Ahoj mami.´pozdravili obě moje dítka a pustili se do vyklízení nákupu, který jsem právě přinesla.
,Ahoj lásko.´pozdravil mě můj manžel a jako obvykle mě políbil.,Tak jak se má?´
,Pořád stejně. Ale mám jednu dobrou zprávu o víkendu přijede teta Aneta.´
,Jupí.´začali okamžitě jásat děti.
,Když máte tak dobrou náladu.´začal manžel., tak vám určitě nebude vadit, když půjdeme dneska na hokej s maminkou sami.´
,A kdo nás bude hlídat?´zeptal se vyděšeně Dan.
,Babička.´odpověděl manžel.
Dan s Lili se na sebe pochybovačně podívali. Manžel už je měl ale přečtené a tak vytáhl z kapsy dvě lízátka.
Děti se na sebe významně podívali a potom přikývly.
Asi za hodinu přišla manželova maminka, děti s manželem se mezitím dodívali na ten film a já jsem uklidila ten nepořádek.
V půl páté jsem vyrazili. Okolo arény byla spousta lidí jako obvykle. Pardubice jsou město hokeje. Ale mě už ti lidé ani nevadili, byla jsem šťastná.
Šli jsem na naše obvyklé místo v kotli a sledovali zápas. Mezitím jsem občas mluvili o tom,co dělal v práci, co říkala Aneta a jak jsem na tom se psaním.
Zápas sice skončil prohrou, ale to mi nevadilo. Ani v životě se vždycky nevyhrává a moje máma toho byla důkazem.
Domů jsme přišli asi okolo půl deváté. Obě naše dětičky už podle očekávání spali. Poděkovala jsem manželově mamince za hlídání dětí, ale jí to prý nevadilo. Doprovodila jsem si k zastávce a vrátila se domů.
Byla jsem unavená, už jsem se hrozně těšila do postele. Takže když jsem přišla domů hned jsem se převlékla a zalezla do ní. Manžel si ještě dal sprchu a pak přišel ke mně. Objal mě a já se mu schoulila do náručí.
,S mámou je to horší, viď?´zeptal se. Měl mě přečtenou.
,Myslím, že jo.´povzdechla jsem si.
Chvíli jsme mlčeli.
,Lili si dneska zašpinila to modré tričko.´řekl pak manžel, aby mě přivedl na jiné myšlenky.
,To se jí podobá.´usmála jsem se on taky, když viděl, že už je mi líp.
,Miluju tě.´zašeptal jsem.
,Já tebe víc.´oponoval mi.
,Chceš se hádat?´usmála jsem se.
,O tomhle? Klidně.´řekl vážně.
Jen jsem se usmála a už jsem nic neříkal, jen jsem si užívala jak mě hladí po vlasech, pažích, zádech . . . . .


Sbohem Ephrame(příběh)

24. března 2009 v 18:29 | Irma

Sbohem Ephrame:









Vždycky mi připadalo lepší žít ve svých snech a představách, než žít skutečný život.



Často jsem tedy utíkala do svého vysněného světa. Mohla jsem tam být kým jsem chtěla a mohla jsem být s kýmkoliv jsem si usmyslila.



Od jedné doby se ale, na pár let, stal hrdinou mých snů jeden muž. Říkejme mu třeba Ephram. Jeho pravé jméno nechci prozrazovat z dále nespecifikovaných důvodů.


Prožili jsme spolu tolik dobrodružství, překonali kolik věcí a přesto se milovali. Jenže moje city přesáhly ten vysněný svět a já pocítila k Ephramovi lásku, ačkoliv byl už dávno pryč.



Čas běžel a představy a sny se mi staly jedinou možností, jak ukojit touhu po Ephramovi. To jsem si ale vůbec neuvědomovala ani nepřipouštěla, dokud . . . . no dokud jsem se něco nedozvěděla. Nezáleží na tom, o co jde, pro tento příběh to není důležité.



Tedy po té, co jsem se onu věc dozvěděla, uvědomila jsem si, že je na čase něco změnit, opustit Ephrama, navždy se rozloučit. . . .



Celý ten den jsem byla jako na trní a měla jsem z toho hrozný strach. Čím víc se blížil večer, tím víc jsem se toho bála. Věděla jsem však, že tomu strachu se musím postavit.



Zhasnula jsem světlo v pokoji a lehla si do měkkých peřin. Oči jsem měla stále otevřené a plné slz, které ztékaly na polštář.



Zhluboka jsem se nadechla, otřela si slzy a zavřela oči. Když jsem je otevřela, stála jsem před důvěrně známými bílými dveřmi. Lehce jsem na ně zaklepala a během pár vteřin mi Ephran otevřel.


,Ahoj´pozdravil mile a pozval mě dál. Na tváři měl svůj typický, milý usměv a já jsem pochopila, že mi to dnesk nijak neusnadní.



Pokynul mi, abych si sedla na sedačku. Poslušně jsem se tedy posadila. Sedl si těsně vedle mě a mě to snad poprvé za víc jak tři roky bylo nepříjemné. Proto jsem se od něj o pár centimetrů odsunula.


,Děje se něco?´zeptal se hned. Věděl, že se něco děje, i když se to snažil nedávat najevo.


,Musíme si promluvit´řekla jsem rázně. Od teď už nesmím brát zřetel na jeho city. U srdce mě z té představy ostře bodlo.


,Tak mluv´vybídl mě s úsměvem.



Obrátila jsem se k němu a podívala se mu do očí a viděla tam tu lásku a něhu . . . . nemohla jsem mu to říct.



Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem mluvit, musela jsem se přitom ale dívat do země.


,Víš Ephrame . . . . . známe se už hodně dlouho a tolik jsme toho spolu zažili . . . . a všechno bylo úžasný a krásný, ale . . . ´po tváři mi ztekla slza. Já to nedokáže.


,Ale co?´zeptal se nechápavě a slzu mi otřel.


,ale je načase se rozloučit.´řekla jsem tiše, jakoby přidušeně.


,Ty někam odjíždíš?´ptal se. Vždycky mi kladl tyhle hloupé otázky, i když odpovědi stejně znal.


,Ne Ephrame, neodjíždím. Přišla se rozloučit, protože je načase, abys odešel . . . . zmizel z mojí hlavy i ze srdce.´



Zmateně se na mě díval. Jako dítě, které se dozvědělo, že dárky nenosí ježíšek, ale stále tomu věří.



Vzala jsem ho za ruku a zpříma jsem se mu podívala do očí.


,Je mi to líto Ephrame, hrozně líto, ale musím to udělat. Pochop, já nemůžu pořád žít tím co bylo. Nemůžu si dodávat falešnou naději, protože o to tvrdší bude náraz do reality. Odpusť mi to prosím, odpusť . . . . ´



Pohladila jsem ho po tváři. Slzy se mi valily z očí tak rychle, že jsem je nestíhla utírat.


,A co bude se mnou?´řekl a tázavě se na mně podíval.,Zavřeš mě někam do temného koutku svojí mysli, kde budu čekat, dokud mě zase nebudeš chtít?´


,Ne!´chtěla jsem pokračovat, ale pláč mě přemohl. Párkrát jsem se proto hluboce nadechla a pokračovala jsem.,Já už nechci, abys existoval, protože by mě to bolelo a tebe taky. Byli bysme oba nešťastní.´


,A takhle nešťastní nebudeme?´vyčítal mi.


,Nedělej mi to ještě těžší, než to je prosím.´škemrala jsem.



Skoro nezřetelně přikývl a vzal můj obličej do dlaní.


,Udělám pro tebe všechno.´řekl a políbil mě.To znovu vyvolalo silný prou mých slz.


,Miluju tě.´zašeptal a pustil můj obličej. Pak vstal a šel do kuchyně, kde vzal dlouhý kuchyňský nůž a s ním se vrátil zpátky ke mně.



Posadil se vedle mě a nůž položil na stůl.


,Jen jedna přesná rána a bude to za námi.´řekl a mile se na mě usmál, i když oči se mu leskly os slz.



Vzala jsem nůž.


,Nikdy na tebe nezapomenu.´špitla jsem a políbila ho. On mě také políbil tak procítěně, vášnivě a něžně. Pak se ode mě lehce odtáhl a já mu nůž vrazila přímo do srdce.



Snažil se usmívat, ale já jsem na něm viděla tu bolest, To utrpení, Touhu zakřičet bolestí. Ale ovládl se . . . jen kvůli mně.



Začal lapat po dechu a z úst mu vytekl pramínek krve.



Přestal jsem plakat, chtěl jsem být silná, silná jako on.



Naposledy jsem se na něj podívala, pak jsem vstala za sedačky a odešla z jeho bytu. Nastoupila jsem to výtahu a zmáčkla tlačítko REALITA.



Svezla jsem se po stěně výtahu a znovu jsem začala plakat. Mohla jsem to ještě změnit, ale jen by to víc bolelo. Takhle to bude lepší, pro oba.



Když jsem se brzy ráno probudila, okamžitě jsem všechno sepsala a založila do desek.



Jsou to jen další popsané papíry??? Další smyšlený příběhy??? Ne! V mé hlavě a v mém srdci se odehrál, a v realitě částečně taky. V tomhle příběhu jsem si nic nevymyslela, nelhala jsem, jen jsem napsal to, co jsem viděla a cítila.






Sbohem Epraheme, byls pro mě důležitější, než cokoliv jiného, ale musela jsem to změnit. Nikdy tě nepřestanu milovat, ale už tím nesmím žít. Musí mi stačit vzpomínka . . . .











Věnováno Panu XXX, který v příběhu vystupuje jako Ephram.

















































Story

7. března 2009 v 11:10 | Irma
Už to vážně nešlo vydržet. Chtělo se mi zvracet, chtěla jsem vyzvracet všechen ten vztek, ty hnusný slova, který jsem řekla. Pomalu jsem začínala cítim, jak mi slzy ztékají z očí, nedovolím jm, aby viděli, jak brečím. Vzala jsem si mikinu a vypadla jsem z domu. Běžela jsem kousek přes les na svoje oblíbené místo u jedné staré zastávky a tam jsem si z bundy vyndala Cigarety. Jedenu jsem si hned strčila do pusy a zapálila.
Nikotim a dehet se mi draly do plic a já jsem cítila, jak mi usychají slzy na tváři, Vítr jemně vlál a pomáhal mi nemyslet. Nemyslet na to, abych se řezala, protže já nechci, rači budu kouřit než se řezat. už nikdy se nesmím pořezat, ubližuju tím, jenom sobě a ne těm, kteří nesou vinu za to, co se děje. Když už jsem dokázala přestat na tak dlouho přeci to teď nevzdám.
Pomalu jsem dokuřovala cigateru a cítila jsem se víc a víc v klidu. Ještě chvíli po tom, co jsem ji típla jsem se procházela po lese, abyto ze mě vyprchalo, ten odpornej smrad, kterej nenávidim a pak jsem se vrátila domů.
Jen tak jsem prošla okolo všech, vzala jsem si pyžamo a ručník a šla jsem do koupelny. Napustila jsem si vanu plnou horký vody, která mě na kůži pálila, protože jsem byla z venku zmrzlá. Za chvíli jsem si na vodu zvykla. Celá jsem se ponořila do vody, jen obličej a kolena byly nad vodou. Pak jsem ponořila pod vodu i obličej, oči mě od té vody hrozně pálily a chtěl jsem se nadechnout, ale bylo to zvláštně uklidňující bát tam. Pochivlince jsem se zase vynořila. Oči a nos mě hrozně pálily. Promnula jsem si oči a vylezla jsem z vany. Omotala jsem kolem sebe ručník a poprvé jsem se podívala do zrcadla. Dívala se na mě zvláštní bytost, nemohla jsem ji poznat. Nebyla to ta holka, který jsem každý ráno malovala oči na černo a dělala jí co nejsvětlejší make-up. Tohle bylo zmoklé, zlomené kuřátko, které mělo celé rozmazané oči od slz a vody.
Okamžitě jsem si omyla celý obličej, abych se zbavila té černé a toho make-upu. Tohle přeci nechi, tohle nejsem já, říkala jsem si.
Převlékla jsem se do pyžama a ručníkem jsem si trochu vysušila vlasy. Vyčistila jsem si zuby a šla jsem spát.
Další den ráno, když jsem stála v koupelně před zrcadlem jsem si neudělala celé černé oči a nic podobného tomu, co jsem dělala vždycky. Na oční víčka jsem si dala lehce béžové stíny, řasy si zvýraznila řašenkou, ale žádná tužka. Oblečení jsem si také sladila do béžovo-hnědé. A jelikož jsem nevěnovala tolik času líčení, ve škole jsem byla nezvykle brzo. Takže jsem si prostě sedla do lavice a začala jsem si pročítat článek, který jsme měli přečíst.
Když dorazila moje nejlepší kamarádka, jak jinak než se zvnoněním, úplně jí vyrazilo dech, když mě viděla. Přiběhla ke mě a hned se mě ptala, co se stalo. já jsem jí jen řekla, že jsem si včera konečně uvědomila, že to nejsem já, ale že chci být zase sama sebou. Hrozně jí to potěšilo a objala mě.
,,Zůstaneš taková už napořád??´´ zeptala se mě.
,,Navěky, slibuju.´´ přísahala jsem. Ale až později jsem si uvědomila, že navěky je moc dlouho doba, a že černá vůbec není tak špoatná barva, jak jsem si myslela. Zvláštní, jak se člověk mění, jeho názory v závislosti na jeho přátelích, kteří stejně odchází . . . . .
 
 

Reklama